Setkání s krásou

Překrásný podzimní den. Sedím v prošívané bundě na velkém kameni na okraji pláže a vychutnávám odpolední sluníčko, pozoruji odlesky vodní hladiny na listech stromu sklánějícího se nad rybníčkem. Jsem sám.

Na cestičku kolem rybníka zacouvalo auto. Vystoupila paní v černých šatech a za ní se vybatolili tři caparti. Dvě holčičky a kluk kolem 2-3 let. Paní přitáhla tašku autíček, lopatiček a kyblíčků, vysypala autíčka na písek, děti si začaly hrát a paní si k ním přisedla. Odpolední pohoda, podzimní říjnové sluníčko zubatě hřálo a bylo hezky.

A pak přišla víla. Já nevím, co to bylo, ani kde se to vzalo, asi to nebyla víla, nebyla ani tak hezká jako si obvykle představujeme víly, ani tak mladá. Ale byla sympatická. Mohla mít tak 35-40. Na sobě cosi jako tepláky nebo leginy a tmavou bundu. Neměla s sebou nic, ani kabelku, natož tašku. Přišla směrem od silnice, ale po silnici jsem ji neviděl přicházet, ani později odcházet. Šla rovnou k vodě. Cestou si vyzula boty a šla po písku bosá. Zastavila se u vody. Zkusila vodu nohou. Jedním pohybem se zbavila bundy. A pak si vysvlékla tričko. Vyhoupla se ňadra tak akorát do ruky. Kašlala na to, že tam je paní s dětmi a já. Samozřejmě mě viděla, seděl jsem tam jak ten příslovečný vodník Česílko na kameni, jen místo fajfky jsem měl cigaretu. Dolů šly i kalhoty a kalhotky. Stála tam nahá, jak ji Pánbůh stvořil. Viděl jsem i hezky upravený klín, tmavé chloupky zastřiženy do přistávací dráhy.

Po nedaleké silnici jezdila auta, ale přímému pohledu od silnice bránily keře. Přímý pohled jsem měl jen já a ta paní v černých šatech s caparty. Víla vstoupila do vody. Pomalu se nořila hlouběji a hlouběji. Myslel jsem, že bude plavat, ale ne, ona se ponořila až po krk, chvíli se rozháněla rukama a pak začala vystupovat na břeh. Asi ta říjnová voda opravdu nebyla moc na koupání.

Vodní kapky se jí leskly na kůži. V té chvíli jsem litoval, že jsem si s sebou nevzal osušku nebo aspoň ručník, abych jí nabídl. Ona neměla nic, snad ani kapesník, stála tam nahá v ne příliš teplém podzimním slunci a čekala, až aspoň trošku oschne. Vůbec se nestyděla. Byl to naprosto nádherný pohled. Byla přirozená a krásná… Caparti byli trošku zvědaví, paní v černých šatech překvapena neméně než já nad tou podívanou.

Když podzimní vítr konečně alespoň trošku vysušil kapky na nahém těle, natáhla si víla přes hlavu tričko jako by se nechumelilo, pak kalhoty, nazula si střevíce a – byla pryč. Doufám, že z toho nedostane rýmu. Zmizela stejně tajemně, jako se objevila, po silnici jsem ji jít neviděl. Celé to představení trvalo jen několik minut.

Nezdálo se mi to? Ale ne, paní v černých šatech se culila také, střetli jsme se pohledem.

Kéž by takových zážitků bylo více. Očisťuje to od špíny a ubohostí médií, malosti politiků a hlouposti bližních. Bylo to krásné, protože to bylo přirozené a čisté. Jako příroda, do které patříme. Díky, neznámá. Budu si to pamatovat dlouho.