Co čtete?
11.7.2009 Na okraj Témata: Vztahy mezi lidmi 1471 slov
K otázce mě vyprovokoval nedávný email. Dotyčná mě v něm žádá, abych tuto otázku položil do fóra; prý jede na dovolenou a chtěla by poradit nějakou dobrou knížku. Už je asi na radu pozdě, ta dáma už patrně svou dovolenou tráví právě teď, nicméně otázka se mi vrací. Docela by mě také zajímala odpověď. A abych rozjel debatu, začnu tím, co právě čtu já.
Tak tedy mám rozečtené tři knížky. Nesmějte se. Dvě jsou těžké, tak si je zlehčuji prokládáním úsměvných, košilatých příběhů a básniček z té třetí.
Kniha o kundě
Ano, tak se jmenuje. Vydalo ji nakladatelství dybbuk (s malým d). Přiznám se, když jsem ji v regále knihkupectví uviděl, vybral jsem si ji podle názvu. No koho by takové téma nezajímalo, že? Z počátku jsem kroutil hlavou nad tím, co všechno nakladatelé vydávají a jaké titulky knížkám dávají, jen aby se prodala. Ale jak jsem četl dále, docela mě to zaujalo. Totiž málokdy si uvědomíte, kolik velkých a slavných umělců se tomu tématu věnuje. Kniha si nevybírá. Sprosté odrhovačky na téma kunda tiskne vedle docela umělecky pojatých textů. Některé jsou docela rajcovní. Svým způsobem je úžasné, kolik inspirace a času věnují umělci (a nejen oni) tématu ženského klínu. A myslím si, že je to správné. Proč ne? Měli bychom oslavovat ženský klín namísto válek a agresí a konzumu. Zaslouží si to. :-)
La Motte Féminine
Pierre de Ronsard (1524 – 1585)
Buď pozdravena, štěrbino ty malá,
jež v klíně svítíš mi tu červená;
buď pozdravena, rýho blažená,
jež jsi mi štěstí, spokojenost dala!
Mým trampotám tys konec udělala,
jež prudký lučištník můj znamená;
již síla jeho trochu zlomená,
ač nocí čtvero jen jsi se mnou spala.
Ó dírko něžná, dírko chlupatá,
tím chmýřím kučer měkce huňatá,
jež po svém krotíš nejvíc bouřící:
By verše dvorné čest ti mohly vzdát,
jest na kolenou jim tě zbožňovat,
svou v pěsti držet svíčku hořící.
Kladivo na čarodějnice
Iacobus Sprenger a Henricus Institoris
V roce 1486 vzniklo skoro sedmi set stránkové dílo – něco jako návod na odhalování a následné výslechy čarodějnic.
Nedá se to číst. Ten, kdo to psal, musel hluboce nenávidět ženy. I když kniha upozorňuje, že čarodějnici mohou být i mezi muži, většinu čarodějnic rekrutuje prý ďábel mezi ženami.
Tolik hlouposti a omezenosti zabalené do učenosti a disputací v jednom díle, myslím, nikde jinde nenajdete. Kniha je psána inkvizitory pro své kolegy, je to v podstatě něco jako prováděcí příručka rozšířující smutně proslulou bulu Summis desiderantes affectibus (Veškerou žádoucí dychtivostí) papeže Inocenta VIII z roku 1484 potírající čarodějnictví.
Hlavními bojovníky proti veškerému kacířství byli jednak biskupové – ordináři, ti se s čarodějnictvím setkávali v první linii, a pak samozřejmě inkvizitoři. Osoby zvlášť papežem vybrané, aby vyhledávali kacíře, tedy i čarodějníky a čarodějnice, vyšetřovali je a odsuzovali. Jejich moc byla obrovská a prakticky nekontrolovatelná.
Základní autorita, na níž se inkvizitoři odvolávali, byla Bible.
Autoři Kladiva absolutně nepochybují o tom, že čarodějnictví existuje, jde jen o to jej odhalit a potrestat.
