Turistou v Praze

Především: Bylo plno. I teď na konci října. Později mi někdo vysvětlil, že právě teď je téměř vrchol turistické sezóny. Překvapilo mě to, myslel jsem si, že sezóna dovolených bývá v létě.

Rozdávači letáků

Cestou jsem se musel neustále vyhýbat. Vyhýbat se protijdoucím ještě celkem šlo, ti se často vyhýbali i sami. Nejhorší to bylo s rozdávači různých letáků, pozvánek a reklam. Byli doslova na každém kroku. A na rozdíl od chodců a turistů se nejen nevyhýbali, ale doslova vstupovali do cesty nebo mi alespoň do dráhy mého pohybu strkali ruku s reklamním hadrem. Ten trend rozdávačů letáků jsem zaznamenal před mnoha léty také v Torontě, jak vidět, překročil už oceán a vesele se mu daří i v Praze. Jsem si jistý, že je to účinný způsob reklamy, nicméně pro ty, kterým je určena, se vtíravost podavačů letáků stává problémem.

Obchody

V centru města se redukovaly na několik základních druhů. Lze říci, že vše, co v centru naleznete, je určeno výhradně turistům. Nekoupíte zde rohlík nebo máslo, nenarazíte na čistírnu oděvů nebo prodejnu nábytku. Zato doslova na každém kroku narazíte na směnárnu označenou ovšem cedulí Exchange a ve výloze nezbytně nutný kurzovní lístek. (Jedna směnárna na Staroměstském náměstí uváděla na kurzovním lístku pouze asi pět měn, přičemž jako první na seznamu byl uveden izraelský šekel. Ale to jen tak na okraj.) Na každém druhém kroku narazíte na banku nabízející rovněž (ano, hádáte správně) výměnu valut.

Prodejny českého křišťálu označené jako Bohemia Crystal, klenotnictví, prodejny loutek nebo pseudo starožitných tretek a suvenýrů tvoří druhou kategorii obchodů.. A mezi tím vším nespočet kavárniček, bister, pizzerii, hot dogů a samozřejmě MacDonaldů a KFC. A zapomněl jsem – prodejny mobilních telefonů. Dále trafiky (trafika Na Můstku musí mít úžasný profit soudě podle počtu titulů v mnoha jazycích světa) a květinářství. Několik prodejen s módním oblečením a doplňky. A to je vše.

O všech těchto obchodech lze říci, že společným jmenovatelem je nabídka bezcenného, zcela nepotřebného tovaru za mimořádné ceny. Dokáži si představit úvahu podnikatelů žijících na cizineckém ruchu: „Přijeli cizinci. Mají peníze. Chtějí něco koupit. Něco zvláštního. Výhradně místního. Jsou ochotni zaplatit horentní ceny za blbosti, které doma nakonec skončí někde v krabici ve sklepě, ne-li rovnou v odpadcích, tak jim to umožníme.“ Je jasné, že nelze stále nabízet jen potřebné. Ostatně ti cizinci dávno vše potřebné mají. Takže je logické, že se prodává to, co se prodává.

Ceny nabízeného zboží a jídla jsou skutečně nesmyslné. Za obyčejné kafe se v průměru platí kolem 40 korun. A to nejen v centru Prahy. Za kafe v nákupním středisku ve Zličíně (konečná metra trasy B) jsem platil 44 korun. Vrcholem bylo pražské letiště, kde mi za mizerné kafe z automatu nalité do plastikového pohárku a vypité na popelnici účtovali 55 korun českých.

