Dušičky

Všichni jsme pozůstalí po někom. Vztahem k místu, kde tito naši odešlí lidé symbolicky zůstávají, se lišíme. Někteří navštěvují hřbitovy pravidelně a často. Jiní občas nebo nikdy. Ti, co občas, často na Dušičky.

Hřbitov. Život člověka vtěsnaný kamenickým dlátem do jména, příjmení, data narození a úmrtí. A vpravo nahoře na náhrobku pár smutných slov v rovině obecné. Místo, kde je až na pár dní v roce klid. Výjimkou jsou Vánoce a Dušičky.

V souvislosti s Dušičkami se objevily v mediích články o tom jak, zejména ve velkých městech, dramaticky roste počet lidí, kteří za pronajatá hrobová místa na hřbitovech nejsou ochotni platit nájemné. To činí na období deseti let částku zhruba 10 tisíc korun ve větších městech. Na venkově je nájemné v řádu několika set korun. Počet neplatičů se různí i regionálně. Například ve městě Litoměřice, kde část hrobů patřila odsunutým Němcům, je nezaplaceno 37 procent hrobových míst. V průměru je na každém větším hřbitově v Češku 10 procent hrobů, za které nikdo dlouhodobě neplatí nájemné. Zároveň roste počet hrobů, o které se jejich vlastníci nestarají. Ať již platí či neplatí za místo, na kterém stojí. Lidé čím dále tím častěji opouštějí vytesaná jména předků a hromádku popela, ve kterou se proměnila jejich těla.

Já svého tátu a prarodiče takto také opouštím. Skoro. Hrobová místa jsou zaplacená a zajdu tak dvakrát do roka. Na svátek zesnulých nikdy. S těmi žulovými deskami se zlaté a černě vyrytými jmény lidí, které jsem milovala, mám problém.

Přijdu s čerstvou kytkou v květináči, aby se hrob stal hrobem i pro ni později než pro kytku řezanou a očistím co je třeba. Babička má na hrobě záhonek se stále zelenými keříky dřevin, tak navíc vytrhnu trochu cizácké trávy a rostlinek. I když mi vlastně nevadí. A babičce už vůbec ne. Byla z vesnice. Ale dělá se to, tak to dělám. Pak zaliji ozdobné i to divoké a pokusím se zapálit svíčku. Hoří špatně a tak jí prosím, aby vydržela alespoň než odejdu. Když skončím starání se o hrob, postojím a začne mě zavalovat stesk. Po tátovi a babičce a dědovi. Jenže na hřbitově se rozbrečet stydím. Hlavně proto, že jsem tam nikdy nikoho brečet, myslím opravdu plakat, neviděla. Připadá mi, že se to nehodí, a že budu ostatní čističe náhrobků trapně vyrušovat. Na hřbitově se patří jen poklidit a tiše postát.

Kde se ale pak má brečet? Když ne na hřbitově.

A proč na mě lidé, které jsem měla tak ráda, čekají na tak studeném a neintimním místě. Mezi spoustou jiných jmen, která ani oni ani já neznáme.

Jenom proto, že je to tradice. Spočinout po smrti na oficiálním pohřebišti. Je na to zákon a je to taky obchodní artikl.

Já mám jasno v této věci. Nechci být vytesaná ve velkém placatém kameni. Potom. Chci zůstat u svých lidí třeba jako malý kamínek a na něm malovacími barvičkami jen jedno slovo. Třeba máma nebo moje jméno. Dagmara. Nevadí, že to nevydrží desítky let. Pro moje lidi to stačí a pro cizí nic neznamenám. Můj popel ať si vezme vítr.

Protože pro mě je hřbitov park, kde ze země rostou kameny se jmény zmizelých neznámých. Lidé, kterým ta jména patřila, jsou ve skutečnosti pohřbeni v myslích těch, kteří je znali. V jejich vzpomínkách je jejich život i smrt. Mě ta jména nevytvoří v hlavě žádný obraz, když kolem nich procházím. Nic z člověka, kterým byl a není. Jenom stav jeho úložiště mi naznačí, jaké má příbuzné či přátele. Ale už nepoznám, zda o hrob pečují z lásky nebo z tradice. A když nepečují, tak nevím, jestli z nezájmu či pro nemožnost tak činit.

Hřbitov je tradice. A pro toho, kdo tuto potřebu má, umožňuje sdělení v kameni: „Byl jsem tady“. Pro lidi neznámé. Pro blízké mi nepřipadá dost blízký. Pro sebe ho nechci.

Dušičky jsou taky tradice. Dříve snad opravdové vzpomenutí těch, kteří nás zde na čas zanechali. Momentálně masová pout na hřbitovy, na kterou jsme mediálně a trhově trhovecky upomenuti. Abychom si Dušičky nenechali ujít. Svátek výrobců svíček, orvávačů našich lesů a zlodějů-recyklátorů věnců, věnečků a kytek. Z hrobu na hrob. Průběhem a prožíváním zpotvořené dobou jako ostatní tradiční svátky. Symboliku ovšem mají novodobě vylepšenou. O ty zesnulé, kteří zesnuli při cestě za zesnulými na svátky zesnulých na českých silnicích.

Dušičky. Víkend, po kterém se na náhrobcích v celém Česku krutě zalesknou čerstvě tesaná jména neopatrných „dušičkových“ automobilistů.

Kéž by jich letos bylo co nejméně. Nových dušiček.

Na Dušičky.