Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou...

Ono je to všechno úplně jinak. (Copyright na toto má jeden rabín z Haliče, dnešní Ukrajiny)

Tato sdělení realitu tohoto pojmenování ve svém ozáření buď vůbec nevidí, anebo - a to je podle mne pravděpodobnější - tím oslavováním chtějí zakrýt.

Demokracie vznikla jako praktický výsledek shody v období starověké řecké kultury nad použitelnou formou vlády. Potud je to takto i publikováno.

Jenže...

K tomu, aby řecká Res Publica („věc veřejná“) mohla existovat a dovolit si i Démos Cratia („vláda lidu“), musela vymezit pojem „lid“. A to je to, co nám neustále utajují...

Lid v pojetí „starověkého Řecka“ byla v podstatě velmi malá skupinka lidí, kteří měli rodové vazby na půdu v tehdejším Řecku. V podstatě to byli vlastníci půdy. Mimo tuto malou skupinku lidí, ale ve starověkém Řecku byly i jiné skupinky, na které se „nějak“ definice „lidu“ a tedy i ta „demos Cratía“ nevztahovala - různí řemeslníci, obchodnníci, nájemnní vojáci - a hlavně OTROCI. V podstatě z toho vychází, že ono „Demos Cratía“ sloužilo jen jakési elitě, procentuálně cca 10% všeho obyvatelstva.

A protože srovnávací jednotkou hodnoty toho či onoho člověka (případně celého jeho „rodu“) pro staré Řeky nebylo to, co on sám udělal, ale naopak to, kolik vlastnil otroků (v principu toto hodnotové měřítko přece platí stále - firma se určuje dle svého finančního „obratu“ a... podle počtu „zaměstnanců“!...), lze odvodit, že motorem a existenční nutností „Demos Cratía“ byli právě ti nemajetní otroci, zcela mimo jakékoli další práva... (Mimochodem, ta „elita“ dnešních dnů to nedávno už i prokecla: „nic nebude vlastnit a budete šťastní“)

Takže z tohoto pohledu lze vidět i kořeny takových prohlášení dnešních lidí - „Zlatá miliarda (vlivem událostí se už spíše dá předpokládat, že spíše jen Zlatá půlmiliarda - bojí se normálních lidí jak čert kříže)“, „Vedení elitami“, a dokonce i dekódovat onen známý „export Demokracie“ (jakožto získání nových zdrojů a otroků).

Vždyť jde stále jen o ten samý princip - určitá forma vlády „deklarované elity“ a povinnosti, pro tuto elitu, zbytkem populace „podporovat“ - případně i se šťastným úsměvem na rtech i zemřít.

Protože se ta část otroků musela v rozvíjejícím se čase nějak „saturovat“ aby tu elitu bylo možno udržet u vlády, vymyslely se některé „úlevy“, jako třeba „všeobecné volby“. To ale tak nějak nefungovalo, protože ti lidé byli od elit uměle odděleni, takže sem tam ani netušili, že mají volit jen pouze ty člený té patřičné „elity“ - takže vznikl další prvek - „zastupitelská“ demokracie, kdy už bylo dané, koho a z jaké skupiny volit lze (a jednoznačně nikoho jiného).

Stále to ale nebylo ještě to „ono“, takže nakonec se vlastníci dostali do situace, že si museli začít vychovávat „báječné“ herce, kterým byl propůjčen (samozřejmě, že jen dočasně) statut „člena elity“. Procedury a podmínky lze zkrátit do jednoduché úvahy - nesmí mít vlastní názor a musí s sebou táhnout „něco“, jak může být okamžitě zdiskreditován a odstaven, když - nedej bože - by někdy nějaký svůj názor měl a dokonce ho chtěl i projevit.

