Proč je jeden sportovní reportér víc než dva

Hned vám vysvětlím, proč tomu tak je V průběhu sportovní reportáže vzniká mezi posluchačem a reportérem, který posluchači dění na sportovišti přibližuje - cosi jako vlakno porozumění, sympatie i vděčnosti. To z posluchače to vlakno vychází a putuje směrem k reportérovi, ale samozřejmě k němu nedorazí - celý tento proces se v průběhu reportáže odehrává jen v posluchačově hlavě. A to nejen jako, ale skutečně, a to většinou v kladném smyslu. Posluchač oceňuje, že reportér ví, který to hráč v každém okamžiku drží míč či puk, že postřehne - a toještě dřív, než rozhodčí pískne - že šlo o postavení mimo hru atd., a čím déle zápas takto ke spokojenosti posluchače trvá, tím ono vlakno porozumění, sympatie i vděčnosti k reportérovi sílí, zpevňuje se, a umí se dokonce změnit i v lano, jak si např. pamatují dříve narození fandové reportáží Josefa Laufera. Zvláště těch z hřiště Hohe Warte ve Vidni...vzpomínáte?

Ale pozor: to pouto mezi reportérem a posluchačem je takto silné a pevné řekněme jen na tah, ale je současně křehké na tlak a ještě konkrétněji na úder. Stačí totiž, aby onen reportérův hlas, na který jste si pro daný okamžik jaksi už zvykli, či jste si jej v případě nejideálnějším dokonce už i k srdci přivinuli, náhle zmlkl a byl vystřídán hlasem jiným, cizím, a pro vaše momentální rozpoložení proto též vrcholně protivným a neprátelským.

Co je? Sakra proč to? Proč už nemluví ten reportér první? Kam šel? Proč své místo přepustil tomuhle nicmochrovi a tlučhubovi druhému, huhňavému? To mají v té televizi tolik peněz, že nač stačí jeden, strkají dvěma? A proč vlastně jen dvěma? Proč nepostaví před mikrofón těch chlapů třeba hned pět nebo šest a neudělají z kdysi slušné reportáže televizní diskuzní klub, který někdy stačí vzniknout i teď, když jsou u toho mikrofonu jen dva? bouří to ve vás, a v ten okamžik téměř slyšíte, jak to ruplo. Jak se ve vás ono vzácné vlakno porozumění, sympatie a vděčnosti k vašemu reportérovi i k vaší televizi trhá a rozškubané padá kamsi hluboko do propasti. A je vám to v tu hvíli tak líto, že usedáte k počítači a ťukáte do něj tento článek. S pramalou nadějí ovšem, že byste jím něčemu pomohli, či že by ausgerechnet v záležitosti sportovní reportáže mohl u nás ještě kdy přijít ke slovu zdravý selský rozum.