III. Kanadský žert

Proč mluvím zase penězích? Je to jednoduché, když jsem odjel, mým rodičům zbylo tak na velmi skromné jídlo po zbytek měsíce do výplaty. Zruinoval jsem nejen všechny rodinné úspory, ale i rezervy pro případ nouze. Letenku jsem měl zaplacenou, ale potřeboval jsem nějaké kapesné. To jsem musel vézt s sebou, protože tehdy posílat peníze do Kanady bylo skutečné dobrodružství. Banky se chovaly, jako by okolní svět neexistoval. Takže jsem dostal 1200 kanadských dolarů na rok (přepočítejte na počet dní.....) a to bylo vše. Nakonec jsem ještě dostal přeci jen přes banku a se spoustou zábavných historek ještě 300 USD, abych nějak přežil. Taky se v jednom díle zmíním ... I s dalšími výdaji se odeslání jediného syna na zkušenou vyšplhalo na cca. 40 000 korun, tehdy Česko-Slovenských (i s tou pomlčkou) a to znamenalo totální finanční vyčerpání. Holt jsme nebyli žádní boháči. O skutečné finanční situaci, kterou jsem způsobil jsem se ale dozvěděl až o něco později.

Cesta byla naplánována tak, že 30. srpna odletím. To se také stalo. Přes Amsterodam do Montrealu a potom nějak, dál jsem neměl letenku, do Halifaxu, odkud to bylo autem asi 80 Km. Naštěstí jsem necestoval sám. Náš soused je totiž trošičku exot. Čech jako poleno, ale narodil se v době kdy byl jeho táta na stáži v Kanadě a jeho máma tam přijela, takže je to Čech s kanadským občanstvím. Narodil se tam, takže je občan. Bylo kolem toho sice dost papírování, ale to se mi líbí. A když už je občan a má tu možnost, studoval na Acadia University a při tom i pracovat, proč by to neudělal. Měl stipendia, je to fakt chytrej kluk, takže se neztratil.

Dali jsme si sraz na letišti, skutečně se potkali, maminky zamáčkly slzu, otcové nás mužně objali, já políbil svou přítelkyni (no, taky byly věci, který jsem nevěděl) a vcucla nás odbavovací brána. Na pasovce je n lehce povytáhli obočí, když viděli kam mám namířeno, kytaru mě doporučili vzít s sebou do letadla, protože i když byla v kufru, mohlo by se s ní něco stát, projeli ji rentgenem a my za chvíli seděli v tranzitu.

Zavolali nás k odletu, vyběhli jsme na letištní plochu, tehdy ještě na Ruzyni neměli "choboty" a já jsem doslova s hubou dokořán koukal na Boeing 737-něco, který mě připadal dost veliký. Netušil jsem co přijde později. Měl to být můj první let, a tak jsem byl natěšený. Letadla jsem vždycky miloval, ale nejdál jsem letěl po hubě ze schodů. Už když jsem kladl nohu na první schůdek, ozvalo se zahvízdání...tak hvízdá jen můj táta, že je to slyšet i přes letecké motory. Stáli na terase a mávali.... To bylo naposledy na 10 a půl měsíce co jsem je viděl....

