Pane, ještě jednou vám děkuji!

Přišlo mi od vás všech čtenářů mnoho hezkých emailů a děkuji za ně. Některé mne až uváděly do rozpaků a červenal jsem se. Žádali jste rady, ale já je většinou sám neznal... Jak prý mohu žít tak optimisticky a ve všem zlém vidět to dobré a jak to máte udělat ve své situaci vy. A některé ty situace byly opravdu zlé... Kamarádi, přátelé, já opravdu nevím. Jsem jen obyčejný člověk, co se snaží žít tak aby se za sebe mohl pokud možno beze studu kdykoliv ohlédnout. Ale expert na rady a problémy nejsem. A tak jsem většinou neobstál a cítím k vám dluh. Dovolte mi tedy pár slov, právě teď, v době vánoční...

Víte, téměř každý rok si kladu otázku, o čem vlastně vánoce jsou. Vypadá to, že jsou o dárcích, o hmotných statcích a také o chloubě. Ale to jen na první pohled. Stále je dost lidí, kteří to vidí jinak. Nejsem o vánocích sám, protože mám svou sestru a ta mi dává pocit rodinného zázemí. Kdybych ji neměl, byl bych sám. Rodiče nemám, partnerku také ne, přátelé jsou o vánocích u svých rodin... Má sestra je pro mne vším a v době vánoční je mým středobodem světa. Víte ale kolik lidí zůstane na vánoce skutečně samotných a opuštěných? To není fráze ani kec... To je fakt. A právě na ně teď myslím velice intenzivně a moc jim všem přeji aby tu situaci zvládli. Aby zvládli fakt, že v době, kdy se všichni radují a těší, kdy se scházejí i ty rodiny, co se jinak moc nescházejí, že v této době zůstali zcela sami a opuštění. Myslím na ně a děkuji Bohu, že mezi ně nepatřím. Uvědomuji si, jak moc taková opuštěnost bolí a myslím, že každý z nich by dal za blízkou lidskou duši opravdu všechna bohatství světa. Bohužel, jsme takoví tvorové, že dokud nás něco podobného nepostihne, šílíme po dárcích a jen pramálo si takové věci uvědomujeme.

Každý rok nakoupím nějaké dárky a pak je vezu do některého z dětských domovů. Dělám to už pár let a pokaždé když vidím ty zářicí dětské oči a vzpínající se ručičky, toužící po lidské blízkosti, jsem naměkko i když jsem chlap a ti přece nepláčou...

Letos jsem byl dost rozmrzelý, nějak se mi finančně moc nedařilo a nemohl jsem nakoupit, co jsem chtěl. Snažil jsem se vybrat několik dárků a stále se mi to nevešlo do rozpočtu, mé představy byly jiné, než mé možnosti. A tak jsem se v hračkářství přebíral hračkami a muž stojící vedle mne poznamenal: "Taky nevíte?" Já se jen usmál a řekl: "Vím, ale nemám na to." A potom jsem s tím mužem zapředl řeč. Ten pán měl super vlněný kabát, kravatu dražší než můj celý oblek a boty, na které bych vydělával čtvrt roku. Byl konsternován mou myšlenkou, že sám od sebe nakoupím dárky a odvezu je do nějakého dětského domova. "To vážně jde?" divil se. Potom mne doslova přinutil abych dal do košíku všechno, co jsem původně chtěl. U pokladny zaplatil - více jak 8 tisíc korun, já přidal své, co jsem měl. A potom, věřte nebo ne, sedli jsme do jeho auta a společně to odvezli do děckého domova. Já byl úplně mimo, pořád jsem tomu nemohl uvěřit. A on? Byl nejspíš mimo více než já. Nevím, zda jste někdy navštívili dětský domov, ale ty děti tam se skutečně tulí i k cizím lidem, upřeně se na vás dívají a jak pociťují obrovský deficit lásky a lidské náklonnosti, stále k vám vztahují ruce - mluvím o dětech do 6 - 7 let. Ten člověk to asi nikdy nezažil a byl z toho zcela šokovaný.

Než jsme se rozešli, poseděli jsme ještě na kávě v jedné restauraci. Kolem nás shon, zmatek, lidé vláčející balíčky a my dva? Dva blázni, co ani neznají svá jména, pijí společně kávu a dobrých deset minut jen mlčí. A potom, do toho ticha, on řekl: "Děkuji vám. Mám nádherný pocit. Nemůžu vám to vysvětlit, ale mám prostě ten,... ten.... ten úžasný pocit. Děkuju!"

Nevím, jak se jmenoval. Nevím o něm nic. Ale byl to Člověk. A pro mne to byl veliký zážitek. Najednou jsem měl chuť křičet radostí, že ty komerční a šílené vánoce nejsou takové, jaké se zdají! Že tu žije mnoho skvělých lidí připravených pomoci, ale někdy jen nevědí jak. Neví jak na to, ale mají chuť pomáhat.

A tak, pokud máte temné vánoce z jakéhokoliv důvodu, rozhlédněte se. Třeba někde vedle vás stojí také někdo, komu udělá radost, když ho upřímně požádáte o pomoc. Někdo, kdo je připraven pomoci a jen to na něm není vidět...

A pokud patříte k těm, kterým bylo požehnáno a máte kolem sebe rodinu, přátele, děti, partnera, partnerku, máte i nějaké ty dárečky pro druhé, máte plnou ledničku a všude voní cukroví, vězte, že pomáhat je vlastně velmi snadné. A většinou každý z nás, když se rozhlédne, najde někoho, komu by pomoc přišla vhod. Moje maminka vždycky měla připravenou jednu porci štědrovečerní večeře navíc, kdyby třeba někdo nečekaně přišel... Když naše sousedka přišla o manžela a zůstala sama, maminka ji vždycky vzala k našemu štědrovečernímu stolu. Říkala, že by nemohla večeřet s pocitem, že ta paní je za zdí úplně sama. Víme vůbec, kdo je za tou naší zdí?

Ne, nejsem moralista. Jen si hluboce a upřímně vážím všech lidí, kteří jsou i v dnešní době schopní takto uvažovat. A věřím, že tohle je odpověď na mou otázku, o čem vlastně jsou vánoce. Jsou o hledání toho nejlepšího, co v sobě každý máme. Alespoň jednou za rok...

Přeji vám všem krásné a požehnané Vánoce plné rodinného štěstí, klidu a pohody, přeji Vám mnoho zdraví a také sílu abyste zvládli vše, co před vás rok 2004 postaví a co přinese.

Tak tedy, šťastné a veselé!

Jo, a pane, vám pane opravdu ještě jednou děkuji!

Autor má vlastní blog na adrese http://www.pooh.cz/alby/.