Jaro přišlo do Ontaria 14.března ve 13:45

Ten den nebyl ničím výjimečný. Mírně slunečno, ale určitě ne teplo, vlastně bylo docela chladno: 8 stupňů Celsia. Šli jsme na naši obvyklou procházku s Bartem. Chodíme už roky na stejné místo do Erindale parku za most, pak nahoru na pozemek torontské university. Lesní cestou, z jedné strany příkrý svah dolů k řece, z druhé strany lesík, který o nějakých sto metrů dále končí budovami kolejí. Někdy tam potkáváme běžce nebo pejskaře, ale nikdy ne to, co dnes.

Cesta se mírně vlní, v některých místech nevidíte před sebe dále, než na třicet metrů. V jedné zátočině se mi otevřel zajímavý pohled. Už zdálky, přes mlází, jsem zahlédl kousek holé kůže stehna. O kousek dále se dalo poznat, že ta kůže se hýbá. Vykonávala ty klasické nezaměnitelné rytmické pohyby.

Ušel jsem ještě pár kroků. On seděl na kmeni stromu, ona obkročmo čelem k němu. Uviděli mě. Kvapně od sebe odskočili. Začali se spěšně oblékat. On to stihnul, ona už ne. Tak si jen sedla tím holým zadečkem na kmen vedle něho a dala nohy k sobě.

Došel jsem normálním krokem až k nim. "That's OK, I don't mind" - "To je v pořádku, mi to nevadí," řekl jsem. Oba se zasmáli, ale byla v tom cítit vina a stud.

Prošel jsem kolem. Neohlídl jsem se. Chtěl jsem jim říct, jak moc jim fandím a že jim děkuji za normálnost. Ale nechtěl jsem jejich rozpaky ještě zvýšovat.

Abyste totiž rozuměli: vidět něco takového v Kanadě, to je asi tak stejně pravděpodobné, jako potkat dvouhlavé tele, fatu morgánu, čestného politika, nebo hezkou a normální Kanaďanku (ne feministku). Podle toho jsem poznal, že jaro je tady. Jasně a nezaměnitelně. A hlas matičky Přírody zase jednou zvítězil nad pokrytectvím.

A pak jsem šel cestou na konec lesoparku a zpátky a měl dobrý pocit. Ten pocit mi vydržel pro zbytek dne. Napadlo mě, co je vlastně špatného na tom čtyřicet let starém heslu Make love, no war, nevíte?