Už ani ty sny...

V tom snu jsme se nejprve na sebe jen tak usmívali, kontakt očima, znáte to. Ale tak nějak kradmo, aby to ostatní nevěděli. Později jsme se dotýkali – zpočátku ostýchavě. Využívali jsme každou chvilku být spolu. Byli jsme oba jaksi nesmělí, jako za mlada, nevěděli jsme, co si můžeme dovolit a kam až můžeme dojít.

Postupně jsme byli stále smělejší, pamatuji si zcela jasně, že ke konci jsme už kašlali na to, co si myslí ostatní, a otevřeně jsme se navzájem „objížděli“ rukama, rty. Líbal jsem ji na ústa a ona mi polibky oplácela. Překrásné, vlhké polibky.

Pak jsem se probudil. Ještě chvíli v polosnu, když už jsem se probouzel, snažil jsem se vědomě vyvolat tu dívku zpět, dotáhnout to do konce. Bylo mi líto, že ji ztrácím, že sen se vytrácí. Pozdě. Byla pryč.

Ještě u snídaně jsem měl hezký pocit – jako když začíná zamilovanost. Když víte, že někoho máte. Ale pak se začal příjemný pocit vytrácet a nastupovala naštvanost.

A já tímto píšu stížnost tomu, kdo je odpovědný za mé sny. Podobné sny jsou u mě vzácné, bohužel není to poprvé, kdy nadějný sen skončil v nejlepším. Chtěl bych se zeptat, jaký je důvod přerušit sen, který se tak hezky rozvíjí? Proč se sen musí podobat realitě? Komu by to vadilo? Vždyť je to jenom sen! Kristepane, to mně nemůžete nechat aspoň trošku toho snu?