Hvězdné války a smrt americké kinematografie

Filmy a politická propaganda dlouho kráčeli ruku v ruce. Skutečně, pokud nějaké médium bylo kdy vhodné pro propagandu, tak je to film. A pokud kdy mohlo nějaké odvětví vytvořit alternativní realitu, tak vlezlou a všeprostupující, že dokázala přesvědčit generace Američanů a dalších po celém světě, že nahoře je dole, černá je bílá a levá je pravá, tak je to průmysl Hollywoodu.

Goerge Lucas, tvůrce produktu Hvězdné války, včetně tohoto posledního ztvárnění, vychrlil sedm filmů od chvíle, kdy se poprvé objevil v r. 1977 originál, a je spolu se Stevenem Spielbergem dítkem reakce americké kontra-kultury na léta šedesátá a počátek sedmdesátých.

Ačkoliv oba jsou to produkty šedesátých let – desetiletí, ve kterém kultura a umění, obzvláště film, byla přední linií odporu vůči americkému vojensko-průmyslovému komplexu – dostali se Lucas a Spielberg na výsluní v polovině 70. let, díky filmům, které neútočily či nezpochybňovaly elitu, ale místo toho ji daly roli jak ochránce, tak soudce u morálky zemí. Začala padat opona u kulturně nejživějšího a intelektuálního období americké kinematografie – která byla zodpovědná za vytvoření takové klasiky, jako „Bonnie a Clyde“, „MASH“, „Poslední detail“, „Francouzská spojka“, „Divoši“, „Taxikář“, „Apokalypsa nyní“ – se Spielbergovými „Čelistmi“ v r. 1975, následovanými Lucasovými „Hvězdnými válkami“. Prvně zmíněný děsil Ameriku, zatímco ten druhý ji dal ze sebe opět dobrý pocit.

Oba filmy společně zplodily koncepci trháků, kde diváci měli prociťovat, místo myslet, což jim mělo umožnit upustit od nedůvěry a uniknout z reality, místo aby se dělili o zkušenost konfrontace prostřednictvím příběhů, ve kterých odcizené postavy projevovaly strach, frustraci, vztek a nespokojenost, kterou sami zažívali ve svém životě, což by v nich vyvolalo pocit solidarity.

Byla to éra antihrdinů, pro jejichž hlavní postavy byl systém a konformita nepřítelem, kteří jeli ve vlastních kolejích bez ohledu na následky. Zpochybňování autority a jejích pravd odráželo zemi, jejíž mladí i ne tak mladí hladověli po radikální změně. Válka ve Vietnamu, Watergate, občanská práva černochů a nacionalistická hnutí otřásly americkou společností, a tím i její kulturou a kulturním vnímáním.

Ale v polovině sedmdesátých let, s koncem války ve Vietnamu a v době, kdy kontra-kultuře docházela pára, přišel čas skoncovat s celým tím odcizením, vztekem a rebelantstvím a umožnit mytologii amerického snu a demokracie opět nabýt vrchu.

Ve své jedinečné historii tohoto klíčového období americké kinematografie – Easy Riders, Raging Bulls („Bezstarostní jezdci, zuřiví býci“) – autor a kulturní kritik Peter Biskind píše:

„Mimo svůj dopad na propagaci filmů a obchodování s nimi měly Hvězdné války obrovský dopad na kulturu. Měly prospěch ze snížení nákladů v letech (prezidenta Jimmiho) Cartera, pochodu do středu, který následoval po vietnamské válce.“

Tento pochod do středu se stal za Reagana pochodem doprava, který se v Hollywoodu projevil jako umělecká a kulturní stagnace, kdy režiséry jako Spielberg a Lucas přestal zajímat příběh a postavy a zaměřili se na podívanou. Mantrou bylo větší, hlasitější a bohatší, začaly převažovat dvourozměrné postavy a zápletky, se kterými by dokázalo přijít i vaše průměrné desetileté dítě, za pomoci pastelek a představivosti.

Biskind píše:

„Lucas věděl, že žánry a filmové konvence závisí na konsensu, pavučině sdílených předpokladů, které byly rozděleny v 60. letech. Opětovně vytvářel a potvrzoval tyto hodnoty a Hvězdné války, se svým morálním fundamentalismem, svými bílými a černými klobouky, obnovily lesk ošumělých hodnot jako hrdinství a individualismus.“

V tomto posledním filmu Hvězdné války, režírovaném J. J. Abramsem, je Lucas písemně zmiňován, poté, co prodal práva firmě Disney v r. 2012 za 4,05 miliard dolarů. Ano, čtete správně; prodal to za 4,05 miliard dolarů. Za takové peníze si koupíte spoustu světelných mečů.

Disney a Abrams se vrátili v čase, aby oživili práva, vrátili se ke kořenům a uvedli Hanse Solo (Harrison Ford), princeznu Leiu (Carrie Fisher), Luka Skywalkera (Mark Hamill) a staré ikonické oblíbence Chewbacca a R2D2. Pro milovníky Hvězdných válek je tu dokonce i návrat ikonické kosmické lodi Hanse Sola, Millenium Falcon. Záporná postava filmu, Darth Wader, se jmenuje Kylo Ren, a hraje ho Vladimir Putin… promiňte, Adam Driver. Tato postava hraje v zápletce jednu zajímavou roli. Nezapomínejte, že jde o „zajímavou“ roli ve vztahu ke zbytku zápletky, nemluvíme zde o Romanu Polanskim a „Čínské čtvrti“.

Velké roli v tomto filmu mají také dva relativně neznámí herci, oba Britové: Rey, jejíž očima je příběh vyprávěn, hraný Daisy Ridleyovou, a Finn, hraný Johnem Boyegou.

Navzdory všemu tomu humbuku kolem jeho uvedení, a fantazírujícím kritikám, kterých se mu dostalo, je poslední ztvárnění dlouho vysílaných a nesmírně úspěšných Hvězdných válek – „Hvězdné války: Síla se probouzí“ – tak neskutečným klišé, že je nemožné neodejít na konci schlíple.

Možná nejpozoruhodnějším aspektem filmu není bitva dobra proti zlu, kterou vykresluje, ale fakt, že Harrison Ford byl údajně placen 76krát více, než nováček Daisy Ridleyová. Finanční balíček tohoto dnes již 73 herce byl tvořen zálohou někde ve výši 20 milionů dolarů, plus 0,5% z hrubých výnosů filmu, které měly dosáhnout 1,9 miliard dolarů.

Je to důkaz, že příběh Ameriky není vůbec o dobru proti zlu, nebo světlu proti temnotě. Místo toho je to příběh o super bohatých proti všem ostatním.