Proč chlapi netančí?

Kvůli přesunu života do internetového světa mizí bujarý večírkový život a skomírá i to, nač starší ročníky s nostalgií vzpomínají jako na „studentská léta“. Ukazuje se, že ani studenti již nepaří jako dříve. Na kolejích to tak žije více na internetové síti než na chodbách. Po celé republice se zároveň vyprazdňují či ruší kluby a diskotéky.

„Mladí přestávají trávit čas v klubech. Dříve tam chodili hlavně za seznámením, dnes na to mají internet,“ řekl LN Martin Franzl z brněnského klubu Bastila.

A v dalším článku PETRÁČEK: Pařím, tedy jsem? Jak sociální sítě hospod podlehly těm webovým opět na Lidovkách se píše:

Fakt, že dvacátníci tráví tolik času na webu a jeho sociálních sítích, připadá jisté věkové skupině – těm, pro něž byly sociálními sítěmi hospody – jako příznak čehosi neautentického, umělého. Vynořuje se otázka: To už jsou tak otupělí, že se zříkají normální mezilidské komunikace, seznamování a navazování vztahů ve prospěch „nenormálních“ postupů? Na tom něco je. Vyhrocené případy vyznívají až diagnosticky, ba patologicky.

Ano. Třikrát ano. Poslední roky jsem si zvykl chodit na diskotéky do klubu U kocoura, kde se scházejí starší. Bývá tam plno. Parket maličký, takže se občas trsá i v uličce. Hrají tam písničky 80 let, chodí tam stále stejná parta, za ty roky se už známe a navzájem si tykáme a oslovujeme se jménem, je to skoro taková rodinná tradice. Ceny mírné, obsluha vzorná. Tomáš je nejrychlejší číšník, co znám. Diskotéka U kocoura končí v půlnoci, což je dobře, protože se dá chytit poslední metro. U kocoura je ovšem diskotéka jen jednou za čtrnáct dnů. Co s týdny, kdy se nekoná? Objevil jsem ještě klub Ambrozie v Moskevské ulici, tam hrají každý pátek a sobotu od 21 do 3 ráno. Chodí tam mladší ročníky. Zatímco U kocoura je průměrný věk na parketu 55 let, v Ambrozii to odhaduji na 30. Také tam hrají písničky osmdesátých let. Bývalo tam plno. Ještě loni. Ale k tomu se dostanu.

Je pátek večer a moje ukrajinská přítelkyně a já se rozhodujeme, kam vyrazíme. Ona jako výrazně mladší ráda tancuje a paří podstatnou část noci, já se rád nechám vtáhnout do děje. Horečka páteční noci. Podobně jako kultovní film sedmdesátých let Horečka sobotní noci s Johnem Travoltou.

U kocoura dnes diskotéka není, ale nedávno mi někdo říkal o hospodě U mrtvého ptáka, kde ve čtvrtek, pátek a sobotu také hrají písničky 80 let. Rozhodujeme se, že to tam zkusíme. Ještě jsme tam nebyli. Páteční říjnová noc je překvapivě teplá, na ulicích potkáváme davy mladých lidí, míjíme plné hospody. Vcházíme do Mrtvého ptáka. Prostředí bezvadné, lidí jak mraků. Průměrný věk do 30. Na taneční parket se jde po schodech dolů. Jdeme tam a usazujeme se v temném koutku. Kromě našeho stolu jsou tam ještě dvě oddělená separé – stoly pro více lidí. U jednoho sedí asi šestičlenná skupinka kluků a holek kolem pětadvaceti, u druhého působí značně osaměle dvě ošklivé lesbičky, které se neustále olizují. Hudba výborná, nahoře plno, parket prázdný. Sedíme tam asi hodinu, občas jdeme tancovat, ale připadáme si na prázdném parketu divně. Šestice mladých lidí z odděleného boxu odchází, zůstávají jen lesbičky. Nahoře sedící mladí na nás občas z ochozu kouknou, ale většinou nám nevěnují pozornost. U parketu se opírá o nějakou bednu osamocený kluk s mobilem. Celou dobu, co tam jsme, do něj hledí. Nezvedne oči ani jednou. Co tam, krucipísek, na tom displeji vidí? V jednom okamžiku na parket přichází skupina čtyř holek. Tancují výborně, jedna z nich skvěle (stále platí, že která je dobrá při tanci, je dobrá i v posteli) ale samy. Kluci nikde. Tedy kluci sedí nahoře a popíjejí pivo. Prostředí bezvadné, hudba dobrá, ale prázdný parket s blikajícími světýlky působí divně. Po hodině toho máme dost. Jdeme do Ambrozie, rozhodujeme se.

