Jablka

Zahrada několikrát změnila majitele. Ten poslední si ji před deseti roky koupil i s domkem jako investici. Domek pronajal. O zahradu se nestaral ani on, ani dočasní nájemníci. Občas majitel přišel a protože to byl typicky městský typ, na zahradě řádil jako černá ruka. Jednou před několika roky jsem ho pozoroval, jak krásně souměrnou jabloň v přední části zahrady zmrzačil tím, že odřízl celou její levou část. Od té doby působí jabloň nakloněným dojmem jako mrzáček, který se nemůže narovnat. Ale přežila to a dále na své jediné silné větvi nese každý rok jablka.

V srpnu tohoto roku opět majitel zavítal na zahradu. Ne kvůli jabloním, ale kvůli vodě. Zahrada se totiž ve své zadní části svažovala. A protože půda je tam jílovitá a neprostupná, každý silnější déšť vytvářel na konci zahrady jezírko. Majitel jezírko „vyřešil“ tak, že do prohlubně navozil hlínu. Nejprve dva náklaďáky. Pak čtyři. Pak další čtyři. Stále to nepomáhalo, voda neměla kam odtékat, jezírko vznikalo teď už ne na konci zahrady, ale v její polovině. Majitel nechal navozit dalších x náklaďáků hlíny a buldozerem ji rozjezdil. Na konci zahrady je teď kopec převyšující o metr ostatní pozemky v okolí. Voda teď bude patrně stékat k sousedům, ale to majitele pochopitelně nezajímá. Osazením zahrady trávou nebo čímkoliv jiným se už nezatěžoval. Zahrada teď působí hole a znásilněně, v nově navozené půdě (je to spíše hlušina plná kamení, majitel šetřil) se pomalu uchycuje plevel.

V průběhu buldozerových prací majiteli překážela jedna z větví už dříve zmrzačené jabloně. Vzal pilku a prostě ji uřezal. Co na tom, že už byla obsypaná jablky. Pak odjel.

Máme říjen. Jablka dávno dozrála. Jsou nádherně sytě rudá. Letos byla bohatá úroda, větve se prohýbají pod jejich váhou. Jsou to jablka v bio kvalitě, protože stromům se nikdo nevěnuje a samozřejmě je nikdy ničím nestříká. Bohužel, nikdo je netrhá. A tak jablka padají do bahnité půdy, kde pomalu hnijí. Nájemníci – mladá žena se dvěma dětmi a pravidelně se objevujícím přítelem – na zahradu zavítají několikrát do roka – když je hezky. Nebo když pořádají mejdan a na zahradě pijí pivo. To bylo několikrát v létě.

Každý rok je to stejné. Nikdy jsem neviděl nikoho z dočasných nebo stálých obyvatelů domku vzít, utrhnout, sebrat ze země jediné jablko. Loni přítel ženy jablka ze země alespoň shrnul k plotu, kde pak pomalu hnila, letos neudělal ani to.

Možná vás napadne, proč se s majitelem nedomluvím a jablka neposbírám, když je nikdo nechce. Nejde to. Domluva není možná. Zkoušel jsem to několikrát.

Tak mě napadá, jak velmi jsme už odtrženi od přirozeného běhu světa. Ta žena – nájemnice i majitel domku se zahradou – jsou typickými produkty současné společnosti. Nevidí a nevnímají dary země, které se jim zdarma nabízejí. Nedokážou je ocenit. Považují za normální kupovat si ovoce v supermarketu dovezeného přes půlku planety. Zřejmě stříkáno pesticidy a kdoví jakým svinstvem, ale zabaleny v celofánu a s cenovkou.

Smutný příběh, který nemá pointu a nemá řešení. Tož tak.