Několik otázek, na které kniha odpovídá:
1. Protože víra v existenci čarodějnic patří k základním článkům katolické víry, trvání na opaku zavání kacířstvím.
2. Že k čarování se ďábel vždy musí spojit s čarodějnici, neboť bez ní, a naopak, by nikdy nedosáhl takového účinku.
3. Zda je katolické tvrdit, že následkem působení sukubů a inkubů mohou být zrozeni skuteční lidé, aby jimi počínalo a množilo se čarodějnictví.
4. Zda je možné lidi proměňovat ve zvířata.
5. O porodních bábách – čarodějnicích utrácejících plody v děloze a novorozence.
Atd.
Jak říkám, nedá se to číst a už vůbec ne v kuse. Ale přesto bych ji nařídil jako povinnou četbu pro každého, kdo považuje křesťanství za přínos civilizace a Evropě, nebo toho, kdo hledá svého Boha a laškuje s myšlenkou katolické církve a jejich odnoží (včetně protestantů, ti také honili a upalovali čarodějnice).
Jinak mnohé věty i logika dnešních inkvizitorů pronásledujících současné kacíře jako kdyby byly vystřiženy z té knihy. Místy jednoho až mrazí. Stejná nabubřelost, stejná omezenost, stejná neochota diskutovat, stejná chuť vykořenit zlo... Při čtení se ukazuje, že za pět set let, které od prvního vydání uběhly, se toho bohužel příliš nezměnilo. Ne v lidském chování. Snad že alespoň právo útrpné už není samozřejmostí. I když posledních několik roků i vztah k mučení prochází v naši společnosti obrodou, a to, co se zdálo, že máme dávno za sebou, už zase klepe na dveře.
Oceán v kapce rosy
Henri Brunel
Zenové příběhy
Třetí kniha, kterou čtu, a bohužel jsem už skoro na konci, je knížka příběhů a bájí, kterými se seznamujeme s myšlenkami zen buddhismu.
Po svém návratu z Thajska letos na konci zimy jsem se začal o buddhismus více zajímat. Líbí se mi jeho respekt ke všemu živému a hluboká humanita. Ale trošku mi vadí všepohlcující pesimismus těch čtyřech vznešených pravd: Toto praví Buddha ve své první vznešené pravdě: Narození je utrpení, stáří je utrpení, nemoc je utrpení, odloučení od toho, co je milé, je utrpení, nedosáhne-li člověk toho, čeho si přeje, i to je utrpení, zkrátka patero skupin, jimiž pronikáme ke světu jevů, je utrpení.
Proboha, proč si ten chlap nehodil smyčku, když bylo vše pro něj utrpením? Ano, vím proč. Protože věřil, že tím by nepřerušil karmu a znovu se narodil a zase trpěl. Uf. Má to někdo smůlu. :-)
Dále už je buddhismus celkem rozumné náboženství a je mi rozhodně bližší než monoteistická náboženství Evropy postavena na odříkání a strachu z odplaty.
Stejně je zvláštní, proč většina velkých náboženství staví na negativních emocích, strachu, utrpení apod. Zaloužilo by si to hlubší výzkum. Jejich zakladatelé museli být veskrze nešťastní lidé a divím se, že raději nespáchali sebevraždy než aby otrávili svět na tisíciletí dopředu jedy svých splínů. Vlastně neznám náboženství, které by ve svém základě mělo radost ze života bez strachu.
Ale to jsem odbočil. Zen buddhismus samozřejmě navazuje na původní buddhismus, včetně nauky o karmě a o čtyřech vznešených pravdách. Ukázka z knížky naznačí, že tam je ale přece jen něco navíc.
