I. Kanadský žert
aneb Jak se tam dostat
12.3.2002 Přišlo emailem Témata: Nezařazeno 1106 slov
Je to už dost dlouho, po pravdě skoro deset let, co jsem měl to štěstí, nebo možná smůlu, jako osmnáctileté "ucho" studovat rok v Kanadě. V roce 1992 zdaleka nebylo úplně obvyklé, aby se na zkušenou jezdilo za oceán a už vůbec nebylo obvyklé vyrazit na takovou cestu bez asistence příbuzných, nebo agentury. Tohle je můj příběh viděný s velkým odstupem. Původně jsem ho chtěl napsat hned po příjezdu a dnes jsem rád, že jsem to neudělal. Spoustu věcí vidím jinak...
Příběh vlastně začíná již v předjaří roku 1991. Tehdy jsem byl průměrným studentem jednoho Brněnského gymnázia (Gymnázium Slovanské Náměstí) se zoufalými výsledky v jazyce Anglickém. Z toho pramenila i zcela pochopitelná zoufalost mého otce, který se Anglicky naučil za 14 dní na pláži v Bulharsku z učebnice pro samouky a potom už jen svoje znalosti piloval a doplňoval a dá se říct, že jeho Angličtina je i dnes v českých poměrech nadstandardní.
Nedlouho po tom, co se odehrála drobná změna, která nám umožnila přeci jen trochu volněji dýchat, se také nejdříve v Praze a potom i v Brně objevila různá anglicky mluvící individua, která vyučovala Angličtinu, nebo spíš její konverzační část. Někteří měli učitelský talent a zkušenosti a někteří ne, rozhodně všichni z nás, jejich studentů, vypadali přibližně stejně vyděšení, jako my z nich. Byli to většinou dobrodruzi a s potěšením musím říct, že někteří se velice rychle aklimatizovali, někteří zapustili kořeny a ti nepřizpůsobiví....odešli. Přirozený výběr. Také jsme měli ve škole učitelskou návštěvu z Texasu...Byli povýšení, arogantní a překvapení, že nelezeme po stromech a že škola je 70 let stará budova a chýše s hliněnou podlahou....
Ani s příchodem rodilého mluvčího do výuky se ovšem moje znalosti nelepšily a jsa člověk líný, stačilo mě prolézt. Červíček pochybnosti ale začínal hlodat. Velikým impulsem bylo, když soused přes ulici, kamarád od dětství, začal vyprávět, že mají u nich v domě ubytovaného jednoho Kanaďana a že mu to strašně pomáhá ve škole a že má konečně pocit, že by se aspoň trochu domluvil. Otec slyšel podobné výlevy také, a dal mi jasnou nabídku: "Máme v domě volný pokoj, někoho přiveď, ubytujeme ho, nakrmíme, jeho jedinou povinností bude mluvit s tebou a něco Tě naučit." Pozitivní stránka takové dohody byla, že kontakty se nejlépe sháněly v takzvaném "Anglickém klubu", což byl jeden podzemní bar. A když jdu do baru, dám si "pívo a cígo!" Co na tom, že mě bylo 16... Můj kamarád měl o něco větší smůlu, protože "jeho" Kanaďan po půl roce sbalil kufry a již ho neviděl, I když sliboval pomoc. Můj příběh se odvíjel trochu jinak.
Asi po třetí návštěvě tohoto kulturního stánku jsem konečně s jistou ostýchavostí (tehdy jsem to ještě uměl...) kontaktoval místního "managera" rodilých mluvčích a přednesl mu svou nabídku. Zamyslel se a řekl: Možná bych někoho měl, ale je mu tak kolem 40. Zahlásil jsem, že to nevadí, dohodli jsme se, že za týden zase přijdu, on tam bude i s oním Kanaďanem a domluvíme se. Než to dořekl, vrhl jsem se opět k baru pro nějaký ten půllitr a dál věci moc neřešil.
