Kde mají stát mořské víly?

Zorganizovat plnou místnost rozdováděných školáků do dvou družstev, vysvětlit základy hry, dosáhnout konsensu o tom, kdo patří do kterého družstva to všechno není nic snadného, ale my to díky dobré vůli dokázali a mohli jsme začít.

Vzrušení z honičky dosáhlo vrcholu a já vykřikl:

„Teď se musíte rozhodnout, co jste OBR, ČARODĚJ nebo SKŘÍTEK!“

Zatímco se skupinky šeptem horečně radily, něco mě zatahalo za kalhoty. Stojí tam holčička, dívá se nahoru na mě a znepokojeně se ptá tichým hláskem: „A kde mají stát mořské víly?‘

Kde mají stát mořské víly?

Dlouhé ticho. Velmi dlouhé ticho. „Kde mají stát mořské víly?“ opakuju.

„Ano. Víte, já jsem mořská víla.“

„Mořské víly nejsou.“

„Ale jsou, třeba já jsem!“

Neuměla si představit, že by byla obr, čaroděj nebo skřítek. Znala svou kategorii. Mořská víla. A nechtěla ze hry odejít a postavit se ke stěně, kde měli stát poražení. Chtěla se zapojit tam, kde víly zapadnou do celého schématu. Nechtěla se vzdát důstojnosti a identity. Považovala za samozřejmé, že pro mořské víly je někde místo a já vím, kde to je.

Tak teda kde mají stát mořské víly? Všechny „mořské víly“ — všichni ti, kteří se liší, kteří nezapadají do normy a nevystačí s nabízenými přihrádkami a škatulkami?

Odpovězte na tu otázku a na té odpovědi můžete postavit myšlenkový směr, zemi nebo celý svět.

A jaká byla moje odpověď v ten okamžik? Jednou za čas řeknu přesně to, co je třeba. „Mořská víla se postaví sem, hned vedle Mořského krále!“ (Ano, hned tady vedle královského Šaška, dodal jsem v duchu.)

A tak jsme tam stáli, drželi jsme se za ruce a sledovali houfy čarodějů, obrů a skřítků, jak se míhají ve zmateném víru.

Mimochodem není pravda, že mořské víly neexistují. Já znám aspoň jednu osobně. Držel jsem ji za ruku.