Stručný návod jak kastrovat muže

Úvodem bych poznamenala, že si dobře uvědmuju, že řada mužů, zejména těch starších a nemetropolitních ještě neprošla ani prvním stadiem, to jest, že je ženská emancipace zatím zcela míjí... Fajn, ti budou na řadě s kastrací později...

Ovšem ti, které jsme už "dostaly" jsou ve zcela nezáviděníhodné situaci. Já bych moderním mužem být nechtěla, ani kdyby mi za to slíbili zlatý telátko.

Jak se tak koukám kolem sebe, vidím, že mnozí mí vrstevníci trpí bezprecedentní krizí identity. Octli se v situaci samce hyeny skvrnité, tvora toulavého, bez zjevného užitku, cíle a směru.

Své muže si emancipované ženy totiž nenápadně kastrují. Nejen, že s klidem vydělávají víc; nebojí se o tom ani mluvit nahlas. Vymění si kolo u auta, vyřídí hypotéku, postaví dům, řemeslníky seřvou na tři doby a u toho zvládají i regulovat své mateřství (já rozhoduju, zda si vezmu antikoncepční pilulku, ty mlč) a když je to přestane bavit, sbalí děti, vyřídí si jinou hypotéku a sbohem a šáteček, nepotřebuju tě.

Emancipovaný muž svou manželku podporuje, poplácá jí po zádíčkách a trandá s robětem v kočárku bezcílně po parku. Když překoná (vrozenou?) soutěživost, třeba se s jejím vyšším platem i smíří. Třeba i s nadhledem mávne rukou nad jízlivými komentáři kámošů v hospůdce na Růžku. Může svůj život naplnit nějakým koníčkem, může být spíš než "mužem" "parťákem". Ale nabízí mu dnešní doba nějaké širší, elegantní a slušivé řešení? Když v dnešním Reflexu hoši redaktoři na třech místech okrajově a nesměle naťukávají téma "krize mužské identity" ... je to náhoda? Není to náhoda.

Dneska je moderní být "moderní muž" ... jenže co přesně to znamená? To vám nikdo nepoví. Možná je na čase, aby feministky srolovaly podkolenky, přestaly zachraňovat holky (protože my se zachráníme samy)... a začaly bojovat za -nějakou/novou- identitu mužů. Jak přesně si představujeme, že by se naši synové měli profilovat? Ví to někdo? Emancipace sice ženám hodně přidala (a je to fér), ale zas na druhý straně mužům hodně krade. To, čím byli výluční se maže a nikdo moc neřeší, čím to nahradit.

Jsou muži, které tato "kastrační" ztráta velmi frustruje. A řeší to dvěma způsoby - buď pasivní rezignací, nebo agresivitou namířenou proti jakýmkoli emancipačním snahám žen. A ani jedno není dobře.

Bylo by chyba domnívat se, že se z toho dá utéct... Nedá. V daleko horší pozici je totiž mladý muž "tradicionalista". Plány bývají hezké... pořídit si domek u lesa, do něj hodnou ženušku v sukni, k sukni pár capartů. Mamka bude doma vařt a taťka se o všechny ty hladový krky postará. První facku dostane v bance (spočítejte si, jaký příjem potřebuje mít jeden živitel s početnou rodinou, aby dosáhl na jakoukoli hypotéku a pak se ptejme, kolik lidí takový příjem má), druhou v práci - anžto tam jsme již, my, slečny ostroloktovaté, prosadily rovnost platů - takže nějaký hry na to, že má kolega nezaopatřenou rodinu a potřeboval by tudíž vyšší příjem, ty my nehrajem. A když si k tomu přidáte směšnou mateřskou... vyjde vám z toho jeden velmi nešťastný muž, který má pocit, že je "neschopný", protože nedokáže zařídit tak banální věc jako uživit tradiční rodinu se standardními nároky.

I on se ocitá v krizi.

A může za to kdo? Můžem si za to samy.

I já si za to můžu a dobře mi tak. Někdy bych fakt ráda vypnula, postavila se k plotně a dělala báječný meruňkový marmelády. Jenže problém je ten, že emancipace je sice věc hodně těžká, cesta zpět je ale sakra těžší, ne-li nemožná... Když se profláklo, že kolo na autě vyměním rychleji než manžel, je dost složitý najednou předstírat, že nevím, jak na to... :-)

Možná je cesta někde uprostřed, možná je cestou vpřed otočka zpět... nevím. Ale začít tenhle nový společenský fenomén řešit bychom měli. Aspoň o něm mluvit....

Vyšlo na blogu Evy Pallotto 4. července