Jak jsme hasili povodeň

Pomáhali jsme obyvatelům hlavního města a přilehlého okolí a přitom i my sami jsme se stali obětmi této povodně.

Stejně jako ostatní provozovatelé plavidel, i Hasičský záchranný sbor hl.m. Prahy (HZS hl.m. Prahy) je povinen při velké vodě "uklidit" svá plavidla do ochranného přístavu. Tato povinnost nastává při průtoku 650 m3/sec. Při letošních záplavách nastala tato situace vlastně již 8. srpna, kdy byla tato povinnost splněna a naše dvě specielní hasičská plavidla byla přesunuta do smíchovského přístavu. K dispozici nám tedy na Vltavě zůstala naše stanice, což je v podstatě plovoucí základna, která zatím vždy dokázala velké vodě vzdorovat. Přesto byla provedena mimořádná opatření v očekávání všech eventualit, tedy zvláště výměna vázacích lan za silnější a jejich zdvojení, aj.. Poté posádka základny dále plnila běžné úkoly, ke kterým měla k dispozici DA AVIA vyzbrojenou výkonnými čerpadly a člun PIONEER. S avií jsme byli například čerpat vodu ze zatopených prostorů Sovových mlýnů, Lichtenštejnského paláce, Rudolfina, a dalších. Pojďme se ale nyní tedy trochu podrobněji podívat na naši činnost v těch nejkritičtějších dnech:

V neděli 11. srpna zachraňujeme vodáky, kteří přecenili své síly a uvízli na jezu. V pondělí 12. srpna pokračuje intenzivní, a jak se později ukáže, marné, úsilí čerpat vodu ze zatápějících se objektů na Kampě. Voda začíná stoupat rychleji, než mohl kdokoliv tušit. Proto ukončujeme veškerá čerpání a jsme odvoláni k dalšímu zásahu. Akutním problémem se pro nás stává restaurační loď Christian Marco kotvící na Smetanově nábřeží. Toto plavidlo nebylo, i přes veškerá upozornění a přes včasnou nabídku naší pomoci (loď nemá vlastní pohonnou jednotku), provozovatelem odklizeno z volného vodního toku a hrozilo akutní nebezpečí jeho odtržení z vázacích lan a vážné poškození Karlova mostu utrženým vrakem lodi.

Zasahujeme jako první a vyvazujeme plavidlo ocelovými lany k nábřežní navigaci. Je to dvojí boj, jednak s časem a jednak i s armádní složkou připravenou loď pomocí trhavin nekompromisně okamžitě potopit. S tímto návrhem nesouhlasíme a proto další den loď přivazujeme raději dalšími lany k přistaveným dvěma vojenským tankům. Protože máme pocit, že Christian Marco je pro tuto chvíli dostatečně zajištěn, vracíme se zpět na základnu, kde nastává mezitím další dramatická situace. Voda stále stoupá a nikdo netuší, kdy bude kulminovat a při jakém průtoku. Vltava stále nabývá na síle a mohla by ohrozit i naší stanici.

Jedním z vázacích prvků jsou larseny, které za normálního vodního stavu ční cca tři metry nad vodní hladinu, a spolu se silnými řetězy, kterými je k nim základna volně připoutána, zajišťují horizontální pohyb základny (kopírují běžně vzestup hladiny). Nyní však hrozí, že by se z nich se stoupající hladinou řetězy mohly vyvléknout. Za neobyčejně těžkých podmínek přivařujeme tedy další konstrukční prvky, kterými nastavujeme larseny o další 4 m(!). Ihned po tomto opatření začínáme s evakuací základny, což pro nás znamená odnést vše cenné do připraveného automobilu (např. staniční techniku, elektroniku, výzbroj, osobní věci a spousty a spousty dalších drobností). Neponecháváme však nic náhodě a pokračujeme i s vyklízením skladu barev a PHM mimo dosah dravé vody. Všechny tyto věci tedy urychleně odvážíme na HS - 3 a na HS - 1 HZS hl.m. Prahy.

Ve 21:30 ukončujeme evakuaci a poslední člen posádky opouští konečně základnu. O pár minut později odpojujeme ještě stanici od zdroje elektrické energie a opuštěné stanici držíme ze břehu palce. Více již nelze v této situaci udělat. Průtok je totiž v těchto chvílích již cca 3000 m3/sec a voda stále stoupá! Na místě, před stanicí, zůstává naše dvoučlenná hlídka a ostatní příslušníci jsou přesunuti na zbývající hasičské stanice HZS hl.m. Prahy a část se přesouvá do přístavu na Smíchově, kde se již ale situace už také vyhrocuje u všech zakotvených lodí. Ani lodě přemístěné do přístavu nejsou v úplném bezpečí bez průběžného vyvazování.

