Nejdražší káva v mém životě

Při své poslední návštěvě jsem si dal šálek espressa na ruzyňském letišti. Bylo to už po odbavení, tedy po průchodu bezpečnostním rámem. Musel jsem si to kafe tam dát, protože to bylo jediné místo, kde se ještě smělo kouřit. A čekala mě jedenáctihodinová cesta bez kouření. Při pohledu na účtenku se mi protočily panenky. Ano, 90 korun. Zde je důkaz:

Pamatuji si, jak jsme před třiceti léty chodili ze školy do místní kavárny na náměstí. Byla to samozřejmě socialistická restaurace. Druhá cenová skupina. Kolik tam stála káva, už nevím, ale smažený sýr s porcí hranolků a tatarkou tam tenkrát přišel na 8,50 Kčs. Tu cenu si náhodou pamatuji naprosto přesně, protože mi zůstala z desetikoruny kapesného ještě 1,50 Kčs na čokoládovou roládu v cukrárně naproti. Čokoládové rolády pořád prodávají, ale stojí 11,-Kč. Achich ouvej, kde ty časy jsou.

A nepište mi, že tenkrát byly platy dva tisíce korun, kdežto dnes dvacet. Je to pravda, vím. Ale jak k tomu přijdeme my, emigranti? Kanadský dolar se tehdy měnil v poměru 1:20. Tudíž dnes, kdy ceny vzrostly 10× a platy 8×, by se měl podle stejné aritmetiky měnit v poměru 1:200. A skutečnost? 1:17. Američané jsou na tom ještě hůř. Z původních téměř 30 korun za dolar před dvaceti léty dnes dostanou s bídou 20.

My, emigranti, na to neradi myslíme, snažíme se ten fakt prostě zasunout někam do spodní zásuvky podvědomí. Už chápete, proč mi někteří také-emigranti nemohou přijít na jméno? Byli zvyklí, že se doma při svých občasných návštěvách měli se svou tvrdou měnu jako pašové v harému. Dnes aby počítali, jestli si za ty své upocené dolary mohou dovolit kávu nebo ne. A já to tady nestydatě odhaluji. Tu jejich (i moji) emigrantskou bídu. Tfuj. Jsem zrádce.

To kafe na letišti v Ruzyni je pochopitelně zlodějna, ale jinak si myslím, že se lidem doma daří dobře, klobouk dolů. Kdyby nedařilo, nemohli by si dovolit takové ceny. A pozná se to i z jiných náznaků. Například všimli jste si, jak se doma staví? Kolik nových a krásných domů? Kolem Prahy vznikají celé nové kolonie a vesnice, všechno byty a domy v osobním vlastnictví. Průměrná cena – milión za jeden pokoj. Jinými slovy za garsonku milión, za dvoupokojový byt dva a za domek čtyři až pět milionů. Hovořím o Praze a okolí, jinde jsou ceny nižší, ale i tak vysoké.

Mnoho emigrantů tak nějak počítalo s tím, že se na stará kolena uchýlí do republiky a za důchod, který by v jejich nové zemi nestačil ani na pivo, si budou doma královsky žít. Nebude to.

Říkali mi místní, „nemyslí si, lidé ty byty a domy sice kupují, ale na hypotéky.“ Pravda. Ale na druhé straně musí mít ty příjmy, aby se na hypotéku kvalifikovali. Jinak jim to banka nedá.

Česká republika udělala od revoluce obrovský krok kupředu. A to je dobře. Emigranti mají holt smůlu.