O lepivých melodiích

Jo, lepivé melodie mají něco do sebe. Pokud jsou hezké. Ani jsem nevěděl, že mohou být TAK hezké. Myslel jsem, že tohle nadšení pro hudbu už mám za sebou.

Začalo to přehrávači MP3. Propadl jsem jim. Pořídil jsem si v Costcu jeho levnější variantu od firmy Phillips a byl jsem překvapen, jak kvalitní zvuk je schopno tak nevelké zařízení vyvinout, jak pohodlně se nosí a jak lehce se s tím pracuje.

Kam se hrabou sloní přehrávače CD nebo dokonce (a není to tak dávno) magnetopáskové přehrávače. Uložil jsem si do paměti Samsíka, jak ho důvěrně nazývám, všech svých oblíbených asi 400 písniček, které jsem stačil nachytat před zabitím Napsteru, a byl jsem spokojen. Svou fonotéku jsem měl vždy u sebe a mnohokrát mi její poslech vyplnil dlouhé chvíle čekání nebo nudy. Jen několik skladeb mi v mé fonotéce chybělo. Jednou z nich byla písnička z filmu Vrchní prchni, Severní vítr. (Severní vítr je krutý / počítej lásko má s tím / k nohám ti dám zlaté pruty / nebo se nikdy nevrátím, znáte? )

Sháněl jsem ji a hledal několik měsíců. Zkoušel jsem opakovaně internet včetně různých obskurních webů, bit torrent, diskuze. Marně. Ta písnička prostě na internetu nebyla k nalezení.

Při poslední návštěvě doma mě napadlo navštívit prodejnu CD. V té první ji neznali, ani nedokázali poradit. V té druhé slečna prodávající věděla. „Máme,“ řekla. „Tady.“ A strčila mi do ruky dvojalbum Hity a skorohity Svěráka a Uhlíře.

„Dvojalbum?“ opáčil jsem zklamaně. „To jako budu muset koupit dvě CD kvůli jedné pitomé písničce?“ Harpagon v mém mozku začal počítat. „To se to prodraží. Ach jo. Co se dá dělat, vezmu to.“

Dvě CD obsahovala 40 písniček. Většinu jsem neznal. Tedy skoro žádnou.

Je to takový ten styl, který definitivně mladé neoslovuje. (Což neimplikuje, že jsem to neznal proto, protože se počítám mezi mladé. ) Myslím, že jsem tam zaslechl i dechy. :-) Přehrál jsem si všechny do počítače a z počítače do přehrávače MP3. Nasadil sluchátka a …

Podotýkám, že hudbě vůbec a naprosto nerozumím. Nevím, co „jede,“ neznám současné zpěváky ani styly, neoslovují mě. Jsem v tom neandrtálec.

Z těch 40 písniček je polovina dobrá a třetina taková, že se přistihuji, že při poslechu zpívám také. Něco, co se mi už dlouho nestalo. Je mi blízká určitá moudrost stárnoucích mužů, která z toho zaznívá (Ani k stáru, Začínám končit, Jsem nádraží). Směji se u dějově vtipných textů (Soňa ví, Šel nádražák na mlíčí [to nemohli vymyslet od stolu, to je ze života!], Recepční, Kluci, kluci s klukama), dojímá mě poetičnost jiných (Poníci, Semiška). Ale hlavně – ty melodie se na mě lepí. Zažírají se pod kůži. Dobře se pamatují, jsou lehké a hravé.

Vůbec netuším, jak ty písničky vznikly, jestli se objevily v nějakých filmech, nebo byly stand alone. A docela by mě to zajímalo.

Teď jenom nevím, jestli je to dobře nebo špatně. V každém případě nelituji těch pár set korun za dvojalbum, které jsem původně vůbec nechtěl. Stalo se nejposlouchanější kolekcí mé fonotéky.

Mé díky patří pánům Svěrákovi a Uhlířovi. You made my day. :-)

A abych vyzkoušel, jestli ta lepivost funguje na všechny nebo jen na mě, uvádím tady dvě: Semiška a Soňa ví. Napište o tom do diskuze.