Čili - nakonec zde máme utajenou skupinu „vlastníků“ - jde hlavně o bankéře a vedle nich i o vlastníky „duší“ - různé „koncerny“ (a protože i oni chtějí dávat o sobě „vědět“ a ukazovat svou moc - tak známe takové věci jako „Setkání“ skupiny Bilderberg, Konference „Forum2000“, anebo tajemnější „Římský klub“, „Trilaterální komise“ a další, ve kterých se silově určují strategické hranice „moci“ jednotlivých „klanů“ a formy přenosu těchto hranic do reality), skupinu najímaných „herců“, kteří pouze - skrze své charisma - propagují tyto určené hranice ve světě, jejich „kontrolorů“ (to je většinou státní soudní exekutiva a informace sbírající a nátlakově publikující NNO, známé jako „neziskovky“).

Protože lidé ale nejsou hloupí, a uvědomují si toto rozdělení, uvědomují si i uzavřenost (pro jiné) celého „spolku“ elit, a snaží se tu hranici nějak „proniknout“, a to z mnoha různých důvodů - a na druhé straně i ve spolku „vlastníků“ je nepříjemná skutečnost „úbytku“ členů), jsou činěny pokusy o jakési „nastavení“ možnosti průniku řadového otroka mezi elitu.

Staré „standardní“ postupy „průniku“ vytvořily v čase takové organizace jako „mafie“, vojenské elitní školy, prestižní university, jejich zákony a dril měly případné adepty „filtrovat“ podle těch základních kritérií (bez názoru a s nepromlčitelným proviněním), některé to dokonce mají i ve svých „nepsaných“ stanovách (v podstatě napodobují „zednářské“ rituály „přijetí“ do „komunity“ dané organizace, kde jsou zároveň iniciovány první důkazy „o nepromlčitelném provinění“), nověji byla zvolena praxe „posunu kariéry“ (výběru a výchovy perspektivního adepta) v rámci koncernu konkrétního vlastníka - názorně se všemi detaily je to odzkoušeno v Japonsku, Jižní Koreji a Tchajwanu; přenos do Ameriky se nepodařil, protože Američané zjistili oč jde a snažili se jen „zalíbit se a patřičně provinit“ - a tak co nejrychleji „proniknout“, avšak bez návaznosti na nějakou stabilitu ve formách „bez názoru“ - oni svoje názory mění až tak rychle, že jsou pro jakoukoli vážnější kandidaturu do spolku „vlastníků“ nepoužitelní.

Nejnovější trend „selekce“ - ano, zase z USA - je dokonce v tom, že se snaží ke klasické (dobou vynucené) volbě „svobodnými volbami“ doplnit „páky“ změny volebních výsledků, protože stále více a více otroků, kteří se dostávají do určujících rolí si s sebou nese dobře ukrývaný vlastní názor, který ale voliči vycítí - mají přece stejné „otrocké“ kořeny - a pak je - o hrůzo - skutečně i volí, kroužkují atd... Takže vznikají doplňky - jako například „korespondenční hlasování“, anebo ryze „evropské“ - zrušení volebních výsledků pro nepohodlné vítěze (třeba „barevnou revolucí“), případně i „opakování voleb do té doby, dokud „voliči“ nepochopí „jak“ vlastně mají volit, aby to bylo správně (Irsko, Španělsko). Příklady lze dohledat i velmi rychle - a to v situaci, kdy je snaha je zcela „zahladit“, protože stále jsou dost živé na to, aby ten lehký nános prachu zapomnění nešlo prstíčkem a špendlíčkem zase vynést na světlo boží.

Takže závěrem - prosazování demokracie v kontextu dnešní reality vlastně stále není nic jiného, než silové protlačování hranice oddělující ty „vlastníky“ od těch „otroků“.

A co s tím?

Odstranění „demokracie“ skrze prohlédnutí jejího „otrokářského bahýnka“, je neperspektivní - v nastalém „prázdnu“ se uchytí i sám „ďábel“ a to navíc i zcela nepovšimnut. Proměna demokracie v něco spravedlivějšího není možná - bude chybět ten pracovní motor otroků. Zatím mi vychází jako jediná perspektivní možnost změna nastavení lidské mysli u každého jedince - a to se týká už přímo smyslu existence člověka na planetě Zemi, případně smyslu existence člověka samého. A ne obecného „člověka“, ale konkrétně a úplně každého jednotlivě.