Dojemné, ne? Mě to tehdy bylo docela jedno. Cestovní horečka přešla v záchvat. Naběhli jsem do letadla, zavřely se dveře a s neuvěřitelným zrychlením jsme odstartovali. V životě by mě nenapadlo, že "takovej moloch může mít takovej wodpich!" První let v životě jsem si užíval. Dostali jsme najíst, napít, i když jídlo nebylo nic moc. Potom s námi plácli na zem v Amsterodamu, vylezli jsme z letadla "chobotem" a...zůstal jsem stát, jako v Jiříkově vidění. Letiště v Amsterodamu je nepojmutelná záležitost. Prostě moc veliké. Náš let do Montrealu odlétal z druhé strany letištního komplexu, než kde jsme přistáli a to asi za 4 hodiny. Po 20 minutách ostré chůze po jezdících chodnících....uraženou vzdálenost si netroufnu odhadnout...jsme se dostali k našemu terminálu, odložili příruční zavazadla a jali se čekat na odlet. Až po chvíli mi došlo, že to, na co koukám není blízká čtyřpatrová budova ale letadlo! Boeing 747-400 působí dojmem čehokoliv, jen ne létajícího vehiklu. Ta věc prostě nemůže létat! Těmto myšlenkám mě můj kolega ponechal s tím, že se jde do letištní kaple pomodlit. Opravdu povzbuzující záležitost. On je ale hluboce věřící a v tu dobu přemýšlel o dráze kněze, takže mě to ani nepřekvapilo. Odešel...a dvě hodiny se nevracel. Malinko jsem začal zmatkovat, protože jsem byl v cizím prostředí, kde jsem se prakticky nedomluvil, ale uklidňoval jsem se, že se určitě vrátí. Vrátil. Půl hodiny před odletem s omluvou, že se nějak zabral do modlení, meditace a zase modlení.

Potom se otevřely brány, dveře se tomu říkat nedalo, a letadlo začalo nasávat cestující. Nekonečný proud cestujících...421 lidí na palubě + posádka. Uvnitř nekonečné řady sedadel v uspořádání 3 - 4 - 3. Soukromě tomu říkám létající kinosál. Let měl trvat 6,5 hodiny a tak bylo jasné, že nás budou krmit. Na doporučení jsem si na přelet oceánu neobjednal běžné jídlo, ale košer. Prý je lepší a hlavně ho člověk dostane dřív. O kvalitě se dá jako u veškeré stravy v letadle, mimo alkoholu, polemizovat, ale opravdu jsem jídlo dostával mezi prvními. To vedlo k poměrně zajímavé situaci. Stejně jsem vždycky počkal na kolegu, až mu donesou jeho běžnou porci, načež on se jal na každým jídlem modlit, zatímco já, se speciální stravou, jsem to prostě rozbalil a začal dlabat. Budilo to poněkud rozruch. Mě to bylo jedno, ale podivné pohledy mě pronásledovaly až dokonce letu. Scénka se totiž pravidelně opakovala.

Postupně jsem zjišťoval, že moje obavy z komunikace v Angličtině budou asi oprávněné. Nerozuměl jsem nikomu ani slovo a došlo mi, že jsem schopen pouze frází typu chci jíst, pít, spát, šoustat a miluju tě...nic moc povzbudivého, když člověk jede studovat... Starší paní, nasardinkovaná vedle mě, se sice asi hodinu pokoušela o nějakou komunikaci se mnou, ale v jazyce, o kterém jsem se až později dozvěděl, že je reálná angličtina.

Dlouhý západ slunce nás táhl na západ a v asi 10 hodin večer jsme přistávali v Montrealu. Přistání nebylo zrovna hladké, protože těsně nad zemí jsme schytali poryv větru z boku, takže se celé Jumbo naklonilo na levý bok a já užuž viděl křídlo zabořené do trávy vedle ranveje.... Motory zavyly, na každém křídle v jiné tónině, klapky na křídlech ve bleskurychle, až překvapivě rychle, vyšklebily no netušených úhlů a pak s námi pilot praštil o zem. Pneumatiky se musí roztočit rychle, aby se dlouho nešoupaly o beton....

