Mariiny vánoce

Vešla do kuchyně a začala štrachat se snídaní. Však už na ní čekal. Ruce by mu upadly, kdyby si to kafe zhřál sám a z kredence vzal buchtu. V kredenci už přitom byl od večera několikrát, protože jí chodil, jako každý rok, ujídat nachystané vánoční pečení. Krabice nezařezávaly tak jak měly a trochu vanilkového cukru usypal. Dělal, že je nemohoucí, ale byl jen na něco. Z rádia šly domrvené koledy a ona měla větší problém než jeho posedlost sladkým. Tyto vánoce budou jiné o jednoho hosta a Pan Rádio nebude šťastný a veselý. Bude zlý. Zlejší než obvykle. To věděla docela jistě a z čekání na večer jí bylo až zle od žaludku, skoro jako když se kdysi čekala s dcerou. Až na to, že to, co v sobě nosila byl přesný opak života, což věděla jen ona.

Pan Rádio nevěděl nic, protože o ní nevěděl nikdy nic. Tedy kromě toho, že vzala ty peníze tehdy, před čtyřiceti osmi roky v podniku a chtěla s nimi a se svým chlapem za kopečky. Za hory a doly. Za malé české hory utéci před doly, které čekaly na jejího krásného miláčka, protože taková byla tehdy svinské doba a lidi. Svině největší byl ovšem Soudruh Rádio, který jí na tu blbou malou krádež za velkou trestní sazbu přišel a hned na to přišel s nabídkou, kterou nesvedla odmítnout. Buď on a ona navždy nebo on a kriminál pro ní na dost let a pro toho jejího ty doly navždy. No neberte to. Tak to vzala. Kéž by tehdy raději vzala ten kriminál, protože pustit by ji pustili za takových deset let ne-li dřív a jejího miláčka doly stejně neminuly, protože svině-lidi celé slovo nedrží. Za hory pak odešel bez ní a bez jejich dcerky, která se narodila, aby to celé bylo ještě horší.

Když došla doba, kdy jí držel na strach ze zamřížované cely , přidržel ji Soudruh Rádio chytře a mrzce na holku, která nebyla jeho, ale jako by byla o to víc. Rozmazlil si jí a omotal a Janička po tátovi Janovi se rodičům uhnula, že víc to ani nešlo a byla dokonalá Dcerka Rádio, i když Soudruh Rádio se jmenoval Otto. Zůstalo to tak, i když jí v patnácti řekla proč ona se jmenuje Jana a trošku z  té hnusné historie. Soudružka prokurátorka Jana – její další porážka, protože nejen soudružka, ale i Bohužel-Odpusť-Jene – svině k  neuvěření.

Půjdou k ní odpoledne před Svatvečerem podarovat ji, vnuka a jeho děti. Dcera je dcera, i když taková. U večeře ovšem budou už doma, protože ony dvě se u jednoho stolu nesnesou. Už léta tak „slaví“ sami dva při jídle a Rádiu, stromek ani Ježíška nevedou. Letos poprvé a naposledy ale přijde host. Její host. Však by ani jemu nebránila pozvat si někoho. Alespoň by byl u svátečního stolu sudý počet, tak jak to má být. Jenže v jejím životě nikdy nic nebylo, tak jak to má být. Možná ani ona sama. A on žádné přátele nikdy neměl, jenom ty v rádiu.

Od dcery se vrátili utrmácení, i když je zeťák obě cesty vezl. Nemoc jí zase bolela a tak si vzala prášky. A rum. Jen tak si lokla, protože ji od cukroví zbyl. Když zazvonil zvonek málem ho neslyšela, protože Pan Rádio hledal rádio a řval jako tur, že ho nikde nevidí. Což jí přišlo k  smíchu a potichu se chichotala do hrsti. Neviděl by ho ani kdyby tu ještě bylo, protože byl už dvacet let slepý jako krtek. To byla ta třetí věc, kterou si ji přidržel, když dcera odešla konat špatně dílo i za něj a ve všech režimech. Slepce nemůžete opustit i když je Svině a celý den jen poslouchá rádio. Nemůžete ho opustit ani když vám vyhodí televizi, protože když ne on, tak vy také ne. Opustit ho nemůžete, ale můžete se naučit být konečně taky trochu Svině, zvlášť když ta bolest v zádech vás doprovodí zcela jistě ke smrti. A brzy.

Otevřela na třetí zazvonění a usmála se na novou televizi jako na pacholátko z Betléma. Host, který s ní už zůstane i kdyby se Pan Rádio třeba vzteknul. Však poslouchat může v ložnici. A ona a její rakovina se spolu budou dívat na obrázky, ať si jsou i ošklivé a hloupé. Za ty hory a doly. Za všechno.

Šťastné a veselé, Marie.