Cizincem ve vlastní zemi

Holky

První věcí, kterou nelze přehlédnout, je krása a přitažlivost našich holek. I ty méně hezké se dokážou udělat zajímavými, dokážou se obléknout, většina vypadá skvěle. Mají šmrnc. Ne jako v Kanadě, kde i mladé holky nosí vytahané tepláky, bývají otylé, neumí se líčit a celkově většina působí tak, že by si člověk o ně kolo neopřel. Jsou i výjimky na obou stranách, samozřejmě, i v Torontu občas potkáte nádhernou kočku a v Praze škaredku, ale určité zobecnění platí. Je skutečně osvěžující jít v Praze po ulici za hezkého dne. Tolik nádherných holek, co potkáte, vám musí nutně zlepšit náladu. Tedy pokud jste normální chlap. A současně vás to rozesmutní, protože pokud zrovna neřídíte Lamborghini nebo něco v tom stylu, přehlížejí vás ty princezny jako ty pověstné družstevní lány.

Voda zdarma

Druhá věc, kterou bývají cizinci konsternováni: Jen v málokteré restauraci vám dají vodu z vodovodu zdarma. 99 % podniků trvá na tom, abyste si tu vodu koupili v láhvi s nějakým cizokrajným nápisem za nesmyslných 25-30 korun. Chtít vodu z vodovodu je v Čechách pod úroveň, Češi se zřejmě stydí, protože kromě sebe jsem nezaznamenal, že by se někdo vody z vodovodu dožadoval. Nedostal jsem kelímek s vodou ani v restauraci rychlého občerstvení, kde jíte plastikovým příborem z plastikových talířků.

Nevím, jak je to v jiných evropských zemích, ale v Kanadě a myslím, že i v USA je naopak zcela běžné, že po usednutí ke stolu přijde číšník a bez ptaní dolije do připravených skleníček vodu s ledem. Samozřejmě zdarma. Můžete ji vypít, kolik chcete, číšník chodí skleničky automaticky doplňovat. A NIKDY se na vás nedívá přes prsty, pokud si s vodou vystačíte. Nikoho v Kanadě by nenapadlo, že to je ponižující, bere se to jako samozřejmost. A kupodivu, podniky nekrachují pro menší útratu.

Ten kšeft s tisíckrát předraženou dvoudecovkou obyčejné vody a pohrdlivé chování pinglů, pokud chcete vodu z vodovodu, je jedna z věcí, na kterou si prostě doma už nedokážu zvyknout.

Jídlo v restauracích

A když jsme u těch restaurací, kvalita jídla i v drahých restauracích je často zoufalá. Ne vždy, občas natrefím na restauraci, kde vaří dobře, ale je to spíše výjimka potvrzující pravidlo. Jídlo, které vám nejčastěji předloží, bývá přesolené, chuťově nevyvážené, z rozmrazených potravin, trpí zoufalým nedostatkem čerstvé zeleniny a bývá zasypáno sýrem. Ke všemu. Masa bývá na talíři hodně, až příliš na můj vkus, ale jeho kvalita je diskutabilní. Málo ryb, pokud jsou na jídelníčku, bývají to většinou filety, kvalitnější rybí maso je neskutečně drahé.

Včera jsem měl ve vyhlášené restauraci Pivovarský dvůr kuřecí medailonky s rýží. Ano, bylo to menu za 92 korun, ale přesto... Být kuchařem, styděl bych se to nabízet. Šlo o vyschlé flákoty kuřecích prsíček v hnědé, přesolené omáčce a k tomu rozvařená rýže. Raději jsem nepřemýšlel, jak ta omáčka získala tu hnědou barvu. Ta rýže by se dala použít na kytování oken, byla to kompaktní lepivá hmota bez chuti a zápachu. Polovinu jsem nechal na talíři.

Dnes jsem si v restauraci rychlého občerstvení prosazující zdravou výživu dal bramborový řízek se sýrem. Jako příloha byly – vařené brambory. Bramborový řízek byla směs vařených brambor (patrně co se minulý týden neprodalo) a sýra obalená ve strouhance a usmažená v oleji. Jako řízek. K tomu několik plátků zeleného salátu se zahnědlými okraji. Paní vše naskládala na plastikový talířek a šup s tím do trouby. „To je normální mikrovlnka?“ ptám se. „No ano, co by to jinak mělo být?“ odpověděla otázkou. „Myslel jsem... nemáte aspoň horkovzdušnou troubu?“ Podívala se na mě nepřátelsky, co si to vymýšlím. Všichni to žerou, tak žer také, byl mimoslovní vzkaz vyslaný mi telepaticky. Mikrovlnná trouba má úžasnou schopnost udělat z čehokoliv, co do ní strčíte, gumové cosi. Křehkost a křupavost strouhankového obalu, pokud tam někdy byla, byla samozřejmě pryč.