Byli jsme na zemi. V Kanadě. A s námi po ploše rolovaly další 3 Boeingy 747. Takže do haly se nahrnulo najednou asi 1200 lidí. To je na Montrealské letiště Mirabel až moc. Přivítání proběhlo stylově. U pasovky mě odbavoval lidožrout, který neuměl vůbec Anglicky a Francouzsky asi jako já anglicky. Jak sakra někdo u pasovky na mezinárodním letišti může neumět anglicky? Je to ostuda. Já vím, že jsme přistáli ve Francouzské části, ale přece. První dojem nic moc. Něco na mě zablekotal a odeslal mě dál. K imigračnímu úředníkovi. To je moc zábavná instituce. Já ovšem nechtěl nechat svoje zavazadla napospas zmatku kolem karuselů a chtěl jsem si je vyzvednout. V tu chvíli u mě stál pohůnek a cosi na mě ječel o imigračním. Nasadil jsem osvědčenou masku obecního blba a ignoroval ho. Byl však neodbytný. Hodně neodbytný. Řekl bych neurvalý a rozhodně neměl trpělivost se špatně jazykově vybavenými cizinci. Už to vypadalo, že mě zatkne, ale zachránil mě kamarád, který čekal ve frontě na celnici a přeložil mě, co ten vocas vlastně chtěl. Tak jo. Nechal jsem kufry rotovat a vyrazil do kanclíku. Tam seděl asi stokilový upocený nádražák, který se znuděně probral stohem referencí, zvacích dopisů, potvrzení a jiných cárů papíru, zeptal se mě pomalu, snadnou Angličtinou, jestli jedu pracovat, řekl jsem že ne, co teda jedu dělat, řekl jsem že studovat, dal na vízum berana a já byl volný. A on byl slušný a chtělo se mu evidentně spát. Omlouvám se mu za toho nádražáka.

Překročil jsem čáru oddělující tranzit od Kanady a byl jsem uvnitř. Utahanej jako kotě a bez jasné nejbližší budoucnosti, protože letenka byla jen do Montrealu a my potřebovali do Halifaxu. Pár dotazů a bylo jasno. Autobus by stál 90 USD, stand-by letenka 110. Volba byla jasná, i když kolega chvíli váhal. Po prohlášení, dělej jak myslíš, já letím, usoudil, že bude lepší přejet na vnitrostátní letiště Dorval a tam se uvidí. Nasedli jsme do autobusu za cca. 10 CAD a vyrazili na asi 40 minutový přejezd z jednoho letiště na druhé. Z Montrealu jsem neviděl nic. Jen světla, dálniční nájezdy, dálnici a dvě letiště.

Kolem půlnoci jsme konečně dorazili na Dorval. Tam chcípl pes a první letadlo do Halifaxu letělo někdy v šest. Na pohodlných křeslech - lavicích jsme si ustlali a rozhodli se aspoň trochu vyspat. Musím říct, že s nedovedu představit takhle, byť i na Ruzyni, přespat i s veškerou bagáží bez nějakých výrazných obav. Nebyli jsme jediní. Kolem bylo víc takových zoufalců. Asi 3x za noc nás vzbudila policejní hlídka, optali se, jestli je všechno v pořádku a nechali nás spát. Byli slušní, ochotní a neprudili. Ráno jsme koupili letenku na první let, nasedli do ruského stroje připomínající DC-9 a za hodinu a půl jsme začali přistávat v Halifaxu. Letadlo klesá, všude les. Rozeznávám větve, všude les, rozeznávám větvičky, všude les, vidím šišky, všude les, vidím lupínky na šiškách....všude les. Když už to vypadalo, že tohle bude dřevorubecký výlet, najednou les skončil a objevilo se letišťátko. Jinak se to nazvat nedalo. Ale hlavně to znamenalo, že cesta je téměř u konce.

V letištní hale jsem našel nějakou info-úřednici a vysvětlil jí, že nemám drobný a že potřebuju zavolat collect (na účet volaného, pozn. vydavatele), aby si pro mě přijeli. Bylo to dost komplikovaný, ale povedlo se. V telefonu se ozval Len. Já byl schopnej říct jen:" Jsem na letišti". On se zeptal: "V Montrealu ?" "Ne, v Halifaxu. Přijeď"... a to byl konec konverzace. Asi za hodinu přijel Málem jsem ho nepoznal, protože čerstvě shodil plnovous... docela překvápko.

Naložil nás do auta a vyrazili jsme směrem Stewiacke, k mému domovu na další skoro rok. Po prvních pár kilometrech mě při pohledu na okolní krajinu a vzhled venkova okolo dálnice proběhlo hlavou:

"TAK TADY TEDA NEBUDU. OTOČTE AUTO, JEDU DOMŮ"

A jak to dopadlo?

To se dozvíte příště.