Reklama

Divňochy přiblížím blíže. Divňoši se zaměstnávají manažováním a následným stykem se mnou, když si něčeho někde žádám. Nebo jen stykem, když na manažování nedosáhli. Styk je distanční a bazálně verbální. Aby bylo jasno. Děje se tak, že z Divňochů plynou slova a gesta, která se naučili v kurzech a na školeních o komunikaci se mnou a s vámi. Abych všemu lépe rozuměla. Heh. Ze mě oplátkou plyne ledacos, neboť k tomu, abych rozuměla mi Divňochů netřeba. Tím pádem mě jejich plastikové ksichty, nestvůrně neosobní postoj svrchu nalakovaný jako decentní vstřícnost a slovo :“Určitě“ (slovo „určitě“ v Česku nahradilo obyčejné „ano“ ) iritují. Měrou různou. Podle toho jak sem se zrovna vyspala, s kým a tak. Divňoši jsou všude a je jich čím dál tím víc. Nevěřím, že se rodí. Spíš odněkud lezou už hotový.

Ale abych se vrátila k tématu. Na filmy a televizní seriály se v televizi nedívám. Filmy sleduji z video nebo DVD nosičů. Seriály nesleduji vůbec. Nemusím mít všechno. Stačí, že koukám na reality show VyVolené a Výměnu manželek. Abych věděla, že mě dostali.

Ovšem aby vítězství hmoty nad duchem nebylo až zase tak skličující, nesleduji reklamy. V zásadě jejich funkci v mém životě sice chápu: Měla bych mít ten výrobek či službu,abych žila plnohodnotný život, včetně televizního vyžití. Ale zírat na jednu a tutéž scénku patnáctkrát denně zatím nesvedu. Zatím.

Takže když z bedny vyrazí reklamní blok odcházím pro něco nebo někam nebo kamsi nebo přepnu. Nebo SE vypnu. Přepínání je vcelku na nic, protože reklamy jsou na různých televizních stanicích v pozoruhodně stejnou dobu. Takže ponejvíce vypnu sebe. Stejně mi sice už všechny ty předváděné vymazlenosti a krásy do hlavy prolezly a některý i mám doma, abych byla šťastnější. Ale čeho je moc toho je až na zvracení.

A dnes ráno jsem měla fakt namále.

Reklam, jejichž cílovou skupinou jsou děti je dnes v Česku poměrně málo. Zřejmě proto, že tady je málo i dětí. Vymírání nám jde i bez reklamy.

Jenže zaprvé je dnes sobota a tedy den bez školy a školky a za druhé se blíží vánoční obdarovávání. Vystresovaný nahatý mrňousek Ježíšek bude muset obhájit svojí existenci přísunem vyčančaných balíčků pod vánočním stromečkem. Dospělci si nadělují navzájem, ale děti na Ježíškovi většinou moudře lpí. Rodiče by jako dárci Barbín od Mattela, Lega, mobilů a počítačových her mohli kiksnout.

Stačí, že na ně není často spolehnutí po zbývají část roku. Ježíšek je tutovka. A v „telce“ před, během a po kreslených seriálech v sobotu a v neděli dopoledne předvádí svojí letošní nabídku.

Reklama běžela zrovna když jsem televizi zapnula. Neodešla jsem pro něco,někam nebo kamsi. Nepřepnula jsem a sebe jsem také nevypnula v domnění, že, nemaje momentálně v rodině dítko ježíškovského věku, nejsem propustná. Zabloudila jsem pohledem a vzápětí i duchem. Chyba.

V reklamě číslo jedna seděli na podlaze velkého supermarketu holčičky a chlapečkové nejmladšího školního věku a okouzleně koukali do regálů s hračkami. Na klíně měli dopisní papír a v tlapkách barevně fixky. Psali Ježíškovi. Vlastně kreslili. Děvčátka plastový obchoďák pro panenky, který ponořen do studené vody změnil barvu regálků a zbožíčka (a myslím, že i panenek-prodavaček-manekýnek). Kluci malovali přesně to auto, které mají jen v tomto supermarketu. Aby Ježíšek náhodou nekupoval jinde. Ech.

V reklamě číslo dvě se dětem ukázala řada plyšových štěňátek a něžný ženský hlas je rozechvěle informoval, že když budou pod stromečkem právě tato plyšová štěňátka, zachrání děti životy živých štěňátek v útulcích pro pejsky.

Reklamu číslo tři jsem přepnula. Fofrem. Polepšila jsem si jen o konec reklamy na přepnutém kanálu, kde nabízeli dětské odposlouchávací zařízení pro malé špióny.

Možná jsem přecitlivělá, ale z reklamy číslo dvě: Zachraňte štěňátka, děti, se mi udělalo blivno.

Použít dětské tíhnutí ke všemu chundelatému a ke chlupatým zvířecím mláďatům zvlášť a sprosťácky je vydírat umíráním štěňátek, nemůže omluvit ani eventualita, že část zisku z prodeje plyšáků vyděrači skutečně věnují nějakému psímu útulku. Co to bylo za firmu mi uteklo.

Každopádně pachatelé tohoto marketingového nápadu už Ježíškovi určitě odrostli. Budou si nadělovat sami. Pokud ovšem nespadají pod Santu. V tom případě, vzkazuji tomu staroušovi, že by měli dostat vedle kravatek a parfémů i štěňátko. Živé. K zachránění.

Protože reklama nereklama, živá štěňátka a koťátka, čekající na svůj osud v zařízeních pro nechtěné a odložené chlupáče a jejich starší a úplně staří spolučekatelé, si zaslouží být zachráněni. Podrbáni a nakrmeni vlídnou rukou. A pokud nic jiného, opravdu potřebují peníze nebo hmotnou pomoc. Po celý rok. Ale kdyby se Ježíšek chtěl stavit, tak tady je moc dobrá webová stránka: www.milackove.net . Aby trefil.

Šťastné a veselé...