Zátka

Máme ji v kuchyňském dřezu. Kdo zná americký styl kuchyňských dřezů, ví, že na rozdíl od evropských, je odtoková díra větší. Odpad bývá jištěn jakýmsi špuntem, ale není to špunt jak jej známe z evropských dřezů. Ten americký je vlastně široká kovová zátka, která ve výlevce tvoří něco jako košík s otvory. Je to vidět na obrázku. A o tuto zátku v tomhle vyprávění jde.

Americká zátka má dvojí funkci. V normální, nezajištěné poloze funguje jako jednoduchý filtr. Propouští vodu a ve svém košíku zachycuje větší zbytky jídla, které by se jinak dostaly do odtokového potrubí a dříve nebo později by jej začaly blokovat. V zajištěné poloze (nutno na ni zatlačit) utěsní odtok úplně, takže do dřezu lze napustit vodu.

Je to dobře vymyšlený vynález. Nebo přesněji řečeno, byl to dobře vymyšlený vynález. U starších typů zátek totiž bylo nutno zatlačit zátku dolů, protože jedině tak začala těsnit a dřez bylo možné napustit vodou.

Pak se ale konstrukce zátky změnila. Někdo, kdo zřejmě v životě nevykonával kuchyňské práce, přišel s inovací. Obrátil funkci zátky: v první řadě neprodyšně těsní odpad a teprve při ručním pootočení umožňuje filtraci.

Nové druhy zátek tedy stačí položit do odtoku, spustí se tam samy, zcela dobrovolně, volně dosednou do svého lůžka - a okamžitě těsní. Chcete, aby voda odtékala? Nezbude, než aby jste sáhli rukou do špinavé mastné vody, nahmatali po paměti zátku a pootočili o třicet stupňů vlevo. Zátka se nadzvedne ve svém lůžku, někde zaskočí zoubek do zarážky, což umožní, že neklesne zpátky, a voda začne odtékat.

Problém je v tom, že zátka má tendenci sama od sebe, nebo při nejlehčím vánku zklouznout zpátky a znovu utěsnit odtok. Každou chvíli je tedy nutno lovit rukou ve špinavé, mastné vodě, nahmatat po paměti zátku a znovu pootočit. Maličkost. To, že se pak musíte umýt, není zřejmě pro novátory až tak důležité.

Muselo dát práci to takhle to vymyslet. I technicky. Jak se asi musel dotyčný trápit, kolik bezesných nocí ho to stálo, aby přišel na samotěsnící mechanismus, který by sám, veden jen vlastní váhou zátky, umožnil lehké vklouznutí do svého lůžka a odtok utěsnil.

Dobrá, dokázal. Ale proč mám na to doplácet já a tisíce dalších konzumentů? Proč se nenajde nikdo, kdo by novou zátku vzal a šel ji omlátit o hlavu řediteli výrobního pdniku, nebo kdo je za to zodpovědný, do příslušné firmy? Já vím, co mi řeknete: tak to udělej sám.

Ale ne. Kdybych měl každý nesmyslný výrobek takto řešit, tak časem dostanu tik do oka. Je to příliš nicotné, aby stálo za námahu se s tím zabývat. Píši o tom jen proto, že mě zajímá spíše filosofická stránka celého problému: co jej k tomu vedlo. Proč někomu stálo za to nahradit funkční a logicky správný postup utěsňování dřezu něčím, co není ani logické, ani tak jednoduché vymyslet. Chtěl dokázat, že to jde? Chtěl se někomu pomstít? Byla to sázka, že se mu podaří takový nesmysl protlačit do výroby? Možná všechno dohromady.

A my, uživatelé těchto "zlepšených" výrobků jsme ovšem příliš zaměstnání jinými, důležitějšími věcmi, než aby nám stálo za to, si stěžovat. A tyto vynálezy pak přežívají. Jsem si jist, že by se našlo více věcí denní potřeby, které bývaly dříve lepší, jednodušší a hlavně funkčnější a které nám denně otravují život svou "zlepšenou" konstrukcí a dělají to tak dlouho, až si na ně zvykneme a po čase zapomeneme, že to dříve bývalo jinak.