O ovečce a ovčácích

Ostatním ovečkám to jejich otcové berani a matky ovce říkali také, ale malá ovečka to brala tak nějak osobně (jak taky jinak) a začala tomu pomalu po letech i věřit. Když to každý říká, tak to asi tak je.

Postupem času se dostala mezi jiné ovečky a aktivně se zapojila do vědomého spásání trávy v dané kvalitě a kvantitě. Direktivní způsob vedení jejich vedoucích ovcí při sčítání norem plochy trávy, kterou musí ovce spást na kilo ostříhané vlny, jí opět připomněl, kam patří – do ohrádky s kolem dokola práskajícím bičem.

Ovečka sice brala jako fakt, že tedy asi musí být v té malé ohrádce a slýchat práskající bič, ale ve skrytu si myslela své. Vysnila si svět bez bičů a ohrádek, plný ševelících stromů, bublajících potůčků, modrého nebe se zářícím sluncem, zelené šťavnaté trávy a chutných bylinek. Snila o stádečku, které se bude prohánět po loukách volně a nespoutaně, po večerech si budou na vyhřáté pasece vyprávět báje o velké ovci a jejím beranovi, kteří přelstili samotný západ slunce a uvnitř sebe sama byla volná a šťastná.

Čím víc snila, tím víc vnímala kousance a poštěkávání ovčáckých psů, když vybočila z řady a podívala se na slunce místo toho, aby řádně a včas spásala trávu do dané výšky. Bič svištěl a sem tam přilítla rána. Ovečka začala být čím dál tím nespokojenější.

Jednoho rána se roznesla zpráva, že Hlavní ovčák z Horního dolního centrálu nařídil na zlepšení efektivnosti – při novém stylu spásání trávy do daných vzorců – kovové kuličky na ještě delších kožených bičích, které dosáhnou i na ty nejvzdálenější ovce. Ovčácké psy poslal na výcvik prohlubující jejich schopnost kousat tak, aby to nebylo vidět a přitom to víc bolelo a také se rozhodl zavést do ohrad proud pro hlídání ovcí.

Ovečka si řekla: „Teď nebo nikdy!“ A utekla. Nějaký čas se toulala nechráněná po širých pláních a zjistila, že vlci nejsou tak strašní nepřátelé a prší na ní stejně, jako v houfu v ohrádce. Stala se z ní ovce tulačka. Zocelila se samostatností a svobodou a když se dostala do jiného stáda, ostatní ovce ji nepřijaly úplně, protože byla jiná. VĚDĚLA. A uvnitř se nesklonila.

Tak, jak se šířily nové techniky, naše tulačka si myslela své. Pozorovala nové a nové ovčáky se svými hlídacími psy, jak se učí zvládat ovce a snaží se je naučit spásat při dané minimální době trávu do esíček a lichoběžníků, které jim potom ovčáci proměřovali a za nedokonalost ovce penalizovali.

A ovce se snažily, biče práskaly a tabulky se vzorci spasené trávy ku odevzdané vlně za daný čas se kupily. Nové techniky měření poměru délky ocásku a uší vzhledem ke kvalitě vlny ovce ještě víc vehnaly do stáda.

Tulačka zjistila, že ta ovce, která dokázala vystudovat v Horním dolním městečku ekonomické spásání trávy z různých pohledů, počet kapek rosy na různě dlouhé trávě v různých ročních obdobích a vliv severního větru na délku vlny kvality A, má možnost pobývat ve skupince ovcí, které mají nad sebou citelně kratší bič. Sice silnější, ale kratší. Zjistila také, že je větší pravděpodobnost, že se jí ovčáci s biči budou vyhýbat a hlídací psi se budou zaměřovat jinam. A tak se o to pokusila. Tak dlouho se snažila, až jí přišel z Ovconiverzity z Horního dolního městečka papír, že je přijata ke studiu.

Nechala se najmout do stáda, které nebylo zas až tak proti studiu oveček a rozhodla se, že vydrží. 

Tulačka se přes den snažila udržet tempo při spásání trávy na výšku 28,5 milimetru při nařízeném vynechání sedmikrásek a po večerech vstřebávala vědomosti předávané Ovconiverzitou.

Nějaký čas probíhaly bouřlivé změny a ve stádu se vyměnilo několik vedoucích ovčáků, horších či lepších a na stádu jim moc nezáleželo. Až přišel ON.

