Rozbité sny

Psal se rok 1997 a svět IT (Information Technology) zažíval obrovský rozmach. Alex Eberts a několik jeho přátel si zaregistrovali novou softwarovou firmu. Získat finanční podporu nebylo těžké. Téměř okamžitě si jich všimli velcí podnikatelé a investoři ze Silicon Valley.

"Lidé věřili, že dodáme další prohlížeč Netscape, protože to bylo to, čemu věřit chtěli," vzpomíná Alex Eberts.

Ale objevily se problémy. Jejich bezpečnostní produkt se neuchytil a v roce 2001 pan Eberts začal ztrácet iluze: "Mnoho lidí jsme museli propustit. Cítil jsem, že firmě příliš páry nezbývá."

Eberts firmu opustil. Dnes tento devětadvacetiletý muž pracuje pro montrealskou firmu Precision H2 (nepodařilo se mi najít jejich webovou stránku), která navrhuje benzinové reformátory pro výrobu ekologicky čisté energie na bázi vodíku.

Navzdory tomu, že práci při vývoji software miloval, dnes o tom sám říká: "Jsem tady mnohem spokojenější. V mém současném oboru je mnohem snazší odhadnout trendy. Ve světě počítačů to bylo skoro nemožné. Existovalo tam množství falešných signálů, mnoho lživých, zrcadlových odrazů. Ty signály a odrazy odváděly podnikatele od základní otázky, kterou by si každý, kdo chce být úspěšný, měl neustále pokládat: Odkud vlastně přijdou peníze, kdo to zaplatí?"

Pan Eberts není zdaleka jediný, kdo vyměnil práci v IT za bezpečnější a stabilnější obor.

Eugene Fiume z torontské univerzity říká: "Ano, existují v tomto oboru lidé, kteří zbohatli a později se rozhodli, že se budou zabývat něčím jiným. Jiní nezbohatli a dnes se vracejí do škol nebo ke kurzům, které původně dělat chtěli, ale neměli kdy."

A je mnoho těch, kteří ještě nedávno vydělávali miliony, a dnes mají potíže zaplatit nájem. "Neuvěřitelné množství lidí vyhlásilo úpadek, ztratilo práci, své rodiny, zázemí," říká ředitel CIPS (Canadian Information Processing Society) Rob Black. Organizace CIPS reprezentuje na osm tisíc softwarových pracovníků a dalších odborníků v oboru IT. Rob ví, o čem mluví. Šest IT manažérů, které osobně znal, spáchalo v minulých dvou letech sebevraždu. "Mluvíme o lidech na konci populační exploze. Znovu začít ve věku 30 až 40 let je opravdu těžké. Není to snadná volba."

V minulých letech se objevila cela řada webových stránek s názvy tak zlověstnými, jako Dot-com Doom (Zánik.com) nebo Dead Dot-com List (Seznam-mrtvých.com). Hlavní náplní těchto stránek je zaznamenávání nových obětí dot-com průmyslu. Někdy také nabízejí navíc rady propuštěným a inzerují volné pozice a novinky z oboru.

Na jedné z těchto z těchto stránek, www.webmergers.com, se uvádí, že od ledna 2000 se v Kanadě položilo nejméně 555 internetových firem, z toho 93 firem zkrachovalo v první polovině tohoto roku a zhruba čtvrtina ze 345 firem byla zavřena v prvních šest měsících minulého roku.

Odborníci na IT a pozorovatelé uvádějí, že pracovní trh je zaplaven vysoce kvalifikovanými IT odborníky, ochotnými dělat cokoliv za minimální mzdu. Při tomto počtu mohou být zaměstnavatelé skutečně vybíraví. A také jsou. Na těch několik volných míst, která se občas objeví, se snaží najít to, čemu se v angličtině říká a perfect match - kvalifikaci naprosto odpovídající jejich teoretickým požadavkům. Bohužel, často mívají nerealistická očekávání.

"Klienti se dokonce ani nepodívají na kandidáta, pokud nemá přesně tu kvalifikaci, kterou oni vyžadují," říká Stephen Mill, regionální manager Robert Half Technologies. Firma se zabývá umísťováním IT pracovníků po celé zemi.

Pan Mills zaznamenal, že počet nezaměstnaných, vysoce kvalifikovaných IT odborníků ve všech oblastech, se v minulém roce ztrojnásobil a zečtyřnásobil. Nedávno uveřejněná studie této firmy konstatuje, že nejrychleji v tomto oboru rostou pracovní možnosti v oborech, jako telefonní podpora koncových uživatelů, tzv. help-desk.

