Dnešním vzorem dětí je poseroutka

Vzpomínám si, co jsem v té době čítával. Moje oblíbené příběhy byly z knížky Otakara Batličky „Na vlně 57 metrů“. Nedávno jsem tu knihu objevil zasutou v krabici s knihami a s chutí jsem si ji celou přečetl. Udivilo mě, jak dobře si to i po desítkách let pamatuji, dokázal jsem si z hlavy vybavit některé příběhy a dokonce i celé dialogy, stačilo se jen podívat na název kapitoly. Ostatně většinu svých oblíbených knih z té doby si pamatuji velmi dobře, vryly se mi do paměti nejen postavy, ale i vzorce jejich chování a často jsem se ve vlastním životě přistihl, že se pokouším je občas napodobovat.

Mou další oblíbenou knihou, spíše knihami, byly Foglarovky. Pamatuji si na „Přístav volá“, hezká kniha o přátelství Jiřího s odvážným a obdivovaným Láďou Vilemínem, který vedl svůj modrý život, pak samozřejmě „Záhada hlavolamu“, „Stínadla se bouří“, „Tajemství velkého Vonta“ a další z této série. Foglar byl v době mého mládí na indexu, jeho knihy oficiálně nevycházely, ale daly se sehnat. Foglarovky se mi sice líbily, ale u Foglara mi vadila jistá schématičnost postav a neustálá touha všech hrdinů vést si kroniky, které se různě zakopávaly, hledaly, kradly, zkrátka podle Foglara kdo nebyl organizován v nějakém tom klubu a nevedl si kroniku o svých aktivitách, jako by neexistoval. Ve Foglarovkách nebyl skutečný život, jen organizované oddíly a kluby. Hoši, co v žádném klubu či kroužku nebyli, byli dehonestováni, viz např. přístavní povaleči ve „Strachu nad městem“. Přesto si myslím, že i Foglarovky vedly mladé dospívající kluky správným směrem. Zdůrazňovaly čestnost, soutěživost, odvahu a další vlastnosti důležité pro člověka.

„Vláďa Nebojsa“ Jaroslava Nováka byla další kniha, kterou neškodilo si přečíst. Je o odvaze, věrnosti, přátelství, motivaci a odhodlání jít za svým snem. Vydaná v době první republiky popisuje život mladého, nemajetného chlapce, který bydlí se svou věčně nabručenou tetou, živí se pouličním prodejem novin a jeho životní touhou je stát se novinářem.

Úžasná kniha Edmonda de Amicis „Srdce“ byla další z mých oblíbených. Jak napsala jedna čtenářka do komentářů „S knihou jsem se potkala až v dospělosti, škoda, že ne dřív. Ani se mi nechce věřit, jak se svět za těch 130 let změnil. Jaké hodnoty vyznávali lidé tehdy a za čím se honí dnes. Úcta, respekt, soucit a samozřejmá pomoc druhým, hrdost a láska k rodině a vlasti... toho všeho je kniha plná.“ To je ono, o tom ta kniha je! A hlavně o lásce k vlastní zemi. I když je kniha z předminulého století, vyznává a podněcuje hodnoty, které jsou věčné a důležité.

Nakonec samozřejmě Mayovky. Vinnetou a Old Shatterhand provázeli dobu mého dospívání nejen knižně, ale i filmově. Nedávno jsem si několik Mayovek znovu přečetl. Samozřejmě Karlu Mayovi se dá vytknout mnoho počínaje historickými nepřesnostmi přes určité zjednodušování, černobílé postavy až k tomu, že sám na Západě nikdy nebyl a vše si vycucal z prstů. Ale byl jsem překvapen, jak velký důraz je v těch knihách kladen na pojmy jako čest, statečnost, věrnost apod.

Myslím, že všechny ty výše jmenované knihy mi později v životě mnohokrát pomohly. Určovaly a formulovaly mé etické hodnoty, můj žebříček toho, co je důležité. Ne vždy jsem se choval jako mí knižní hrdinové, ale doufám, že alespoň občas jsem se o to snažil.

A co čtou děti dnes? Na Babišovkách vyšel nedávno článek Vinnetoua nahradil Poseroutka. Vyrůstá první generace dětí, která čte jiné knihy.

Z článku vyplývá, že poseroutka je dnešním „hrdinou“ mnoha dětských duší, knihy (je těch dílů celá řada) s tímto obsahem jsou nejoblíbenější, rodiče je dětem kupují, protože se dětem líbí. Mimo tištěné knihy vyšel Poseroutka i jako audioknihy (to aby se zřejmě mladý nenamáhal louskáním písmenek) a existují i kalendáře s Poseroutkou a zřejmě další propagační materiál. Knihy jsou prezentovány jako humorné. A humor tam opravdu je. Respektive jakási jeho zlá, zpotvořená forma založena na neúspěších, neochotě bojovat, slabosti a zbabělosti hlavní postavy.

Nedalo mi to a několik ukázkových kapitol jsem si stáhl. A byl jsem doslova šokován. Už forma knihy je strašná, písmenka nejsou vysázena normálním fontem, ale jde o ručně psaný text, takže na stránku se vejde jen několik vět. Má to zřejmě evokovat autentické psané poznámky, ale výsledkem je, že si človíček zvyká na typ krátkých článků typicky produkovaných v bulvárních médiích a necvičí se ve sledování dlouhého textu. Nemluvě o tom, že chlapec-autor nepoužívá psané písmo (kdo by ho ještě dnes dokázal číst, že?), ale v rámci moderního trendu jen buranská tiskací písmena. Je to deník chlapce, který je malý, vystrašený, introvertní, nejistý, slabý, neúspěšný, přizdisráč, byť ne hloupý kluk. Ta postava je přesně to, co bych nikdy z vlastního dítěte mít nechtěl. Ostatně udělejte si názor sami: zde, zde a zde.

Nedovedu si představit, že bych svému dítěti takovou knihu koupil. Jaký druh rodiče asi tohle dělá? V tom věku má člověk tendenci se ztotožňovat se svými hrdiny, kladl si někdo z těch, co ty škváry vydali, někdo z odpovědných redaktorů, popř. psychologů, otázku, jak se taková věc projeví na duši dospívajících kluků? Jaký dospělý jedinec z nich vznikne? A jak dokáže takový jedinec čelit nejen běžnému životu ve fungující společnosti, ale hordám agresivních a tvrdých černých přistěhovalců z Afriky a odjinud? Jak dokáže takový jedinec imponovat ženě, jak ji dokáže získat a udržet si ji, jak ji přesvědčí, aby ho milovala a měla s ním děti?

Po všech těch trendech s předepisováním medikamentů a psychofarmak dětem, po definování nových psychických nemocích jako hyperaktivita a poruchy pozornosti, které je ovšem nutno léčit prášky, po všech těch stále se stupňujících sociálních experimentech v severských a vůbec západních školách s dětskou identitou, kdy jsou zájmena ON a ONA už ve školkách nahrazována univerzálním zájmenem ONO, kde jsou chlapci vedeni k bezpohlavnosti, k hraní si s panenkami a dívky naopak k mužatosti, k autům a technice, po všech těch snahách LGBT komunit s vyzdvihováním homosexualismu a demontáže tradičních mužských a ženských rolí považuji tyto knihy za jeden z nejnebezpečnějších počinů sociálního inženýrství a definitivní hřebík do rakve naší civilizace. Děti vyrostlé na poseroutkovi budou odsouzeny k prohře a selhání. Nechtěl bych žít ve společnosti, až dospějí. A je mi jich strašně líto.