Jak jsem málem zapálila chrám Sv. Víta

Jdeme poprosit za svou rodinu, přátele (aby jim bylo pomoženo), nepřátele (aby se z nich stali přátelé), známé zmedializované osobnosti, svou nebo cizí vlast a někdy taky za sebe a své směřování v toku osudových setkání a událostí.

Takže jsem se jedné situaci, která mne také zasahuje, rozhodla napomoci tímto způsobem a tím snad pomohu člověku, který je mi velmi drahý a má nějaké poměrně vážné zdravotní problémy.

Koloběh je jasný, já zapálím svíčku na vzácném spirituálním místě s přáním, aby mu bylo pomoženo a neměl ten ranec problémů tak těžký, svíčka mé přání odnese „nahoru“ a tím pomohu natočit kolesa osudu pro mého člověka lepším a méně problémovým směrem. No a kdy jindy to udělat než při nedělní mši.

Nejsem člověk, který by holdoval kostelům a otlačoval si na jejich podlahách kolena. Neznám tudíž zvyky v nich tak dokonale. Nicméně u nás i v cizině se přeci dá zapálit svíčka v kostele. Koneckonců, od toho kostely jsou. Člověk si do nich nejde nakoupit, ale za úplně jiným účelem.

Když už někdo tuhle cestu zvolí, v Praze je docela dost chrámů, kostelíků a jiných podobných budov. Já chodím do Chrámu sv. Víta na Hradčanech. Ne zas tak často tam zapálím svíčku. V nynějších větrných mínus deseti fakt nejde položit svíčku někam venku k patě zdi a odejít, eventuelně tam několik hodin stepovat při hlídání plamínku a mrznout.

Takže přijdu do chrámu, posadím se někam dozadu, abych nerušila, a užívám si klidné atmosféry nedělní mše prosvícené sluncem, které svítí do barevných vitrážových oken. Je nádherně. Mše pomalu končí, přátelé ve víře, kteří se pozdravili navzájem, se rozcházejí a já se svolením chrámového muže v černém rozevlátém plášti jdu zapálit svíčku.

Zapálím svíčku, chvíli na ní tak koukám, varhany mi k tomu hrají, paráda. Prožívám okamžik, když mi zaklepe na rameno ten chrámový muž v černém plášti, že provozovatelům moje svíčka vadí, ať jí potom zhasnu. Dobrá.

Během chvíle však přijde žena v černém, také s nějakou opravňující cedulkou, stoupne si vedle mne a evidentně mne hlídá.

Co však korunuje jednání provozovatelů chrámu je třetí muž, který přišel vzápětí. Je prošedivělý a s nějakou ubožačkou, co si zapálila svíčku, se on, muž důležitý, mazat tedy v žádném případě nebude.

MD: „Tady nesmíte mít zapálenou svíčku. Zhasněte jí. Svíčky zde mohou hořet jenom při mši.“

Já: „Ale vždyť mše ještě probíhá, varhany ještě hrajou.“ 

MD: „Sice se ještě hraje, ale on už si stejně hraje, co chce. Mše skončila, už jsme sem pustili turisty. A když tu máme turisty, nesmíme mít zapálené svíčky. Je to jasné? Máme to v předpisech, jednou jsme tu málem vyhořeli.“

Já: „Vždyť je vlevo kámen, vpravo kámen, podlaha je kámen i stěna je kamenná, je to malá čajová svíčka a já jí ještě k tomu hlídám. Nikde v okruhu pěti metrů není nic, co by mohlo začít hořet.“

MD: „Předpisy jsou předpisy, sice ve světě se smějí pálit svíčky v chrámech, ale k tomu tam mají speciální kovové stojany, což nám tady hasiči zakázali. Mše skončila.“

Muž důležitý odešel. Ne tak moje ženská kuratela stojící ode mne metr a hlídající mne asi jako oko v hlavě.

Varhany ztichly, já sfoukla svíčku, o horký vosk si trochu popálila prsty, když jsem ji uklízela do pytlíku. Chrám se naplnil turisty.

Místo toho, abych měla dobrý pocit z mírumilovného pokusu alespoň trochu ovlivnit události, mi probíhá v hlavě myšlenka na to, že jsem vlastně asi dělala něco zakázaného. Takhle se ke mně chovali jako k potenciální pyromance.

V chrámu, který je pro všechny, jsem evidentně udělala vysoce společensky nebezpečný čin. Zapálením jedné čajové svíčky jsem zaměstnala tři lidi, kteří se museli angažovat, aby mne zvládli. Proč by jinak byli tři.

Malá čajová svíčka hořela ani ne deset minut…

Převzato z blogu Lucienne.