Jak jsem málem dostal přes hubu

Na jednom z těch bloků jsem seděl. Autobus mi odjížděl za několik minut. Vstal jsem tedy, že půjdu. Mou pozornost upoutala mladá paní s kočárkem sedící zády ke mně na okraji bloku a na druhém okraji sedící černoch. Ten něco do paní hustil a přisedával si stále blíže. Vzdálenost mezi nimi se zmenšovala. Paní na jeho slova nereagovala. Najednou seděl černoch těsně u ženy.

Chvíli jsem to pozoroval a nelíbilo se mi to. Měl jsem pocit, že se ženě to dvoření příliš nezamlouvá. Nejsem žádný rváč, ale někdy se ve mně něco pohne bez ohledu na následky. Naklonil jsem se k paní z druhé strany a tiše se zeptal: „Obtěžuje vás?“ „Ano,“ špitla. Poklepal jsem muži na rameno. „Dej jí pokoj.“ Otočil se na mě. Nevěřícně zíral. Krví podlitá očka mě sledovala upřeně několik vteřin. Bylo vidět, jak těžkopádně přemýšlí. Opakoval jsem jsou výzvu.

Nebyl jsem si jistý, jestli rozumí, tak mu povídám: „Leave her alone. She does‘nt want your attention.“ Pomalu vstal. Obešel blok. „Já umím česka i anglicka,“ říká a pak přešel do angličtiny. „What did you say?“

„She doesn‘t want your attention. Just leave her alone!“ Přišel ke mně. Dost těsně. Nebylo to příjemné, páchl. „Do you want me to call police?“ říkám a nahmatávám v kapse mobil. Kéž bych tam měl aspoň pepřový sprej! Ale neměl jsem nic, nic, co by se dalo použít jako zbraň.

Paní s kočárkem mezitím využila toho, že pozornost otrapy byla odvedena jinam, vstala, poděkovala mi a rychle odcházela na druhou stranu.

„What a fucking police? What a fucking police? What a fucking police?“ Opakoval to neustále a postupoval proti mně. Co se na to dá říct? Jak odpovědět na otázku what a fucking police? Nevěděl jsem. Zdržím-li se ještě chvíli, ujede mi autobus, další jel až za hodinu, ale když budu spěchat moc rychle, bude to zbabělý útěk. Zamířil jsem k východu. Ne příliš rychle, ani příliš pomalu. Nechal mě ujít asi pět kroků, znovu mě doběhl. Postavil se těsně proti mně a znovu opakoval svou oblíbenou „what a fucking police?“ Už byl tou otázkou únavný, copak neumí říct nic jiného? Odstrčil jsem ho, ne příliš agresivně, aby to nebral jako výzvu k boji, a pokračoval k východu. Ale ještě jsem se obrátil zpět.

Na vedlejším bloku seděla krásná holka. Takový ten typ, co mě většinou ignoruje. Zřejmě byla svědkem celé události. Střetli jsme se očima. Usmála se. Krásně.

Pro ten její úsměv bych to udělal znovu. :)