Ambrozie, pátek 23 hodin. Scházíme dolů. Přítelkyně si odskočila na WC, zatímco na ní čekám, objevuje se rozverná slečna nebo paní a přímo tam, před WC si střihneme krátký taneček. Jde to úplně přirozeně, stokrát přirozeněji, než psaní vzkazů na seznamkách. Kdybych byl sám, už bych asi měl společnost. Ale moje přítelkyně přichází a slečna mizí. Vcházíme. Zhruba dvě třetiny stolů obsazeny. Převažují ženy a dívky. Jen u jednoho stolu u parketu sedí čtveřice mužů tak 30-40 let, pijí pivo a o něčem se baví. Jak to v tom hluku zvládnou, nechápu. Na parketu tancují hlavně ženy. Ve chvíli, kdy jsme šli s přítelkyni tancovat, jsem byl jediný muž na parketu, kolem tancovalo osm docela pohledných holek. Samy.

V průběhu večera přichází starší muž v kraťasech a kostkované košili (příšerné, vypadá, jako by přišel přímo z výstavy Země živitelka), tancuje, po chvíli ho vidím, jak u stolu hustí do o tři desetiletí mladší pohledné blondýny. Ta ho nějakou dobu trpí, protože jiní chlapi tam prostě nejsou, ale pak se ho zbavuje.

Čtveřice chlapů u parketu nešla tancovat ani jednou.

Pamatuji si z minulého roku, že se Ambrozie zaplňuje po 23 hodině. To tam nebývalo k hnutí, lidé stali v uličce se sklenici v ruce. A do tří býval rachot. Je krátce po půlnoci a prázdných stolů přibylo. Pomalu se to vylidňuje. Kolem jedné v noci to vypadá mrtvě. Hudba stále výborná, světýlka blikají, ale tancuje jen několik holek, tu a tam chlap.

„Jdeme na ruskou diskotéku,“ říká přítelkyně. „Tady to nemá cenu.“

O ruské diskotéce jsem už slyšel, ještě jsem tam nebyl. V ukrajinské a ruské komunitě je to poměrně známá akce, chodí tam prý mladí kolem dvaceti, končí to v pět ráno, býval tam i striptýz. Přicházíme ke dveřím. Ticho, mrtvo, zamčeno. Žádná cedule informující o zavření, nic.

Diskotéky v Praze zvolna končí na úbytě. Co přijde místo nich? Videoherny? Umělé robotky?

Mám z toho divný pocit. Je zřetelné, že muži z nějakého důvodu přestávají mít zájem o ženy. Před měsícem jsem U kocoura vedl rozhovor s osmadvacetiletou slečnou. Žije sama, je docela pohledná, i když má piercing a tetování na ruce. Svěřovala se mi, jak je pro ni těžké najít chlapa. Ti, co trošku za něco stojí, jsou buď ženatí nebo ve vztahu nebo teplí. Ti ostatní příliš nezajímaví, nesmělí, uzavření, nejistí.

Nevím, zda totéž platí obráceně, k tomu nemám dostatek poznatků, ale muži zřetelně vyklizují pole. Naznačují to výše uvedené články a potvrzuje to mé pozorování. Chlapi tím přicházejí o to nejhezčí, co mohou zažít a jak se seznámit. Tanec je ideální forma seznámení. Také mi trvalo léta, než jsem na to přišel. :-)

Nedostatek sebedůvěry, neochota riskovat, strach z odmítnutí, strach ze zesměšnění a hlavně snadný únik do virtuálního světa, kde mohou muži zažívat „skvělá“ virtuální dobrodružství a být virtuální kingové bez nebezpečí spálení se, vede k degradaci jejich životů.

Kdo nahradí tyto atrapy mužů? Ano, správně, kobylky z Afriky. Je to děsivé. Kalergiho plán má dalšího zdatného pomocníka. Ani s tím nebylo počítáno. Své vykonaly feminacistky a celková nálada proti bílým mužům ve společnosti. Ale chlapi to vzdali příliš brzy a příliš snadno.

V jistém smyslu jsem rád, že už jsem starý.