Já chci kolečko! Vraťte mi kolečko!

Čas oponou trhl a knoflíky upadly v nemilost. Kdyby je výrobci nechali aspoň občas, jsem si jistý, že by došlo k jakémusi automatickému evolučnímu vývoji a že by lidi sami rozhodli. Ale ne. To inovátoři dopustit nesměli. Knoflíky musely zemřít. Podobně jako žárovka a spousta jiných, perfektně funkčních a levných věcí. Dalo by se říct, že nastala doslova genocida knoflíků. Přišla doba klikací.

Co to je? To je jednoduché. Vlastně to není vůbec jednoduché. Je to uvnitř zatraceně složité. Kdosi prostě přišel na to, že pokud se chceme poškrábat na levém uchu, nepoužijeme k tomu levou ruku, ale pravou a to ještě krkolomně ohnutou zezadu přes rozkrok. Knoflíky se prostě zruší, jsou tak nemoderní a místo nich se tam dá tlačítko. Nebo raději dvě. Chcete přidat hlasitost? Stisknete jednou. Ještě přidat? Znovu stisknete. Ubrat? Stisknete – ale pozor – druhé tlačítko. A tak tisknete a tisknete a tisknete tu jedno, tu druhé tlačítko. Je to tak cool.

Porovnání knoflíku s klikacími tlačítky si nejlépe můžeme představit jako jízdu na kole. Otáčení knoflíku je jako jízda na kole po asfaltové silnici. Je to plynulé, hladké, bez otřesů. Klikání je jako jízda na kole ze schodů nebo do schodů. Jak je možné, že jsme uvěřili, že to druhé je lepší? Neuvěřili. Oni prostě jednoho dne všechny asfaltové silnice nahradili schodišti. Nová generace si tak zvykla, že si už nic jiného ani představit neumí.

Když mašinku vezmete do ruky druhý den a zapnete, nemáte šanci poznat, kolikrát jste posledně stiskli které tlačítko a musíte to pracně dohledávat buď na displeji, který je dnes už i na botníku, nebo metodou pokus-omyl. Prostě zařízení pustíte a hned uslyšíte, je-li hlasitost přijatelná.

Ale hlasitost není jedinou funkcí, plně nahrazenou klikáním. Tlačítky a klikáním také třeba hledáte stanice v rádiu. Ve fitku jsou běžící pásy (a další mučicí nástroje) vybaveny celou kolekcí klikacích tlačítek: Chcete, aby pás běžel rychleji? Naklikejte si to. Zvednout základnu pro simulování chůze do kopce? Stačí kliknout desetkrát a hned máte kopec s pětiprocentním stoupáním (kliká se po půlprocentech). Anebo chvíli podržet a ono se to rozběhne závratnou rychlostí. Smyslem je ušetřit klikání za cenu téměř jistého překročení požadované hodnoty. Hlídejte si displej, ať nenaklikáte víc. Prsty vás po chvíli bolí, protože místo tlačítek je tam ošoupaná a málo citlivá membránová klávesnice (další zrůdnost moderních strojů), ale to není důležité.

Oč by to bylo jednodušší, kdyby tam zůstala ta hloupá kolečka. Jediným pohybem byste nastavili požadované. A být na kolečku i ryska, jediným pohledem byste i viděli, jak je stroj nastaven. Dokonce byste to viděli i po odpojení přístroje od sítě. Ale chápu, není to cool.

Po technické stránce je tisíckrát složitější nahradit kolečko klikacími tlačítky. Na místo jednoduchého a levného potenciometru tam musí být komplikované logické obvody, čítače, analogové převáděče a paměť. V podstatě stovky, možná tisíce tranzistorů, byť zatavené v jednom integrovaném obvodu. Některá zařízení musí být neustále pod proudem, aby v paměti zůstala naklikaná hodnota i když dnes už se většinou používá paměť, která si pamatuje stav i po odpojení. Fakt nám to stojí zato? Co jsme vlastně jízdou po schodech namísto jízdou po asfaltu vyřešili? My nic. Ale firmy pět dolarů na každém digitálním potenciometru. Viz níže.