Na pasovém oddělení

Kanadské orgány mají poněkud zvláštní způsob ověřování totožnosti. Formulář žádosti vám musí potvrdit někdo, kdo je vážený a ve společnosti uznávaný a zná vás: váš zpovědník, váš právník, váš doktor, váš učitel nebo váš nadřízený v práci. A svým podpisem na rub fotografie doložit, že ano – takhle vypadáte. Tak to bylo dříve. Bylo to mírně nepříjemné, ale dalo se to jednou za pět let vydržet.

V rámci boje proti terorismu byl nový formulář žádosti o pas obohacen o dvě další políčka, kde musí potvrdit vaši totožnost ještě dva další nezávislí Kanaďané. Může to být kdokoliv, kdo vás zná, kromě členů vlastní rodiny. Dotyční musí v žádosti vyznačit dobu, po kterou vás znají, a přidat svou adresu a telefon pro případ, že by bdělá bezpečnost uznala za nutné tato svědectví potvrdit.

No budiž. Trvalo mi několik měsíců, než jsem shromáždil na čtyři žádosti o pas celkem dvanáct svědectví, že my jsme my a ne bin Ladenovi. Nakonec vybaven vyplněnými formuláři, prošlými cestovními pasy (nutno je vrátit), fotografiemi rodinných příslušníků a dvěma dalšími doklady, z toho nejméně jeden s fotografií pro každého člena rodiny, jsem se vydal do pasové oddělení.

Po hodince čekání jsem se dostal k přepážce. První zádrhel: "Tady máte uvedeno jméno Vladimír Walter," říká paní za přepážkou, "ale váš řidičský průkaz je jen na jméno Walter." Začal jsem vysvětlovat, že jsem Vladimír, vždy jsem byl Vladimír a nic jiného než Vladimír nejsem a být nechci. Jméno Walter jsem začal dočasně používat krátce po příchodu do Kanady v euforickém nadšení, abych ulehčil (jednoduše smýšlejícím, ale to jsem neřekl nahlas) Kanaďanům námahu se zapamatováním si neanglicky znějícího jména. Walter je přibližný překlad jména Vladimír. (Je to vlastně Ladislav, ale tím jsem nechtěl paní zatěžovat.)

"To nejde, nemůžete tam mít jméno, které nemáte na řidičáku," říká paní.

"Podívejte se do mého prošlého pasu. Co tam vidíte?"

"No, vidím, že tady máte jména obě."

"A když to předtím šlo, proč to nejde dnes?" Nebyla schopná odpovědět. Nakonec tam obě jména ponechala, ale musel jsem slíbit, že si co nejdříve vyřídím nový řidičský průkaz na jméno Vladimír.

Skutečný problém začal, když přišly na řadu naše fotografie. "Tuhle fotografii vám nevezmeme," vzala do prstu můj obrázek.

"Proč ne?"

"Příliš tmavé pozadí." (Bylo mírně šedé.) Kdo vám to dělal?"

"Já sám."

"Vy sám? Ale to nemůžete. To musí dělat profesionální fotograf. A na rubu fotografie musí být jeho razítko a podpis."

"Proč to musí být od profesionálního fotografa?"

"Je to nařízeno."

"No dobře, ale proč? Nedává mi to smysl."

"Aby bylo jisté, že jste to vy."

Logika této úvahy mi zůstala utajena. Jak fotograf, který mě nikdy předtím neviděl, může vědět, že ten, koho fotografuje, je ten, za koho se pak bude dotyčný vydávat? Zeptal jsem se na to.

"Takový máme předpis, " opakovala jako stroj. "Já vám tu fotku bez razítka nemůžu vzít."

"Ale to znamená, že nemůžete přijmout ani další obrázky," říkám. "Svou manželku a jednoho syna jsem také fotografoval sám."

"Ukažte. – No, tahle je také špatně," ukázala na fotku mladšího syna. "Neodpovídá velikost."

"Máte tam požadavek 50×70mm a to je přesně."

"No, ale hlava o dva milimetry přesahuje. Podívejte se."

Vložila fotku pod průhlednou folii s narýsovaným obvodem hlavy. Skutečně.

"A co manželčino foto?"

"Ani tu vám nemůžu vzít."

"Důvod?" (Hlas mi přešel do mírné hysterie.)

"Jedna strana tváře je malinko tmavší."

Nemělo smysl vysvětlovat, že tak jsem to schválně udělal. Že jsem se zabýval (amatérsky pochopitelně) portrétní fotografii, a že jedním z požadavků dobrého portrétu je vyhnout se plochému, čelnímu osvětlení, což si přečte v každé příručce pro aspiranty portrétní fotografie. Tady nejde o umělecké foto, tady jde o policejní foto, a to má jiná kritéria.

