Dědeček den před svou smrtí vybral z banky milion

V naší rodině se po léta vyprávělo, že náš pradědeček po sobě zanechal poklad. Právě před Vánocemi vyzvedl v bance milion a druhý den měl za něj kupovat nějaký veliký, obrovitý pozemek… Ten milion zmizel. Byla z toho už legenda, vedla malé děti naší rodiny k oblíbené hře za deštivých dní: prolézat starý statek a milion hledat. Dědeček totiž tu noc potom, co si ve městě v bance milion vyzvedl, zemřel. Den před Štědrým dnem.

A po jeho smrti se všichni příbuzní pohádali, protože nikdo nevěděl, kde milion je. Dědeček jej zřejmě před spaním, v obavě z krádeže, někde moc dobře ukryl. A kdekdo si po jeho smrti myslel, že se ho jiný příbuzný zmocnil. V minulosti se jednotlivé větve našeho rodu podezíraly, že co si ten nebo onen příbuzný koupil, pocházelo z milionu, který dědeček po sobě zanechal. Tolik lidí z naší rodiny kvůli tomu pokladu přerušilo styky. Rodina se rozpadla... Vdova zůstala s malými dětmi, neměla milion... a všichni, kteří se na plánovaném nákupu pozemků podíleli, s ní přestali mluvit. Nastalo tolik dlouhých smutných let. Tolik nenávisti. Tolik mlčení.

A loni? Já, jako nynější dědic statku, jsem nechal vyměnit dlaždice na chodbě. Rozhodl jsem se dát nové místo starých ošlapaných. A zedník mi hlásí, že když nadzvedl dlaždice, našel – TOHLE.

Podával mi novinový papír, noviny z doby před sto lety a v nich svazek bankovek. Spočítal jsem je. MILION. To byl onen milion. V úkrytu pod dlaždicí na chodbě, milion, po kterém tolik lidí tak dlouho toužilo, kvůli němuž se naše rodina rozpadla... Spočítal jsem bankovky znovu. Milion důvodů k nenávisti... Milion důvodů k nepřátelství...

Mohl jsem něco napravovat? Mohl jsem obcházet hroby těch, kdo na sebe křičeli, obviňovali se, pomlouvali...? Mohl jsem obcházet hroby jejich dětí? Papírky mi šelestily v rukou. Tolik zbytečné nenávisti, tolik papírků... Pak jsem napsal několik dopisů příbuzným a přiložil jsem do dopisů pár neplatných bankovek. Snad někomu z nich dojde, jak jsou spory marné. Spory kvůli papírkům.

Nikdo nikoho neokradl... Opravdu? Neokradla se naše rodina o celá léta kamarádství, přátelství, radosti? Chodili jsme po milionu. Tolik let... A nevěděli jsme to. Všichni, kdo vešli do domu, chodili po milionu. Po domově... Každý domov mívá ve svém základě nějaký poklad, neviditelný poklad, který se dá snadno přehlédnout. Kolik pokladů radostí se mohlo za ta léta nalézat místo nedůvěry, zášti, výčitek. Co s těmi bankovkami? Neplatnými bankovkami?

Občas některou někomu dám. Jako dárek. Jako výzvu.…