Kanadská policie zavraždila člověka

Čtyřicetiletý polský dělník Robert Dziekanski přiletěl 14. října do kanadského Vancouveru. Měl se zde setkat se svou matkou. Domluvili se, že se setkají u dopravního pásu, kde se vyzvedávají zavazadla, bohužel nějak zapomněli na to, že oblast dopravních pásů je uzavřena veřejnosti. Skoro deset hodin zůstal viditelně dezorientovaný Polák v jakési přechodové hale s rozevírajícími se dveřmi. Deset hodin bez jídla, pití, spánku a to už měl za sebou nejméně 18 hodinový let z Polska. Byla to jeho první cesta letadlem. Muž nedokázal říct slovo anglicky. Celých deset hodin se na letišti nenašel mezi personálem nikdo, kdo by mu pomohl nebo aspoň nabídl sklenici vody. Nikdo se nepokusil najít tlumočníka, nikdo se nepokusil vyvolat z haly jeho matku, která tam 6 hodin marně čekala a pak odešla v domnění, že nepřijel.

Stále zmatenější a viditelně vykolejený Robert začal házet předměty proti plexisklové stěně. Objevili se čtyři nebo pět chrabrých policistů a bez dlouhých cavyků skolili muže elektrickým paralyzérem. Udělali to na vzdálenost několika metrů, aniž by je ten člověk ohrožoval, aniž by někoho napadl. Zasáhli ho dvakrát. Na amatérském záběru lze navíc vidět, jak jeden z policistů ještě udeří ležícího muže obuškem v místě, kde má zřejmě hlavu.

Policie se zpočátku snažila obhájit tvrzením, že je Robert napadl. Neměli ani tolik odvahy, aby přiznali barvu hned. Naštěstí existuje videonahrávka posledních deseti minut jeho života včetně záběru policejní akce.

Tak nějak nevím, co k tomu říct. Jistěže policie po muži nešla s úmyslem ho zabít. Jistěže Robert působil dojmem vyšinutého člověka. Jistěže můžeme argumentovat, že nebylo jisté, co udělá v příští chvíli. Ale stejně... Čtyři nebo pět chlapů na jednoho a ani se nepokusili se k němu přiblížit. Už samotný fakt, že zůstal deset hodin uzavřen mezi létajícími dveřmi v jakési přechodové místnosti a celou tu dobu se nenašel člověk, který by se pokusil mu pomoci, svědčí o mnohém. Přinejmenším o „pohostinnosti“ a „hluboké lidskosti“ kanadské společnosti, kde si každý žije svůj život a v práci se většinou snaží nějak přežít se zacpaným nosem a zavřenýma očima. A jenom se těší, až dojde domů a zavře za sebou dveře. Družnost nikdy nebyla kanadská národní vlastnost, ale i to málo slušného a citového, co kdysi v Kanaďanech bylo, je dnes pryč. Utlučeno díky rozkladu společnosti vlivem nařízeného multikulturalismu povýšeného na státní náboženství. Multi-kulti nás citově tak obohatilo, že jsme na huntě všichni. Jeden se štítí druhého, ale nikdy by to nepřiznal, ani kdybyste ho mučili. Je ostatně pro Kanaďany typické, že i při rozhovoru zachovávají od sebe metrovou vzdálenost. Nějaké popleskáváni po zádech nebo jiné dotyky jsou zcela vyloučeny. Policie se zachovala přesně v duchu nepsaného zákona nedotýkat se bližního svého.

Byl jsem před několika měsíci svědky jiné události podobného ražení. Bylo to v nemocnici na pohotovostním oddělení, tzv. emergency room. Tady se na pohotovosti čeká a to velmi dlouho. Několik hodin, výjimkou není pět i více, než vás prohlédne lékař. Mají tam sice ceduličku, že když je vám móóóc špatně, máte říct někomu z personálu, ale zkoušel jsem to několikrát a výsledek byl nulový.

Už si přesně nepamatuji, proč jsem na té pohotovosti tenkrát byl. Pamatuji si pouze, že čekárna byla plná lidí (je vždy plná), většina z nich měla triviální nebo vůbec neviditelný problém, několik z čekajících na tom zjevně bylo špatně.

Abych vysvětlil ten „triviální problém“. V Kanadě je totiž nedostatek praktických lékařů, tzv. family doctors. Je jich tak málo, že třetina populace žádného nemá. Prostě ho nesehnali. Pokud tedy potřebují tito lidé bez family doktora navštívit lékaře, mají dvě možnosti. Buď walk-in clinic, což je Mickey mouse zařízení, Potěmkinova vesnice, kde vám nepředepíšou ani aspirin, nebo návštěvu emergency room v nemocnici, kde tito „pacienti“ zabírají místo a čas lidem, kteří skutečně potřebují lékaře co nejdříve.

Stál jsem v davu (těch asi padesát židliček v čekárně bylo obsazeno) a čekal, až na mě dojde řada. Všiml jsem si děduly u zdi. Stál a mírně se potácel. Měl nezdravou barvu. Viditelně mu nebylo dobře. Asi deset minut tak tam stál a nikdo z procházejícího personálu si ho nevšiml. Recepční v kukani pět metrů od něj dělala, že je velmi zaměstnána různými složitými činnostmi jako telefonováním a hleděním do obrazovky.

Po těch deseti minutách se stařík odhodlal a přitočil se z boku k přijímacímu okénku. Co říkal, jsem neslyšel, ale sestra za okénkem ukázala rukou ke dveřím vedoucím do nitra nemocnice. Potíž byla v tom, že se ty dveře otevíraly pouze zevnitř. Stařík se k nim dopotácel a marně čekal, až mu je někdo otevře. Bylo zřejmé, že dlouho už stát nevydrží. A také, že ne. Najednou ležel na dlaždičkové podlaze.

Lituji, že jsem nezačal v tom okamžiku měřit čas. Mám dojem, že to trvalo dlouho, snad minutu, než konečně k němu došel někdo z personálu nemocnice. Nekonečně dlouho tam ležel a paní recepční pořád byla zaměstnána a nezvedla zrak a lidé, další pacienti, ho překračovali a obcházeli a nikdo se k němu nesklonil a nikdo nezavolal. Ani já ne.

Konečně se dveře zevnitř otevřely, objevili se zřízenci a naložili muže na kolečkovou postel a zamanévrovali s ní dovnitř. Pak se dveře zase zavřely.

Když jsem se asi po dvou hodinách také dostal dovnitř, zjistil jsem, že stařík je pořád ještě za dveřmi tak, jak ho tam naložili. Nebyl ani přikrytý dekou, a ani jinak se nezdálo, že by mu někdo věnoval zvláštní pozornost.

Dvě úplně různé události, polský cestující zavražděný vancouverskou policii a starý muž marně čekající na ošetření. Obě událostí od sebe dělí několik měsíců a 7000 kilometrů. Přesto mají společného jmenovatele. Welcome in Canada.