Nůž

Mohou mít předměty duši?

Byl to poslední večer v naší garsonce. Manželka balila, co se ještě balit dalo. Uvažovali jsme nad každým kouskem, zda vzít či nevzít s sebou. Druhý den jsme se chystali opustit republiku. Navždy.

"Ještě nějaký nůž," řekla žena. "Abychom si mohli ve vlaku rozkrojit jablko." Otevřela příborník. Měli jsme asi rok po svatbě. Kterýsi z hostů, už ani nevím který, nám daroval jako svatební dar sadu kuchyňských nožů. Byly to obyčejné nože s červenou plastikovou střenkou. Jeden na ovoce, jeden na zeleninu, další na maso, už si ani nepamatuji, kolik jich bylo.

"Tak který?", zauvažovala manželka. Pak sáhla do přihrádky a vyndala nazdařbůh jeden. S těmi ostatními jsme se museli rozloučit. Jako se spoustou dalších věcí. Bylo mi mizerně.

Pak nastaly měsíce nejistoty a hledání, roky střízlivění a šoků. Z Československa to Jugoslávie, pak do Rakouska a nakonec do Kanady. O hodně věcí jsme přišli. Mezi prvními o iluze. Ale to by bylo o jiném tématu.

Nůž s červenou střenkou putoval s námi. Nejprve do Jugoslávie, pak do Rakouska a nakonec do Kanady.

Uběhlo 20 let.

Za ty roky jsme se několikrát stěhovali a několikrát vyměnili věci, které nás obklopovaly. Včetně kuchyňských nožů. Žádný z nich nevydržel déle než několik roků. Vzpomínám si, že někdy před deseti lety, když jsme se trošku vzpamatovali a nemuseli už tolik šetřit, koupila manželka ve specializované prodejně sadu drahých kuchyňských nožů v krásném provedení. Na ostří byl vyryt ozdobný nápis Richardson Sheffield a pod ním větším písmem Professional (aby zákazník hned věděl, komu jsou určeny) a pod tím Stainless England. Moc pěkné nože to byly. Dnes z nich máme poslední, má ulomenou špičku a ostří je mírně zvlněno.

Jen ten červený nůž s prostým nápisem Made in Czechoslovakia na jedné a KDS na druhé straně, slouží ještě pořád. Občas ho přibrousíme, ale jinak ho nijak zvlášť nešetříme. Krájíme s ním všechno: maso, zeleninu i ovoce.

Je to ta poslední věc, která nám zůstala z těch, které jsme s sebou brali do ciziny. A slouží.

Kvalita práce českých či slovenských rukou (no ano, jsem patriot, to jste si už přeci všimli) obyčejných lidí, bez pompy, bez slávy a bez idiotských reklam, která daleko překonala kvalitu zavedených a předražených značek.

Mohou mít předměty duši? Jsem přesvědčen, že ano.