Od této chvíle se naším jediným útočištěm pro následující tři dny stává tedy DA AVIA umístěná mezitím na Palackého mostě. Postupně se nám vybíjejí vysílačky, není je kde dobíjet a jediným spojením se stávají naše soukromé mobilní telefony. Chybí nám také jakékoliv hygienické a sociální zázemí. Není se kde převléknout, ani kde usušit věci. Pro část pražské veřejnosti se tak naše "exhibiční" vystoupení stává atrakcí, ale většina Pražanů se k nám chová skvěle a snaží se nám všemožně pomoci. Například obchodník z Lidické ulice nám každé ráno přináší teplou kávu, čaj i něco "na zub". Budiž tomuto neznámému dobrodinci za to vše dodatečně velký dík!

Nastává kritický 13. srpen. Začínáme stejně, jako na ostatních stanicích, sloužit v režimu 48 hodin služba - 24 hodin volno. Přes výše uvedená předchozí opatření je na naší základně nutné znovu posílit vázací prvky stanice a proto sháníme další ocelová lana a pomocí člunu se probojováváme proudem zpět na základnu, kde je po těžkém úsilí upevňujeme. Na druhém konci je vyvazujeme na pilíř Palackého mostu.

Následující den nás však provází samá smůla. Lidé vydrželi, ale technika nás zrazuje! Při zásahu na botelu Admirál, kde asistujeme při zajištění botelu, nás "opouští" motor našeho člunu. Ve 22 hod. odjíždíme k případu tonoucího se muže, a to tím posledním co nám zbývá, naší nouzově vyzbrojenou avií. Tonoucí se má nalézat v boční ulici v prostoru Železničního mostu na levém břehu Vltavy. Je tma a my, při pokusu dostati se co nejblíže k místu hlášeného případu "utápíme" i naši avii. Vyskakujeme z auta, a po prsa ve vodě se centimetr po centimetru prodíráme proudem vody. U případu jsme společně s policisty, kteří tohoto muže nachází asi 70 metrů od nás. Posléze zjišťujeme, že dotyčný muž je úplně "namol". Následkem zaplavení palivové nádrže topení našeho vozu tak vzniká i menší olejová havárie, kterou v součinnosti s HS - 7 likvidujeme. Nepojízdnou avii odtahujeme tedy zpět na Palackého most a naše akceschopnost je pro následující dobu mizivá. Jediné co nám zbývá, jsou naše zkušenosti, ale pro následující dobu se nám to všem zdá žalostně málo.

Ve čtvrtek 15. srpna začíná konečně voda klesat. Bohužel, pro nás až moc rychle. Paradoxně nám totiž nastává velký problém: Naše základna byla proudem vody natlačena na nastavené larseny a při poklesu hladiny hrozí, že na ně nasedne a tím se poškodí. Je proto třeba plovoucí hasičskou základnu od larsenů odtlačit. Ale čím? Nastává další souboj s časem i s vodou! Jako nejúčinější se nakonec ukáže použití hydraulického rozpínáku. Po dvou hodinách se podařilo; stanice se uvolňuje a dosedá správně na hladinu.

Od této chvíle se na ni vracíme a začínáme zjišťovat rozsah škod. Jsme bez pitné vody, elektřiny, telefonu. Začínáme prvně se zprovozněním těchto sítí. Jako první obnovujeme přívod pitné vody. Alespoň se můžeme umýt. Nastávající noc strávíme na stanici ještě bez elektřiny.

V období mezi 16. až 18. srpnem se nám daří uvést stanici do provizorního provozu. Máme za sebou spoustu velké i drobnější práce, které sebou nastalá situace přinesla. Stále jsme bez techniky. Nemáme lodě, člun, ani auto.

23. srpna je konečně povoleno vyplout z ochranného přístavu, a tak s jednou z našich zá-sahových lodí čistíme nábřežní komunikace od naplavenin a páchnoucího bahna. To trvá i následující tři dny.

26. srpna na stanici připlouvá k základně z přístavu konečně i naše druhá naše loď a začátkem září se nám konečně vrací také i zprovozněná avie. Ještě kdyby se to tak podařilo i s nenávratně poškozeným motorem našeho člunu!

I přes dramatičnost uplynulých srpnových dní jsme tak měli možnost stát se přímými účastníky takové živelní katastrofy, kterou ještě Praha vlastně nikdy předtím nezažila, a doufejme, že již NIKDY nezažije!