Cesta
Dva mniši putují krajem. Za poslední tři dny potkali jen stařenku, která jim nabídla campu, ale ten skromný pokrm ze včerejška dávno vytrávili. Jsou hladoví a promrzlí. A ke všemu se spustil déšť! Mladší mnich se před nim snaží chránit cípem svého roucha a starší mnich si mlčky vykračuje dál. Stmívá se, na obzoru ani stopy po nějakém přístřešku, svatyni, poustevně nebo skromné chýšce. Stezka, po které se ubírají, se ztrácí v nedohlednu mezi horami. Mladý učedník je u konce sil. A přitom ani nezná cíl jeho nekonečného putování. „Klášter nemůže být daleko,“ pomyslí si, „snad už jsme blízko Kamakury. Jenže máme tam vůbec namířeno?“ Nedbaje přísného příkazu mlčení , odváží se zeptat představeného, který kráčí vpřed rovnoměrným krokem:
„Mistře, kam jdeme?“
„Už tam jsme,“ odpoví mistr.
„Chcete říct, že se blížíme cíli?“ naléhá mladý mnich.
„Už tam jsme. Tady a teď.“
Zmatený žák hledí na kamenitou stezku, která se ztrácí v mlze. Vzdálené hrozivé vrcholky hor se halí do tmy. Má strach, má hlad, je mu zima. A náhle mu svitne a on pochopí. Vzpomněl si totiž na slova v klášteře často opakována: „Zen je cesta, která se před námi rozprostírá... Každý krok, který po té cestě ujdeme, má v sobě věčnost. Přítomnost je život, je to oáza, je to nekonečno. Vychutnávej přítomnost, vždyť minulost je pryč a budoucnost je pouhý sen, jedině přítomnost je.“ V jedné staré básni stojí psáno: „Když poprvé poznáte pravdu, vaše mysl se stane zářivou a jasnou jako měsíční paprsek.“
A mladý učedník, přemílaje všechny ty věci, pokračuje v cestě s klidnou myslí.
* * *
Představte si někde v horách nebo v lese opuštěnou stezku vedoucí k místu, kde žije mudrc.Stojí tam čajový domek, jednoduchá stavba ze dřeva a bambusu. Vždyť nejde o to vzdorovat času a dávat na odiv zdánlivou odolnost kamene, důležité je se s časem ztotožnit. Vejdete do prostorné místnosti velké zhruba devět metrů čtverečních, kde se mouhou pohodlně usadit tři až čtyři přátelé. Jediná výzdoba: svitek s kaligrafií a prostá kytice polních květů. Ohniště s dřevěným uhlím a na něm prastará baňatá železná konvice. Nádoba na vodu, bambusová naběračka, bělostné bílé prostírání, nádobky na čaj, tradiční prosté čajové misky. Pohyby čajového mistra při obřadu jsou účelné, rozvážné, přesné a láskyplné. Hovor se odvíjí v poklidu. Hovoří se o poezii, historii, architektuře. Tlumené hlasy zlehka odeznívají a hosté si v tichosti prohlížejí důvěrně známé čajové misky a naslouchají vzdálenému ptačímu zpěvu. Čas se zastavil, panuje zde sounáležitost a mír.
Během staletí se se čajový obřad stal složitějším a ustálila se mnohá pravidla týkající se úpravy květin, způsobu nalévání čaje a podobně, ale nejslavnější čajový mistr Rikjú přesto říkaval, že při čajovém obřadu stačí, když:
Uvaříte vodu
čaj zalijete
a vypijete ho...
Nic víc vědět nepotřebujete.
Tak, já jsem se vyzpovídal, je řada na vás. Co čtete? Poraďte něco hezkého.
A mimochodem, kdyby někdo ze čtenářů měl náhodou doma v knihovně nepotřebnou knihu Františka Koukolíka Vzpoura Deprivantů anebo druhý díl Život s Deprivanty a byl byl ochoten je prodat, dejte mi vědět. Tu první jsem začal číst, ale musel jsem ji vrátit ještě před dočtením a teď ji marně sháním. Tu druhou jsem ani nezahlédl, předpokládám, že bude dobrá také. Hledal jsem je v antikvariátech, ale marně.