Bééé! Já nechci nové auto!

Tak jsem musel se svou stařičkou Toyotou Corollu (1994, 220 tisíc kilometrů) do servisu. Vyměnit olej, zkontrolovat chladící kapalinu, rotovat pneumatiky, namazat panty, zkrátka nic zásadního, pouze obvyklá údržba, znáte to. Nechtělo se mi čekat, technik mi tedy nabídl, ať tady svůj vůz nechám do zítřka, že mi půjčí jiný. Souhlasil jsem. Zavolal půjčovnu a za chvíli přijel člověk s vozem. Náhoda - také s Toyotou Corollou, akorát podstatně novější, předpokládám, že to byl rok výroby 2010. Vyplnili jsme papíry a muž mi předal klíček, který počtem tlačítek připomínaly spíše ovládač k televizi.

Myslel jsem, že Toyotu znám, ale tady bylo všechno jinak. Palubní deska s otáčkoměrem, digitálním čítačem kilometrů, řadicí páka (mělo to automatiku) se nepohybovala po přímce, ale sledovala obrys hřebenu s některými zuby částečně vylámanými. No budiž, nevadí. Startuji. Na panelu se rozbliká kontrolka Security. Proč? Nevím. Vyjíždím. Nasněžilo, silnice jsou kluzké, zasypali sníh solí a vznikla odporná, mazlavá a kluzká kaše. Každou chvíli bliká na palubní desce ikonka ABS a další dvě nebo tři ikonky, při brzdění se auto snaží chovat inteligentně. Výsledkem je tvrdá jízda a neúčinné brzdy. Připadám si jako na bruslích, při sešlápnutí brzdy bubnují pneumatiky tvrdě do vozovky a vůz se šine dál. Co na tom, že přede mnou je překážka, počítač vyhodnotil, že brzdit je nebezpečné, tak prostě nebrzdí. Naštěstí jedu jen rychlostí 20km za hodinu, jet o malinko rychleji, byl bych v tom. Později jsem si našel v manuálu, že nejde jen o ABS, ale o celý bezpečnostní komplex nazvaný vznešeně Star Safety Systém, který v sobě integruje (opsáno z manuálu) Vehicle Stability Control (VSC), Traction Control (TRAC), Anti-lock Brake System (ABS), Electronic Brake-force Distribution (EBD), Brake Assist (BA) a Smart Stop Technology (SST). Tento super-duper systém je dnes součástí všech nových Toyot – i základních modelů. Uf. Chybí už jenom kontrola slunečních erupcí. Nějak jsem dojel domů, ale požitek z jízdy nebyl. Pořád na mě něco blikalo, něco pípalo, vůz se snažil reagovat po svém. Měl jsme pocit, že mě považuje za nesvéprávného a snaží se rozhodovat za mě.

Ráno svítí na přístrojové desce další varovná ikonka. Vypadá jako džbán s vykřičníkem. Co to, sakra, je? V životě jsem to neviděl. Jedu na nákup, kontrolka stále svítí. Nedalo mi to. Zastavil jsem na parkovišti a sáhl pro manuál. Kniha jako malý telefonní seznam. Varovných ikonek jsem tam našel asi dvacet, mezi nimi i ten můj „džbán“ s vykřičníkem, ale ouvej – žádné vysvětlení. Listuji seznamem, tedy manuálem tam a zpět. Konečně jsem našel kapitolu „Nastavení referenčního tlaku v pneumatikách“. A hele, tady je "moje" ikonka. Význam rozsvícené kontrolky jsem nenašel, ale dočetl jsem se, že když píchnu a musím pneumatiku lepit nebo si koupím novou, je třeba znovu nastavit referenční tlak, přičemž je nutno stisknout to a ono, počkat, až na mě „džbán“ třikrát zabliká a pak stisknout ještě něco. Takže ta kontrolka zřejmě informuje, že tlak v některé pneumatice není ideální. Moc užitečné! Obešel jsem vůz. Všechny pneumatiky vypadají na pohled v pořádku, po ráfcích nejedu. Prima. Budu to ignorovat.

Přinesl jsem nákup do vozu, položil na sedadlo a rozjel se. Zhruba po minutě píííp – píííp – píííp, zvykový signál doprovází červeně blikající ikonka nezapnutého pásu. Kontroluji to. Zapnutý jsem. Pípání neustává. Kontrolka bliká. Zastavil jsem, rozepnul bezpečnostní pás, znovu zapnul. Píííp – píííp – píííp, pípá na mě přístrojová deska. Snažím se to ignorovat. Po chvíli reistruji, že pípání nabylo na intenzitě. Tóny jsou silnější, v rychlé kadenci za sebou působí naléhavější: Píp – píp – píp. Takhle se přece nedá jet. Co to … v tom mě to napadlo. Sundal jsem tašku s nákupem ze sedadla spolujezdce. Pípání ustálo. Uf. Znamená to, že musím připoutávat i tašku, pokud je na sedadle? Vypadá to, že ano. Palubní počítač zaznamenal váhu, ale už nedokázal zjistit, zda tam sedí pětikilový člověk nebo pytlík brambor. Kdybych nezastavil, patrně by mi začal dávat do volantu výchovné elektrické šoky.

Byl jsem rád, když jsem vůz konečně vrátil a vyzvedl si svou stařičkou Toyotu. Bez kurvítek, bez pípátek, bez televizního ovládače v klíči, bez referenčního tlaku. Reagovala na namrzlé vozovce mnohem lépe a citlivěji, než počítačem řízené monstrum.

Před půl rokem jsem někam vezl mechanika z jednoho servisu. Dali jsme se do řeči o nových vozech. Nadával jako špaček. „Všechny nové vozy jsou katastrofa,“ říkal. „Jsou stavěny tak, aby jen autorizované opravny byly schopny provést opravu. I sebemenší opravu může provádět jen firmou posvěcena opravna. Chyby se hledají pouze přes připojený počítač zvláštním diagnostickým programem, který ovšem malé opravny nemají.“ Poslouchal jsem s otevřenou pusou. „A to není všechno. Oni dnes schválně montují jednotlivé komponenty do jednoho bloku. Třeba alternátor je u vozu (jméno jsem zapomněl) přímo v bloku motoru. Pokud se porouchá, je třeba vyměnit celý blok. Výměna těsnění v ceně jednoho dolaru vyžaduje 4 hodiny práce a přijde na 600 dolarů, protože se tam nedá snadno dostat...“ A tak dále a tak dále. Trend je jasný. Je třeba zlikvidovat malé opravny, kde šikovný mechanik často opraví věc za hubičku. Dokud je vůz v záruce, hradí opravy firma. Po vypršení záruky vzniká šikovný tlak na zákazníka, aby si koupil nové auto raději než platil astronomické částky za drobné opravy. Dále – chorobná posedlost bezpečností. A jak by řekl Werich: Mně se na tom líbí ten optimismus výrobců aut, že co řidič, to blbec.

Děsím se chvíle, kdy moje stařičká Toyota odejde do motorového nebe a já budu nucen koupit některou z těch nových oblud.