Příběhy z pražské MHD

Automaticky jsem k ní přiběhl a pomohl jí na nohy. Naštěstí se jí nestalo nic vážného, byla spíš v šoku. Já byl také v šoku, ale z něčeho jiného – z chování okolí. Ani ti, kteří byli ve chvíli pádu nejblíže, nezareagovali. Naprostá většina lidí se kolem ní hrnula dál, aby jim autobus neujel. Pohled některých jako by naopak říkal: „Uhni, nezdržuj!“ Ti, kteří autobus nestihli, stáli na zastávce a tupě zírali. Jiní procházeli bez zájmu kolem. Nedělám si žádné iluze o altruismu lidského stáda, přesto mi bylo z tohoto zážitku trochu smutno.

Dnes jsem se opět vydal na každodenní cestu pražskými autobusy, metrem a tramvajemi. Přeplněný autobus zastavil na zastávce a já se spolu s několika dalšími lidmi snažil namačkat prvními dveřmi dovnitř. Nevrlý řidič zkontroloval průkazky a jedeme. Na další zastávce se dovnitř vecpalo ještě několik dalších osob. Pěkně tělo na tělo – každodenní klasika špiček v pražské MHD, jíž Pražáci neřeknou jinak než „socka“.

Přišla další zastávka a za mnou stojící starší paní chtěla evidentně vystoupit. Na druhé straně – blíže ke dveřím – lidé, kteří nechtěli opustit těžce vydobyté pozice. Řidič se úkosem podíval do vnitřního zrcátka a začal zavírat dveře. Křiknul jsem na něj: „Moment, nezavírejte, paní chce vystoupit.“ A prorazil jsem jí cestu ven. Postavil jsem se bokem k autobusu, abych jí umožnil vystoupit, ale jakmile byla venku, řidič zavřel dveře, jak rychle to jen šlo. A vztekle gestikulujíc odjel… Občas mi přijde, že pražští řidiči se přímo vyžívají v tom, když mohou někomu tak říkajíc před nosem zavřít dveře a ujet. Nedávno jsem musel docela nevybíravě zařvat přes celý autobus, když se takhle jiný dobrák pokoušel ujet mamince s kočárkem.

V pražské MHD trávím poměrně hodně času, proto nemám o podobné zážitky nouzi. A musím dát za pravdu kolegovi, který se nedávno vrátil z Finska, a prohlásil: „Nastoupíš do autobusu, a podle nasranejch ksichtů poznáš, že jsi v Čechách.“ Jeden kamarád zase cestování po Praze říkal „škola nenávisti“.

Je to už pár let, co mne v metru opravdu pobavila hláška řidiče k cestujícím: „Upozorňuji cestující, že do soupravy nastoupili kapsáři.“ Skupinka snědých mladíků se zatvářila velice pohoršeně a hned v příští stanici vystoupila. Nicméně musím z vlastní zkušenosti uznat, že pražští kapsáři jsou slušně vychovaní a jakmile si z vašeho zavazadla odeberou, co chtějí, řádně jej zavřou, abyste snad ještě něco nevytrousili. Byl jsem také svědkem incidentu, kdy se přímo na eskalátorech, všem na očích, cikán prohrabával bezelstně stojícímu mladíkovi v batohu. V momentě, kdy jsem toto zahlédl, se mladík otočil a chytl cikána pod krkem. „Pičo, co ďéééláš?! To je rasizmůs! Lidi, pomóc, on mě napad!“ spustil pohotově cikán. Zbytek dějství jsem bohužel neviděl – jel jsem dolu, oni nahoru.

Na některých zastávkách (Florenc, Muzeum, Anděl, Palmovka, I.P.Pavlova…) má člověk poměrně často štěstí na pány revírní v modrých stejnokrojích – revizory. Většinou jsou slušní a kultivovaní, ale tupá individua mají mezi nimi rovněž nemalé zastoupení. Vybírají si hlavně studenty a slušně vypadající lidi, nikdy svůj odznak nenapřáhnou ke zmíněným skupinkám „čórkařů“.

Úměrně s klesající teplotou roste počet bezdomovců užívajících si přetopených tramvají a autobusů. Libá vůně, kterou tito nešťastníci vydávají, nutí okolo stojící, aby se vší silou snažili udržet obsah svých žaludků uvnitř. Jsou nejen produktem selhání sebe samých, ale i systému, jenž není schopen těm, kteří by o to stáli, pomoci odrazit se od pomyslného dna a ostatním zajistit důstojný život v k tomuto účelu zřízených zařízeních…

Tradičním koloritem zastávek MHD jsou odpadky. V centru Prahy jsou sice čas od času vidět úklidové čety, ale počet jejich členů v reflexních vestách je vzhledem k panujícímu stavu žalostně nízký. Po zákazu kouření na zastávkách možná nepatrně ubylo nedopalků cigaret. Na tento zákaz si vzpomenu vždy, když stojím na tramvajovém ostrůvku, kolem nějž krokem popojíždějí nekonečné kolony aut. Odér je nezapomenutelný a myslím, že v porovnání s ním je taková cigareta dokonce zdraví prospěšná.

Příhodou jsem tento článek začal, jinou příhodou jej zakončím. Krátce poté, co mě začátkem října loňského roku pustili ze střešovické nemocnice, jsem začal opět jezdit „sockou“. Především v prvních dnech jsem těžko skrýval, že mi cestování a především stání v houpajících se dopravních prostředcích opravdu nedělá dobře. Nikoho z těch, kteří s pootevřenými ústy hleděli na čerstvou cca dvaceticentimetrovou jizvu, jež „zdobila“ půlku mé hlavy, se nenabídl, že by mě pustil sednout. Hrdost mi samozřejmě nedovolila o to požádat. Pouze jednou – když jsem jel tramvají na vyndání stehů – se jedna stará paní nabídla, že mi uvolní místo. Samozřejmě, že jsem to s pousmáním odmítl, ale potěšilo mě to.