Fotografové

Potkáte je na každém místě. Jsou ověšeni fotoaparáty a kamerami a vyznačují se do jednoho tím, že fotografují něco, co vůbec k fotografování není. Ne, že by v Praze nebylo co fotografovat, ale oni to nevidí. Vidí jen to, nač je upozorní průvodci. A aby vyplnili vzdálenost mezi jednotlivými pamětihodnostmi a zahnali nudu, fotografují vše. A vždy blbě. Fotografují tisíckrát fotografované, přičemž opravdová krása jim uniká. Zaznamenal jsem chlápka, který fotografoval sochu Svatého Václava s Národním muzeem v pozadí. Fotografoval maličkou kamerou s bleskem. Nemyslím si, že mu došlo, že je to hovadina. Blesky malých (i velkých) kamer nebývají příliš výkonné a na vzdálenost větší než několik metrů jsou zcela nepoužitelné. Jak mohl takový mini blesk osvětlit patnáct metrů vysokou sochu a muzeum o dvě stě metrů dále?

Viděl jsem jiného turistu, jak fotografoval jednu z budov na Staroměstském náměstí. Možná vám připadá, že je to normální, ale já jsem přesvědčen, že až si bude doma ten obrázek prohlížet, nikdy si nevzpomene, kde to ksakru fotografoval a proč. Bude to jen další z miliard zcela zbytečných a nic neříkajících obrázků.

Samotnou kapitolou fotografujících turistů jsou ti, kteří kromě fotografované památky považují za nutné protlačit do obrázku sebe sama. Je to zhruba 90 % všech fotografujících. Všichni ty nekonečně nudné obrázky známe. Všichni je děláme. Ještě nikdy jsem neviděl člověka postavit se před monument, ztuhnout a upřeně hledět nikoliv na monument, ten mají za zády, ale přímo do očí příchozích. A přeci přesně tohle lidé dělají do objektivu kamer. Jakoby nestačilo říct, že tam byli. Ne, oni musejí svou přítomnost dokázat ještě obrázkem. A doma pak nudit každého, kdo je ochoten se podívat na fotky z poslední dovolené.

Turisté

Obchody na mě působily nepříliš osvěžujícím dojmem, ale byli to ve skutečnosti turisté samotní, kteří mě svým způsobem děsili. Když jsem je tak míjel a minul jsem padesátého a stého a tisícího turistu ověšeného kamerami, pojídajícího párek nebo zmrzlinu, obtěžkaného taškami s nepotřebným zbožím v krásných balíčcích, hovícího si v bryčce tažené chudáky smutnými koníčky, došla mi zajímavá skutečnost. Totiž, ti lidé nemají tvář. Nedokázal bych si vzpomenout na žádného z nich. Nebo přesněji – jejich tváře nemají žádný výraz. Jsou k uzoufání prázdné. Nevyjadřují radost ani smutek ani nadšení z viděného. Jsou to tváře pohlcovačů dovolené. Tváře lidí bez emocí. Tváře konzumentů.

Ti lidé sem přijeli v doufání, že zažijí něco nového, možná něco neočekávaného. Něco, o čem budou moci vyprávět a na co budou moci ještě dlouho dlouho vzpomínat. Že to bude nové (třeba snad i milostné) dobrodružství. Nedošlo jim, že za skutečným zážitkem nemusejí cestovat dlouhé vzdálenosti. Že plný život lze žít i v místě, kde se narodili. Že hodnota a intenzita zážitku se neměří ujetou vzdáleností, ani cenou zaplacenou za nepotřebné místní tretky, ani počtem nacvakaných fotografií.

Já vím, že turistický ruch je důležitý. Že na něm participuje sta tisíce lidí. Že vytváří umělou zaměstnanost. Že být zaměstnán v turistickém ruchu je zřejmě terno. Je to jeden z mála oborů, který ještě nějakou dobu bude perspektivní. Ale přeci mi na tom něco vadí. Totiž každé místo napadené davy turistů nenávratně ztrácí svou osobitost a své kouzlo. A je jedno, jde-li o Modrou jeskyni, Koloseum, uličky Starého města nebo cokoliv jiného. Představuji si, jak asi krásně vypadala ta místa než byla „objevena“ masovou turistikou. A nedokáži si srovnat v hlavě, co by bylo bývalo lepší.