Strom

Probudil sem se a máma byla pryč. Dost jsem se lekl, ale shora na mě šlo teploučko a objevil jsem, že umím jíst nožkama. Vrtěl sem se tak, že sem málem vypadl z peřinky, ale můj pelíšek byl naštěstí pěkně hluboký. Kouknul jsem kolem a vrtí se i ti ostatní. Hned vedle mě je jeden Valibuk a pak jeden Malej. Na to, abych se s nimi bavil, mám teď dost práce sám se sebou, ale jsem rád, že nejsem sám, když máma pořád nejde. Ještě, že mám svou jamku a peřinku kolem.

Máma nejde a už se vystřídalo mockrát Teplo-světlo a Zima-tma. Zapomínám na ni a rostu si jako z vody. No však jo.Valibuk taky roste, ale Malýmu se nedaří dobře. Myslím, že je, chudák, nemocný nebo tak něco. Lezou po mě malý šimravý věci a pak zase ze mě. Mnohem větší věci se občas objevují nade mnou a zase mizí a s nimi zvuky, které mě trochu straší a trochu se mi líbí. Ty věci nemají svou jamku a peřinku a asi ji teprve hledají. Jen doufám, že se ke mně nebudou chtít přifařit. Bezjamkáči.

Máma už asi nepřijde, ale mě smutno není. Mám tu Valibuka a o kus dál další. Chudák Malej přestal jíst a růst a vypadá to, že jeho peřinka naopak snědla jeho. Pěkně mě to vyděsilo a roztahuju se v tý svý jak nejdál a nejhloub můžu. Přeperu ji, to je jistý.

Dorostl sem Valibuka a postupně se stalo, že světlo už neznamená i teplo. Teď je jen Světlo-zima a Tma-zima. Brrr.

Máma přišla! A já jsem to zaspal. Musela tu návštěvu udělat, když byla Tma-zima a přikryla mě další peřinkou až po bradu. Brečel bych, že sem ji prošvihl, ale užívám si tepla. Nová peřina je bílá a jiskřičkuje. Valibuk je taky zachumlenej a Malýho není ani vidět. Máma je buď všech nás tady nebo je mám hodně, protože peřina je skoro všude.

Vrátila se doba Světlo-teplo a peřina zmizela. Zmizel i Malej a zůstali jsem si jen já Valibuk a ti ostatní o kousek dál.

No a málem bylo po mě. Já věděl, že Bezjamkáči jsou podezřelí a nebezpeční. Jeden ohromnej takovej se zjevil a praštil mě přes ruce a ohnul mě, div, že jsem z toho vyšel jen maličko odrbanej. Měl čtyři klackovitý nohy a asi chtěl ke mně, ale já si to tu ubránil. Taky se kolem mě poslední dobou motají menší Bezjamkáči shora a chytají ty úplně mrňavý mrni, co po mě lezou. Začínám mít podezření, že tyhle všechny potvory neumí jíst nohama. Nevím, co z toho pojde, ale asi nic dobrýho. Vypadá to, že se jedí navzájem. A to tak, že zaživa. Fuj. Jen doufám, že nebudou chtít jíst i mě.

Já to tušil! Já to věděl! Rosteme si z Valibukem pěkně do vysoka a do široka, je zase doba Světlo-zima a Bezjamkáči nás chtějí sníst. Hlavně dolní Bezjamkáči, co nahoru neumí. Zjeví se a rvou nám kůži a různě nás uštipují. POMÓC!!!

Řvali jsme marně. Ožrali nás a pak každou dobu Světlo-zima zase. Naštěstí jsme to přežili. Tedy já jsem to přežil, protože Valibuk od posledního nájezdu Bezjamkáčů nějak divně žloutne a nechutná mu. Je to tu teda dost drsný, to vám řeknu.

Jsem už velký a silný. Mockrát se změnilo Světlo-teplo v Světlo-zima a naopak a já mnohokrát viděl shora padat vodu a párkrát i rachotící oslnivé klikaté světlo. Valibuk tu už není, protože se změnil v peřinu pro mě a jídlo. Což je v pořádku, protože my rosteme z neživého. Stalo se spoustu dalších věcí a na leccos jsem změnil názor. Někteří horní Bezjamkáči například jsou vcelku milými společníky a nechávám je u sebe hostovat. Moji hosté mají dvě nohy, co neumějí jíst a dvě ruce podobné trochu těm mým, které je nadnáší a poponáší. Dolní Bezjamkáči mají vesměs čtyři nohy a jsou otravní a nebezpeční, ale jen když je velká zima a oni mají velký hlad. Párkrát sem ale taky viděl, že padnou jako list. Vždycky před tím se ozve zvuk jako když shora padá to klikaté světlo. Prásk. Z čtyřnohých Bezjamkáčů se ale nestane peřinka. Patří zřejmě posledním, které, jsem se naučil znát, dvounohým Bezjamkáčům. Ti si čtyřnohé odtáhnou vždycky pryč. Dobře jim tak. Oběma. Dvounozí Bezjamkáči mi někoho připomínají, ale zapomněl jsem koho, protože jsem je vídávám moc málo a moc zdálky.

Je zase bílá peřina a já si lebedím v teplíčku, když se máma znovu objevila. Poznal jsem ji hned a byl jsem bez sebe radostí. Určitě na mě bude pyšná, jak jsem vyrostl a jaký jsem fešák. Taky jsem konečně pochopil, že máma je dvounohý Bezjamkáč, ale radost byla větší než překvapení. Proto mizeli ty čtyřnohý žrouti. Máma se o mě starala a chránila mě a já myslel, že ne. Že na mě dočista zapomněla. Mámo pojď ke mně!

A máma šla. A nezapomněla na mě, kdepak. Objala mě a já najednou ucítil bolest tak strašnou, že jsem zařval na celý les. Jenže tiše, protože nahlas to dovedou jen Bezjamkáči. Máma se do mě zakousla zubatou, rvavou rukou a já padal a řval a padal….Pak jsem o sobě asi na chvíli nevěděl, protože až když jsem se ocitl na tom skákavým studeným místě pod ostatními, co se mnou, před tím než se máma vrátila kousat, žili, ucítil sem, že nemám nohy. A i jinak jsem byl dolámaný a krvácel jsem z mnoha míst. Také ze srdce.

Místo kam nás bez našich jamek postavili, bylo plné dusivých pachů, světel, co bodaly a Dvounohých. Stáli jsme tam, němě sténající mrzáci, a Dvounozí si nás jednoho po druhém odnášeli. Odnesli si i mě. Dostal jsem se do Světla-tepla jaké jsem dosud nezažil a které ze mě vysávalo i poslední zbytečky síly a života. Na pahýl mi narazili umělé nohy, dali do mě malá pálivá světýlka a na bolavé ruce věci, které sem musel nést. Nic jsem nechápal a ani jsem nechtěl. Když pomalu umíráte, je vám spousta věcí úplně jedno. Až když mě olámali, vynesli z žáru a hodili na peřinu tvrdou jako máminy zubaté ruce a tmavou jako nejčernější noc, dostavila se mi poslední myšlenka a starost. Chtěl bych se jako Valibuk proměnit v peřinku a jídlo pro takové jako jsem já, aby měli z čeho žít. Tak jako je to tam v lese. Doma. Snad mi to vyjde, protože my, vánoční stromy, máme jen jeden druhého. S tou mámou jsem to úplně popletl, víte. Určitě nepatřím tam, kde ke štěstí a veselí potřebují i nazdobené umírání.