Pouhý odraz televize
5.12.2020 Na okraj Témata: Společnost 523 slov
Jako mnoho jiných občanů, nikoliv však jako jejich většina, jsem již dávno zjistil, že jsem obyčejným pouhým odrazem televize. Již jsem se dávno smířil s tím, že až ji náhle vypnou, tak ihned na místě zhebnu. Docela se na to těším, neboť na to, co dávají v televizi, zejména v té české, se již dávno nedá vůbec dívat.
Na televizi se jako její odraz ovšem přestat dívat nemohu. Je to ona, která mne oživuje, která za mne myslí a rozhoduje. Televize určuje, co si mám myslet, jak se mám chovat, co mám nakupovat a koho mám volit. Z těchto důvodů si nedělám vůbec žádné starosti s tím, co myslím, říkám, píši, dělám nebo koho volím. Již dávno jsem pochopil, že druzí jsou na tom zcela stejně, a dělají přesně to samé, včetně popírání tohoto evidentního faktu.
Určité pocity nedůvěry, nerozhodnosti, pochybností a chaosu, které do nás televize vnáší, jsou zcela správné. Působí v nás totiž kmitání energie, která nás oživuje, nutí myslet a jednat příslušným způsobem zadaným televizí. Pokud toto kmitání ustane, klesáme bezduše do pohovky, a znovu sledujeme televizi, která nás nabíjí, ubíjí a dobíjí.
Díky mé předchozí socialistické neuvědomělosti mi trvalo dosti dlouho, než jsem pochopil, že marxisticko-leninské teorie o vědomí jako o odrazu či funkci objektivní reality (hmoty) jsou zcela správné, a že mimo tyto komunikativní interakce vlastně vůbec nic není. Osobně mne to naplňuje dějinným optimismem. (Nevzdělané v dialektice upozorňuji, že „nic“ má zvláštní povahu dvojakosti.)
Jsem tedy odrazem televize, a vůbec nezáleží na tom, zda se na ni dívám nebo nedívám. Bohatě stačí, když televizi sleduje rozhodující většina občanů naší krásné země, kteří určují její veřejné mínění a vytvářejí všechny společenské poměry. Těmto podmínkám se jako jedinec musím přizpůsobovat, neboť jinak bych mohl skomíravě dožívat trapnou epizodu svého odvozeného života.
Zmíněnou otrockou podřízenost televiznímu pohybu lidské společenské hmoty nazývám svobodou, demokracií, lidskými a občanskými právy. Je tomu tak úplně správně, neboť komu se výdobytky naší televize, potažmo kultury, civilizace, vědy, techniky, politiky a ekonomiky nelíbí, může přece svobodně zemřít.
Může za to urbanizmus, který vehnal pomocí bílkovin přemnožené masožravé lidstvo a některá zbylá zvířata do městských aglomerací, zoologických zahrad a panelových kurníků. Pokud nás po krajině pobíhalo přiměřené množství, její úživnost pozitivně selektovala pouze duševně a tělesně zdatné lidské jedince. A jestliže nás bylo díky dostatku potravin mnoho, tak jsme se prostě pozabíjeli a případně snědli.
Takto je nás vyspělou civilizací zdegenerovaných lidí až příliš mnoho, a místo přírodní biologické stravy musíme pojídat plasty (viz Atlas plastů 2020 – Heinrich Böll Stiftung a Hnutí Duha, zdarma zde).
Plastů se podobně jako televize před konečným zánikem naší civilizace nijak nezbavíme. Na plasty a televizi si musíme zvykat. Plasty plní náš zažívací trakt a televize naši mysl. Jako pouhým odrazům hmoty nám to může být úplně jedno. Jestliže si na televizi a zkrmování plastů nezvykneme my, naše děti nebo jejich děti snad ano. Pokud k tomu i přesto nedojde, stačí vypnout televizi a bude po všem...
(Pro jednoduchost sdělení jsem si vybral z nabídky informačních médií pouze televizi, a to českou. Nemohl jsem totiž jinak, neboť ona to rozhodla za mne.)