Jak úchylové ničí světovou kulturu

Dost (ne)přátel měla režisérka Daniela Špinar už jako umělecký ředitel Národního divadla (ND). Jeho osobnost, jeho rukopis je totiž vidět i slyšet. Je hlasitý, plný silných emocí, otevřenosti i extravagance, čehož si je vědoma. Tenhle mix vložila i do knihy Zápisky z tranzice, která mapuje jeho/její přerod v ženu. Je v lecčems výjimečná, stejně jako on, nyní trans žena Daniela Špinar.

Autorka je opatrná, politicky korektní, plná porozumění, nicméně ani ona si neodpustila drobnou kritiku. Ve dvou třetinách článku píše:

Naopak k pasážím, v nichž bych výrazně jako knižní redaktorka škrtala, patří ty, kdy se Daniela Špinar pohybuje „v pubertě“. Což je termín, který sama pro toto období používá. Patří jim velká část deníku, který má hodně přes čtyři sta stran.

Tyto dny, týdny a měsíce jsou vedle hormonální terapie plné schůzek, sexu, sem tam drog a já jsem se v nich až ztrácela. A to nejen kvůli počtu (ne)partnerů, termínům používaným v rámci LGBT+ komunity, otevřeným intimním pasážím. Některé věty jsem tak četla opakovaně, abych si byla schopná aspoň trochu představit, o co vůbec jde…

Závěr recenze vyznívá příznivě, ostatní knížka dostala hodnocení 80%. A jak je u článků s podobnou tematikou zvykem, chybí diskuze za článkem. Ostatně přečtěte si tu recenzi sami. Možná se vám udělá nevolno, tak jako mně.

Zaujalo mě hned v úvodu konstatování, že zmíněný babochlap (jak jinak ho mám nazvat, když sám si říká Daniela Špinar? U nás se ženská příjmení přichylují, takže buď Daniela Špinarová a nebo Dan Špinar) byl uměleckým ředitelem Národního divadla. Národního divadla? No potěš Pán Bůh. Našel jsem si zmíněného umělce na Wikipedii a čtu:

Poté spolupracovala s mnoha pražskými i mimopražskými divadly jako režisérka na volné noze a vytvořila na tři desítky titulů, např. pro Švandovo divadlo na Smíchově (Heda Gablerová, Hamlet), Divadlo Reduta Brno (Valmont, Anna Karenina, Kabaret Kafka – Cena Josefa Balvína), Divadlo F. X. Šaldy Liberec (Figarova svatba, Lakomec), Divadlo Petra Bezruče Ostrava (Britney goes to heaven, Táňa-Táňa, Můj romantický příběh), A studio Rubín (Kauza Salome, Kauza Médeia, Kauza Maryša, Dresscode: Amis a Amil, Zakázané uvolnění), Klicperovo divadlo v Hradci Králové (Zimní pohádka, Maškaráda, Morgiana, Žebrácká opera),[2] Městské divadlo Kladno (Portugálie, Racek, Miláček, Marie Antoinetta) a další.

Než se stala její kmenovou režisérkou, spolupracovala s Národním divadlem hned několikrát. Podílela se na projektu Bouda Bondy s inscenací Návštěva expertů (2007), dále zde režírovala Anglickou milenku Marguerite Durasové (2007, Divadlo Kolowrat), Být či nebýt Nicka Whitbyho (2010, Stavovské divadlo).

Na začátku sezony 2014/2015 nastoupila do stálého angažmá Národního divadla jako kmenová režisérka Činohry.[2] Od té doby na první české scéně režírovala mj. Ze života hmyzu (2014, Národní divadlo), Othello, benátský mouřenín (2014, Stavovské divadlo), operu Z mrtvého domu (2015, Národní divadlo), Zemětřesení v Londýně (2015, Nová scéna), Spolu/Sami (2015, Nová scéna) a Manon Lescaut (2016, Národní divadlo), Sen čarovné noci Williama Shakespeara (2016, Národní divadlo), Čechovovy Tři sestry (2016 ve Stavovském divadle), aj.

Všimněte si, vybírá si samé klasiky a skvosty celosvětové kultury.

A pak mi docvaklo ještě něco. Vždyť já jsem toho Othella v Národním divadle v té době viděl! A byl to zážitek tak otřesný, že od té doby jsem do Národního divadla nešel! Škoda peněz za tu hrůzu.

Vzpomínám si, že jsem tenkrát napsal stížnost na vedení Národního divadla. Našel jsem ten email, tady je:

Dokonce jsem ho adresoval přímo Danielu Špinarovi (kterého jsem tenkrát ještě neznal a nevěděl jsem, co je zač).

Ptáte se mě, co odpověděli? Odpověď z tiskového oddělení ND už nemám, ale pamatuji si, že to bylo takové nemastné-neslané bla bla bla: A proč se mi to nelíbilo, když ostatním se to líbí a nikdo si prý nestěžoval.

Z neúplného seznamu her špičkových autorů, které tenhle umělec režíroval, je mi úzko. Předpokládám že ty hry zničil stejně, jako zničil Othella. Co škod udělal! A ještě je oceňován a odměňován. A vážen.

Ve středověku se prý pálili knihy některých autorů. Před 89. rokem se některé díla (filmy, knihy) některých autorů zavírala do trezoru. Dnes se vybrané knihy nepálí, spíše se jednoduše netisknou. Dnes se vede frontální útok proti všem časem prověřeným kvalitním autorům, jejichž jedinou chybou je, že tvořili před dobou, než libtardi ovládli svět. Je to útok proti přirozenosti, kráse a moudrosti. A je nesmírně sofistikovaný. Kvalitní hry kvalitních autorů se dále hrají, ale jejich obsah se zploští, pokřiví, vykuchá, moudré dialogy se nahradí vatou, zvráceným nastudováním se rozbourá původní koncept díla, takže divák odchází znechucen a zmaten. A kápové, kteří to dělají, se rekrutují mezi úchyláky a zvrácenými babochlapy z LBGT komunit.

Ta destrukce kultury je samozřejmě mnohem širší, týká se také obrazů, hudby, architektury, sochařství. Všude vidíme úpadek a zmar. Je to frontální útok na krásu. Už jsem tady psal, že krása je potravou duše. A duše je základ lidskosti. Je to útok na člověka.