Chtěl jsem jako obvykle vodu zdarma. Jako obvykle mi ji nedali. Když už jsem byl nucen si kupovat nápoj, rozhodl jsem se pro džus mačkaný z čerstvého ovoce protože coly a podobná svinstva odmítám z principu. Dal jsem si grapefruitový. Za pouhých 45 korun v tom nejmenším kelímku, co měli, no nekupte to. Byl zteplalý, jak tam zřejmě od rána stál na pultě. „A trošku ledu, prosím.“ „Nemáme!“ odsekla. Vy nemáte led? „Ne. Jenom ochucený do limonády.“ Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Vzpomněl jsem si na pojízdné stánkaře v Buenos Aires, kteří vám za sedm peso (asi 26 korun) před očima vymačkali do pohárku (mírně většího) skvělý džus z čerstvých pomerančů a jak každý ten stánek v pětatřiceti stupních horka nabízel možnost přisypat si osvěžující ledovou tříšť dle libosti.

Řemeslníci

S touhle sortou lidí se řádoví turisté nesetkávají. Já jako hrdý majitel garsonky je občas musím řešit. A mám s nimi pokaždé problém. Dokážu je rozpálit doběla jenom tím, že se prostě ptám. Kladu otázky. Podle mě na tom není nic špatného, ale oni to vnímají nějak jinak.

Když jsem minulý týden dorazil, zjistil jsem, že mi nefunguje topení. To bylo v pátek. Muž ze servisní služby na druhém konci drátu byl celkem ochotný. A že přijde v neděli. „Nemusíte v neděli, pokud účtujete příplatek za práci o víkendu,“ povídám. „To my neúčtujeme,“ povídá on. To jsem ještě netušil, co na mě chystá. „Tak přijďte, povídám. „A kdybych to nestihl v neděli, tak v pondělí,“ on na to.

Proseděl jsem neděli doma. Samozřejmě, nestihl to. Volám mu v pondělí ráno. Omlouval se, a že prý přijde mezi pátou a sedmou. Přišel v sedm a hned se hrnul ke kotli. Oprava trvala 10 minut. Dalších 15 zabralo vyplňování faktury. „Co to bylo?“ ptám se píšícího muže. „Elektronika,“ odtušil. „Elektronika? A kdy jste to měnil?“ Stál jsem u něj po celo dobu opravy. Vzpomněl jsem si, že vylovil z kapsy nějaký špunt a někam ho strkal. Neodpověděl. Vytáhl středně tlustou knihu, chvíli v ní hledal a pak mi ukázal nejdražší položku na stránce. 4700 korun. Rozvinul se následující dialog.

„To je ta elektronika?“

„Jo“

„A můžu vidět tu původní?“

Neochotně zalovil v kapse a vytáhl cosi, co vypadalo jako zátka se třemi kontakty.

„A co to dělá?“ ptám se.

„Všechno. Tohle reguluje tlak i teplotu vody, průtok, zkrátka všechno.“

„Fakt? A to všechno přes ty tři kontakty?“

„Vždyť vám to říkám.“

Viděl, že mu moc nevěřím.

„Já u sebe ale tolik peněz nemám.“

Chvíli tiše psal. Potom otevřel svou příručku a chvíli hledal.

„Napíšu tam, že jsem vám vyměnil kotlové těleso. A bude to za 2138 korun plus DPH.“

„Tolik?“

„A to v tom ještě není má práce. A příjezd.“

„Kolik účtujete za práci?“

„400 korun.“

Mlčel jsem zcela ohromen.

„Za těch deset minut práce 400 korun? To berete víc jak právník.“

„A nemůžete tam napsat výměnu nějaké levnější součástky?“

„To nemůžu. My také musíme z něčeho žít.“

„A vy si to zdůvodníte? Nebude vám ta elektronika chybět v evidenci?“

„To nechte na mě.“

Pozoroval jsem, jak vpisuje do faktury kotlové těleso.

„A mám na to záruku?“

„Půl roku.“

„Ale jak dokážu, že jste vyměnil elektroniku, když tam je napsáno kotlové těleso?“

Mlčel.

„Mohu si tu vadnou součástku nechat?“

To už byl viditelně rozčílený.

„Můžete. Když si to chcete nechat, musím vám účtovat elektroniku za 4700.“

Vzdal jsem to. Vrátil jsem mu špunt, který nazýval elektronikou a vyndal peněženku. Desetiminutová oprava mě přišla na 2858 korun.

Jsem rád, že jsem zase doma. Zvyknu si. Určitě.