Není nad klasický displej

V minulém týdnu jsem dělal pořádek a našel v pokoji u kluků svůj bývalý klasický monitor. Rovněž firmy Dell, devatenácti palcový s obrazovkou Trinitron, značky P991. Velký, neohrabaný, těžký. Prášilo se na něj. Potkal jej osud vysloužilé výpočetní techniky. Sice stále perfektně funkční, ale jinak už mrtvola. Klasickým monitorům s katodovou trubici prostě odzvonilo, vím.

Možná v tom byla lítost nad osudem věcí, které věrně sloužily a byly vyřazeny jen proto, že přišla věc novější, možná zvědavost, nevím. Faktem ale je, že jsem tu velkou krávu přitáhl do svého pokoje a zkusmo zapojil. Woaaa. Požitek z obrazu byl zřetelný. Najednou jsem zjistil, že existuje mnoho stupňů šedi. Že bleděmodrá neznamená bílá. Že barvy mohou mít nejen hloubku a jásavost, ale i šťávu. Že filmy mají detaily, na které jsem už zapomněl. Že stojí za to udělat ve Photoshopu přesnou kalibraci barev podle schémat.

Abych to zkrátil. Moderní placatý LCD se stěhoval do sklepa mezi vysloužilé krámy. A na stole mi teď trůní těžký, neohrabaný monitor s obrazem ostrým jako břitva, kde písmenka nenamáhají oči a kde je požitek sledovat obraz.

Říkejte si, co chcete. Podle mě není nad klasiku.