Kupodivu jsem si pamatoval z toho večera všechno, a tak jsem další týden po dohodě s mým otcem vyrazil. Říkal jsem si, že to nemůže vyjít. Byl mi představen takový chlapík, na sobě pohorky, menšestráky, kabát do divočiny, batoh, brejle, rybářskej klobouček a plnovous. Prostě dřevorubec, jak si ho tady představujeme. Slovo dalo posunek a nějak jsme se rukama nohama i jinými částmi těla dohodli, že se přijde podívat. Přišel, uviděl, zajistil, že bude mít vlastní pokoj, leckdy uvařeno, vypráno (maminka je fakt skvělá!) a vlastně, že se bude mít jako doma. Takže ve středu se přišel představit, v pátek se stěhoval. Tím začal náš život s Lenem.
Len je dodnes učitelem na jedné škole v Nova Scotia a ten půlrok, co u nás bydlel si zrovna vybíral svoje volno po 4 letech učení. Zajímavá vymoženost. To u nás nemáme. Zabydlel se, a asi po 14 dnech u večeře, i přes dohodu, kterou jsme měli, navrhl, že by nám za bydlení měl platit. Táta znovu prohlásil, že to nepřipadá v úvahu. Dohoda zněla jasně. Ty nám budeš cepovat syna v Angličtině, aby se domluvil, a můžeš tady bydlet jako člen rodiny. Po asi pětiminutovém zadumání Len opět nakousl téma odvděčení se za adopci a navrhl: "Dobře, když nechcete peníze, zařídím vám pro syna studium na střední škole v Kanadě". Otočil se na mě a zeptal se, jestli chci. Táta mi to pro jistotu ještě přeložil...a já bez rozmýšlení vypálil "JASNĚ!" Všichni u stolu jsme to považovali za dobrý vtip. Včetně mě. Všem probíhalo hlavou, že takové věci se nestávají a že planých slibů jsme slyšeli už moc. Jediný, kdo nežertoval, byl Len. Ale to jsme se dozvěděli až o něco později.
Jaro 1991 poklidně ubíhalo, Len se stal rodinným inventářem, moje výsledky ve školní Angličtině se přeci jen usadily na akceptovatelné úrovni, stejně jsem se ovšem nedomluvil s nikým, kdo nebyl nadán takřka jasnovideckými schopnostmi, a všichni byli spokojení. Jaro přešlo v léto, za Lenem přijela jeho žena Jo, udělali si prázdniny, sbalili kufry a vyrazili domů s příslibem, že po maturitě v roce 1992 pojedu do Kanady. Byl to nesmysl, Neměli jsme na to peníze, aby mě rodiče mohli podporovat celý rok a ještě platili cestu atd. Rozloučili jsme se a...
Oproti všem předpokladům na konci září přišel dopis asi tohoto znění:
"Školu máš zařízenou, budeš studovat na střední kde učím (Cobequid Educational Centre), škola bude zdarma, bydlet budeš u nás, Jo i moje dvě dcery souhlasí, bydlíme sice na vesnici, ale to sneseš, do města je to kousek, budu ti půjčovat auto, Takže Tvým hlavním úkolem je odmaturovat, udělat řidičák a začni vyřizovat víza."
Tak to bylo poprvé, co mě mírně zamrazilo....Že bych skutečně mohl jet "za hranice všedních dnů?" Vždycky jsem si myslel, že na Americký kontinent se hned tak nedostanu... Ale co, peníze nejsou, tak to někde v půlce vyřizování chcípne a bude pokoj. Přes hospodu do Kanady. Vždyť by to bylo absurdní.
Vrhnul jsem se tedy "svým tempem" do příprav. Nejdřív jsem potřeboval odpovídající dokumenty (hlavně vízum). Jak se takové dokumenty pro cestu do Kanady vyřizovaly? Jaké bylo jednání s ambasádou? Co všechno musí člověk vytrpět, aby mohl jet na jeden pitomý rok studovat? Jací byli kanadští ouřadové? To jsou místa, kde příběh začíná zapadat do struktury Zvědavce, ale o tom až příště.....