Adventní věnec

Koukají tam na holé zdi, a zvracejí a kálejí pod sebe. Moč jim kape do pytlíku, smrdí to tam desinfekcí, močí, potem, výkaly a rozkládajícím se masem. Bývají při čistém vědomí, nemohou se hýbat, ale nějaké to slovo prohodí. Jsou to dvě ženy. Cpát jim nějaký obraz na zeď se stydím. S kytkou bych se propadl studem do země. Přemýšlím, koupit jim na pokoj televizi, ale momentálně nevím, kde koho okrást, abych na ni měl. Peníze jsou jenom zlodějna.

Čisté peníze neexistují. Peníze okrádají a ničí přírodu i lidi. Až po příští potopě světa zase přijde nějaký pitomec s písmeny a číslicemi, radím všem pozůstalým, aby jej okamžitě zabili a snědli. Jsou to proklaté vynálezy.

Už cestou do toho květinářství pro ten věnec jsem tak nějak popotahoval. Říkal jsem si, je teď v prosinci dobrá doba na vánoční věnec. Ženské si na to potrpí a snad v té předvánoční době nebudu vypadat tak blbě. A také, aby si nemyslely, že jsem nějaký měkkota, a že ty kytky nebo věnec jsou možná poslední.

Popotahuji z vlhkého a studeného vzduchu. Ve městě je smog, inverze a pořád se tam válí mlha. Dnes o polední přestávce na oběd vysvitlo na chvíli slunce. Žena zajásala, ale zpražil jsem ji: „Co je nám to platné, když stejně pořád chcípáme v prachu úředních šanonů.“ Dostal jsem vynadáno, ačkoliv je to pravda. Dny jsou nyní krátké, a tak půl hodiny slunce, které vykoukne ze smogu jednou za měsíc, v poměru k hodinám stráveným ve tmě, hlavně té duševní úřední, je velice málo. Kvůli tomu přece vůbec nestojí za to….

Jo, jak tak vyrazím s věncem z krámu s kytkama, který je nedaleko nemocnice a pohřební služby, vrazil jsem do asi dvacetiletého kluka. Koukám, že je schoulen a brečí. Bylo mi blbě trapno. Velice rád bych se jej zeptal, co se mu stalo, klidně bych mu i půjčil nevratně nějakou tu pětku, protože o nic jiného, než o peníze přece v našem životě nejde. Nemohl jsem však. Měl jsem sám na kahánku. Měl jsem strach, že bychom tam stáli jako dva blbci a buleli a buleli. No řekněte, není to sranda?