Ňafajícím ovčáckým psům, kteří svévolně kousali ovce, nasadil náhubky. Ve svém stádečku zrušil biče a nikdy na své ovečky nekřičel. Mohl-li, zadržel řítící se průšvih z nedokonale spasené trávy bez zbytečných mravokárných řečí. Kudy chodil, tudy nosil dobrou náladu. Nikoho nenechal, aby mu do procesu spásání trávy jeho oveček zasahoval.

Ovce začaly pomalu vystrkovat „růžky“ a poodcházet v ohrádce z vymezeného místa. Žádné práskání biče neuslyšely. Kolem tiše pobíhali hlídací psi s náhubky, už se je ani nesnažili sundat, jenom vlastním tělem určovali hranice. Ohrady byly vytrhány ze země, občas někde zůstal kůl z plotu, jako memento.

Sem tam nějakou ovečku něco napadlo, zrealizovala to a dostala pochvalu. Ovce se dívaly na slunce, vnímaly zelenou šťavnatou trávu a dobré slovo a zacházení, kterého se jim dostávalo. Vlna, kterou dávaly, byla kvalitnější a hebčí. Ovce se samy začaly houfovat kolem jejich ovčáka. I když měly volné pastviny bez hranic, cítily z něj podporu, zájem a lásku. Zažívaly svobodu, jakou nikdy předtím nezakusily.

Co vnímaly jako velkou změnu, že i když dříve spásaly trávu v esíčkách, lichoběžnících, čtvercích, kolmo a vůbec všelijak a bylo to na nich vyžadováno jako momentálně ta nejdůležitější věc pod sluncem, byl stálý názor jejich ovčáka na spásání trávy.

ON přišel s převratnou myšlenkou, že není důležité JAK se tráva spase, ale že spasená JE.

Bylo mu jedno, jak ovečky trávu spasou, jestli si při tom odběhnou ke křovíčku kilometr daleko pro šťavnatější jetel u vody nebo se rozhodnou oždíbat trávu támhle na louce. Nakonec to stejně dopadlo tak, že tráva byla plus mínus spasená podobně, jako kdyby nad ovečkami stál s bičem.

Ovečky ho za to milovaly a nevyměnily by ho ani za dovozové jetely, které dostávaly ovce v ostatních stádech jako odměnu za vzorně spasenou trávu kolmo k východu s přihlédnutím k magnetickému pólu země.

Zprávy o jeho dobrotě a názorech se šířily u ohňů po celé zemi. Kdo mohl, tak ho podpořil a zanedlouho ovčák vládl půlce země. Své ovečky ovšem hlídal dál a poskytoval jim zázemí a pohodlí k tomu, aby mohly vesele spásat trávu dle svého vlastního uvážení.

Kde mohl, odstranil bodláčí, které ovce nerady a čím více stádům vládl, tím víc bodláčí odstraňoval ve velkém. Za jeho vlády se ovečky radovaly a byly spokojené.

Naše ovečka stále jednou za čas chodila na kontroly do Ovconiverzity a na konzultace k chytrým vystudovaným ovcím a roky běžely. Ovce malé, velké, tlusté, tenké, s vlnou extra dlouhou i extra bílou jí prozkoušely z daných předmětů a ona studium úspěšně ukončila.

S radostí spásala trávu u svého ovčáka, těšila se pohledem na ty okošíkované hlídací vlčáky a užívala si bezpečí, jistoty a zároveň svobody.

Pochopila, že nad sebou nemusí mít velký bič a malou ohrádku, aby mohla spásat trávu.

Pochopila, že všechny řeči o tom, jak se musí nad ovcemi práskat bičem, po ždibcích házet cukr a hlavně kontrola, kontrola, kontrola, byly jenom kecy slabochů, kteří v životě svobodu neviděli ani z rychlíku.

Pochopila, že při láskyplném zacházení není potřeba, aby jí někdo honil ke spásání trávy.

Pochopila, že pro NĚJ by trávu spásala třeba do srdíček, kdyby si to přál. Stačilo by jenom naznačit.

Pochopila, že do jiné skupiny, která je vymyšlená pro titulované ovce, ani nechce.

Pochopila, že svobodu, kterou hledala venku, našla uvnitř sebe.

Sklonila se, PROTOŽE věděla, a byla šťastná.

Převzato z půvabného blogu dívky Lucienne.