Pochopitelně jsem už při fotografování věděl, že to bude policejní foto, a provedl jsem záběr en face, ačkoliv se při fotografování tváře jindy snažím takovým záběrům vyhnout. Nestačilo to.

"Dobrá. Tak mi vezměte alespoň tuhle žádost," podával jsem jí formuláře pro svého nejstaršího syna. "Tady dělal foto profesionál a máte tam i razítko."

Paní začala listovat formulářem. "To foto je špatně."

"Jak to???!! Dělal to přece profesionál! Máte tam jeho razítko!" (Začínal jsem vidět rudě.)

"Ale udělal to špatně. Podívejte, tady se vašemu synovi leskne čelo a také pravé oko."

"No a? To si ho má snad vypíchnout?" (Přistihuji se, že ječím.)

"Uklidněte se. Já vám zavolám manažerku, ano? Domluvíte se s ní."

"Nikoho nevolejte. Jsem si jistý, že by jen potvrdil, co říkáte. Tady mám oficiální požadavky na foto, které máte vytištěné u každého formuláře na pas. Nic o lesknoucím se oku se tam nepraví."

"Ale my to digitalizujeme a mně to počítač odmítne. Já to zkusím a uvidíte sám."

Vzala fotku, vložila do plastikového obalu s nějakým čárkovým kódem a vsunula do skeneru.

"Vidíte?", ukázala naskenované zvětšené foto na obrazovce.

"Nic nevidím, mně se to zdá dobré."

"Tady je odlesk a navíc, podívejte se, má červené oči."

"No ano. On to asi fotografoval s bleskem příliš blízko objektivu. To víte, profesionál."

Paní má ironie nedošla. "To foto je nepřijatelné. Jděte s tím k tomu, kdo vám to dělal, on vám to udělá znovu zdarma."

"Paní, můj syn je 150 km odtud na koleji. Jak mu to mám předat?"

Ale jakákoliv taková argumentace byla marná. Když jde o boj s terorismem, je jasné, že z toho vyplývající drobné technické problémy občanů nejsou relevantní. Předpis je předpis.

Nakonec došlo i na tu manažerku Klotové rukávy dvě. Potvrdila, co mi řekla paní Klotové rukávy jedna. Nedalo se nic dělat. Sbalil jsem svá fidlátka a odešel od přepážky jako zpráskaný pes.

Nikdy si tak člověk neuvědomí existenci policejního státu, jako když začne jednat s mašinerií bezejmenných státních úředníků. Přiznávám na tomto místě, že ani paní Klotové rukávy jedna, ani paní Klotové rukávy dvě nebyly arogantní, jak to dříve bývalo u českých úředníků. Obě se mi snažily pomoct. Nemohly za předpisy.

"Já bych vám to vzala," říkala paní Klotové rukávy jedna, "ale oni by vám to stejně vrátili."

Požadavky na foto, které kdosi vymyslel od stolu, pochopitelně nemají žádný vliv na zvýšení bezpečnosti, ani neodradí kriminálníky a teroristy, kteří si vždy budou schopni opatřit falešný pas bez ohledu na jeho tzv. "bezpečnostní prvky". Opak je pravdou, o čemž například svědčí počet falešných euro bankovek, které údajně měly být nenapodobitelné. A počet ilegálně držených zbraní. Na jistých ulicích v Torontě si leze koupit pistoli stejně lehce (možná ještě lehčeji), než tomu bylo před zavedením drakonické a šíleně drahé evidence zbraní v Kanadě. Každé takové byrokratické opatření je namířeno především proti vlastním, zákon dodržujícím občanům. Sekundárním důvodem těchto nařízení je posílení moci státu na úkor občana a patřičný psychologický účinek. Je třeba, aby lidi znali své místo v hierarchii společnosti: "Ty jsi jen takhle malinký, chlapečku. Nemáš žádná práva, jen držet hubu a krok. My tady nejsme pro tebe (i když jsme na tebe zatím slušní), ty jsi tady pro nás. Pamatuj si to." Občan se musí cítit dostatečně vyděšen, zbuzerován a bezradný. Jinak by se mohl začít moc ptát. A třeba dokonce začít i myslet.

A primárním důvodem, samozřejmě, je zřízení co možno nejdokonalejší kartotéky zločinců, pardon, chci říci občanů států. Čím více toho stát o nás ví a čím přesnější jsou jeho údaje, tím lépe pro něj. Lesknoucí se oko, tmavé pozadí, o dva milimetry větší hlava – to vše porušuje jednotný standard. A počítačové programy, které pak kdesi v zadních místnostech obrázek rozcupují na kousky, aby jej sérií složitých a tajných algoritmů konvertovaly na matrici čísel, a tu pak spolu s obrázkem uložily do svých pamětí na věčnost, s tím mají problémy.

Něco mi říká, že případ s pasy ještě není ve finále. A že mě čekají ještě další překvapení v této tragikomické frašce.