Pro lidi v Ottawě, která je hlavním centrem technologického průmyslu, je nalezení práce u počítačů extrémně těžké. Zvlášť poté, co došlo k masivnímu propouštění u obřích firem Nortel Networks Corp. a JDS Uniphase Corp.

"Cokoliv, co je high-tech nebo dot-com, propouští," tvrdí Sandra Lavoy, obchodní manažer firmy Robert Half pro Ottawu, "tento rok jsme ještě neumístili ani jednoho pracovníka v oboru IT".

"Mnoho lidí, pracujících dříve u počítačů, pracuje dnes ve veřejných službách, pro federální vládu nebo ve zdravotnictví a školství," říká Sandra.

Tayler McLean, nezaměstnaný programátor, který pracoval pro ottawskou telekomunikační firmu s pěti sty zaměstnanci, uvažuje o tom, že půjde zpátky do školy, a doplní si vzdělání v oborech, které ho dříve zajímaly: v biologii a v ekologických vědách. Když v roce 1997 graduoval, nebylo v těchto oborech příliš mnoho pracovních příležitostí. Proto se tenkrát rozhodl začít studovat programování. Dnes, ve věku dvaceti devíti let, zkoumá, jaké pracovní příležitosti existují v biologii. Říká, že asi bude muset jít zpátky do školy, chce-li vůbec někdy pracovat ve státní službě nebo v nějaké organizaci sledující dodržování ekologických zákonů. "Stále hledám i v oboru IT," říká o sobě Tayler McLean, "ale to jen jako 'rychlovku'. Jde jen o to, abych něco vydělal a mohl platit nájem. Dlouhodobě jsem rozhodnut hledat něco, co bych mohl dělat příštích dvacet let."

Pro ty, kteří si mohou dovolit vrátit se do škol, jsou naděje a čas jediné veličiny, ke kterým se upínají.

Frank (své skutečné jméno si nepřál uvádět), čtyřicetiletý bývalý řídicí pracovník, se dnes živí v Torontě jako řidič autobusu městské dopravy. Má ještě druhou práci. Jako řidič školního autobusu vozí děti ráno do škol a odpoledne je rozváží domů. Ve volném čase, pokud mu nějaký zbude, se snaží udržet za každou cenu svou firmu pro vývoj software na zakázku. Firma začala v roce 1999 jako sdružení osmi konzultantů, z nichž každý měl více než desetileé zkušenosti. Nakonec zůstali ve firmě s kolegou všeho všudy dva.

"Rok 2000 byl opravdu děsivý," vzpomíná měkce hovořící muž ve svém domě v Mississauze na předměstí Toronta. "Přibližně kolem srpna a září se věci začaly rozplétat. Našemu člověku, který nám měl shánět zakázky, dokonce ani nevraceli zpátky hovory, zanechal-li zprávu. Lidé jeden po druhém odpadávali. Najednou prostě byli pryč. Snažili jsme se je přesvědčit, že se to zlepší, ale marně."

Aby Frank uživil rodinu, začal pracovat jak se dalo. Většinou manuálně jako dělník bez kvalifikace. Šestnáct hodin týdně řídí školní autobus, občas vykládá a nakládá těžké krabice. Stále ještě přichází do kanceláře na schůzky.

"Je to vlastně úsměvné," říká o svých návštěvách v kanceláři firmy. "Kde jinde bych měl možnost hrát si s výbavou za půl milionu dolarů? Je to pro mne uvolňující, nemusím s nikým mluvit, mohu se chvíli posadit a soustředit se."

I on dnes přehodnocuje své životní plány. "Zjistil jsem, že dělat školního řidiče nebo řidiče veřejného autobusu mi umožňuje setkávat se s úplně jiným typem lidí, než na jaké jsem byl zvyklý. Připadá mi, že tito lidé žijí na jiné planetě. Potkáš řidiče, který vydělává 30, 60 tisíc ročně namísto 100. Díváš se na něj a myslíš si, možná na tom něco je. Možná je něco špatného v mém životě, když si myslím, že musím vydělávat tolik."

Článek pod názvem Picking up the pieces vyšel v Globe and Mail 25.10.

Další odkazy na články s podobnou tématikou

• Debunking the Myth of a Desperate Software Labor Shortage