Kam kráčíš, Zvědavče?

Vrátil jsem se nedávno z České republiky. Byl jsem překvapen náladami, které v lidech doma vládnou. Ten tam je obdiv k Americe. Bushe se dnes snad neodváží obhajovat ani ten nej- nejzaostalejší a politicky nejneuvědomělejší jedinec. Situace se dokonale obrátila.

Dokonce i mainstreamová media, česká i zahraniční, stále častěji publikují kritické články na adresu Ameriky. Pochopitelně ne všechno, konečně stále platí rčení koho chleba jíš... Ale posun v náladě je citelný i tam. Jistěže to musí dělat, nechtějí-li ztratit poslední čtenáře. Připusťme, že za to vděčíme internetu. Mainstream už nemůže přehlížet tuny a tuny kritických článků a materiálů usvědčujících světové i lokální politiky ze zločinů často i válečných. A to je dobře. Nikdy v dějinách nebylo jednání politiků vystaveno takovým tlakům, jako posledních několik let. Jsou jak pod drobnohledem, kamarádičkové naší. Počítače, které nám tolik vadí co se týče průniků do našeho vlastního soukromí, se na druhé straně ukazují být pravým požehnáním při odhalování politických křiváren. Díky jim, přesněji díky internetu se neutají nic.

Nadávat na Ameriku a na Bushe (a potažmo na Izrael) se stalo trendem doby. Kdo chce být in, musí se zařadit.

Na jedince, kteří svůj postoj nezměnili a stále hájí barvy neokonzervativců, dnes pohlížíme jako na něco nepochopitelného. Jako na zkamenělinu. Mezi tyto zaostalé jedince patří kdysi výborný esejista Ota Ulč, v současné době zásobující server Neviditelný pes denně článkem, téměř každý z nich je na zvracení. Však mu to také čtenáři v diskuzích za jeho články dávají znát. Dokonce i na Psu – baště korektnosti a proizraelských nadšenců – se objevují kritické hlasy.

Když jsem u toho Psa, i Neff poslední dobou tu a tam pustí článek, jaký by před několika roky z jeho klávesnice nikdy nevyšel.

Další zkamenělinou, bez zakolísání a slepě podporující fašisty v Bílém domě, je velký humanista Václav Havel, ale u něj je to do jisté míry pochopitelné. Pouze plní ujednání: my ti pomůžeme k Nobelovce, kterou tak moc chceš, a ty svou osobností budeš zaštiťovat naše zvěrstva. (Samozřejmě nemám důkaz, že taková smlouva mezi Havlem a ďáblem existuje, jen mi to vyplývá z kontextu. Není totiž možné, aby poměrně inteligentní Havel neviděl a neslyšel, co se děje, a byl tak dokonale odtržen od reality. A současně je prokazatelné, že kdosi – kdo, to je tajné - navrhuje Havla na Nobelovou cenu míru rok co rok.)

I další názory na některé bolístky naší společnosti, kterým jsem se ve Zvědavci věnoval, se začínají u většiny lidí zvolna prosazovat. Například většina z nás už prohlédla pokrytectví feministek, většině z nás je homosexuální lobby se všemi svými halótrumpetami silně proti srsti, většina si uvědomuje, že státní moc drze zasahuje do našeho soukromí, že Evropská unie je nechutný, zločinný kolos, atd.

Tak tedy Zvědavec se zvolna stává svými názory součástí mainstreamu. Je to dobře? Myslím, že ne. Oprávněně si totiž začínám klást otázku, zda má cenu pokračovat. Většina z toho, co jsem napsal, se bohužel potvrdila. Ne, nechápejte, to tak, že jsem se nikdy nemýlil. Já se mýlím často a rád. Pouze říkám, že názory publikované ve Zvědavci už nejsou příliš šokující. Mám pocit, že je sdílí většina.

Zvědavec byl postaven na originálním myšlení. Ale nechci být originální za každou cenu. Tedy ne podle Havlíčkova epigramu: Není nad původnost. Každý po ní touží. Lidé chodí přes most. To já půjdu louži. Co s tím? Nevím.