Kain nebo Abel?

Abel (nešťastně k bratrovi): Proč to chce? Ty tomu rozumíš?

Kain (radostně): Asi chce uspořádat slavnost. Nejen prací živ je člověk. Náleží mu i svátky…

Na nebe vpluje zářící Boží oko. Bratři se pokorně uklánění. Pak Kain rozkřeše oheň a upravuje své plodiny k zapálení. Abel vytáhne z opasku nůž, chytne ovečku pod krkem a rychlým pohybem ji podřízne.

Kain (útěšně): No vidíš, a je to.

Kain pomáhá bratrovi ovečku rozporcovat na kameni.

Pracují rychle a bez řečí, protože pod dohledem.

Kainův snop obilí už hoří, Abel si přináší zapálenou větev ke své přichystané obětní hromádce. Kain k ní přikládá další větve. Potom si oba bratři kleknou a usilovně foukají do ohýnku, ten se pomalu rozhořívá. Abel se rozkašle, otírá si zpocený obličej, Kain mu dává napít vody z měchu.

Boží oko pluje na nebi, zkoumá zapálené obětiny. Ve zvuku Boží hlas zálibně začichá a nakonec se Boží oko ustálí nad Abelovou hromádkou.

Bratři mezitím prožívají odpočinek. Abel udělá na zemi čáru křídou, oba si stoupnou vedle sebe, vyndají z opasků nože a strefují se k čáře. Soutěží o přesnější hod.

Boží hlas zálibně vdechuje vůni skopového. Abelova obětina je obkroužena mihotavým kruhem světla. Boží hlas spokojeně pomlaskává. Náhle se ozve zvuk splachování a Kainova obětní hromádka obilí je zalita cíleným proudem deště. Kain se ohlédne od čáry a strne. Jeho úžas se mění ve vztek. Vyškubne svůj nůž zabodnutý v zemi, pobouřeně jej sevře, blíží se výhružně k bratrovi. Ten polekaně zvedá ruce, couvá před útočníkem. Náhle oba znehybní.

Ozve se hlas Komentátorky:

V Bibli byl prvním násilníkem Kain. Jeho příběh působí jako psychologické předznamenání. Vražda z afektu, kdy motivem je žárlivost, je dokonce i pochopitelná. Kain se tolik chtěl svému Bohu zalíbit, že pak neunesl svou porážku a pokoření. Nad Kainem se tedy moc zamýšlet nemusíme, chápeme jeho vzteklý motiv. Ale zamysleli jste se někdy nad Abelem? Je vám ten muž sympatický? Je vám ho opravdu líto? To, že vyhrál v soutěži za nerovných podmínek, je vlastně pobuřující. Ale Abel je v tom nevinně. Myslím, že Kain to věděl a že se ani tak nehněval na bratra, jako na Rozhodčího. Jenže na toho nožem nedosáhl. Vražda Abela byla tedy první zástupnou vraždou.
Nebo to bylo jinak?

Při doznění hlasu Komentátorky se Kain s Abelem pohybují „zpětně“ až do okamžiku, kdy Kain znovu vyškubne svůj nůž ze země. Pak kráčí k pokropené hromádce. Kopne do mokrého obilí a užasle se ptá Abela: O co mu jde?

Oba bratři vzhlédnou k Božímu oku. Abel pokrčí rameny, nechápavě zavrtí hlavou.

Kain se rozkročí s rukama v bok, hledí k Božímu oku: O co Ti jde? Chceš nás rozeštvat? A já věřil, že nás miluješ… oba. Ale ty si jen hraješ. Odmítl jsi mou oběť, nevoněla Ti! A já odmítám Tebe. Nechci takového Boha! Boha, kterého nemůžu mít rád! Kain zvedne nůž k nebi. A pak se probodne. Skácí se k zemi.

Abel zoufale vykřikne: Kaine!

Abel ohromený smutkem si klekne, obejme bezvládného bratra, zkouší mu tep, pak vyndá z rány nůž a v slzách vzhlédne k nebi.

Abel: Je mrtvý! Zabil se! Co mlčíš? Řekni něco!

Boží hlas: Jsem překvapený. Nečekal jsem to. Mezi námi, myslel jsem, že zabije tebe…

Abel: Proč by to dělal? (Odhodí potřísněný nůž.) Já jsem mu neublížil. To Ty! Měl jsi přijmout i jeho oběť, spravedlivě, a ne dělat rozdíly!

Boží: Měl jsem svůj záměr. Chtěl jsem, aby tě ve vzteku zabil a pak se kál. Do konce života. Měla to být výchovná lekce. Pro všechny další lidi. Přečetli by si to a pochopili by, co je to hřích. A jak tíží…

Abel se hystericky rozesměje.

Boží hlas: Co je ti? Ty se směješ? Leží před tebou mrtvý bratr a ty se směješ?

Abelův smích pozvolna slábne, umlká. Pak muž začne hrabat v zemi.

Boží hlas: Co děláš?

Abel (zadýchaně): Co asi? Hloubím mu hrob.

Boží hlas: Aha. No, to je správné.

Abel: To je normální. Miluju ho, i teď. Teď vlastně ještě víc!

Boží hlas: Hmmm. A co já? Jaký vztah máš ke mně?

Abel (zadýchaně): Radši se neptej.

Boží hlas: Ptám se. Odpověz!

Abel (zadýchaně): Je mi tě líto.

Boží hlas: (užasle): Cože? Líto… Proč?

Abel (odpovídá přerývaně, zatímco ukládá Kainovo tělo do hrobu): Protože vůbec nevíš, jací jsou lidé. Nevíš, že je můžeš vychovávat jenom příkladem. Osobním! Tak jako Kain! Ty jsi ho strašně zklamal, Bože. Ale on se nemstil. Obětoval to vzteklé zvíře v sobě. I zoufalství nad Tvou potměšilou volbou. Byl to ušlechtilý muž. Můj drahý bratr!

Abel padne na kolena před navršený hrob, pláče. Krajina se stmívá, na nebi jasní hvězdy.

Abel, vyčerpaný pláčem, se naposledy dotkne čerstvého rovu, pak vstane a nahrbeně odchází. Cestou ale napřímí ramena, jde stále rychleji, osvobozeně… Boží oko ho zasvěcuje jako reflektor.

Zvukový předěl, hvězdy na nebi blikají, Boží oko bledne, mizí.

II.

O pět let později

Soumrak. Blíží se Abel s poutnickou holí a rancem na zádech, za ruku vede mladou ženu v úboru nevěsty.

Abel se zastaví, obhlíží krajinu, vidí Kainův hrob, který je pečlivě upravený do mohyly, vede k němu dlážděná stezka.

Abel dojatě: Jsme tady! Poznávám to místo.

Žena radostně: Konečně!

Žena unaveně obejme Abela. Ten ji slavnostně vede k mohyle.

Objeví se hlídač s úřední čepičkou na hlavě. Výstražně se rozkročí.

Hlídač (komisně): Hrob je přístupný veřejnosti až zítra. Dnes je pondělí. Muzea a památníky mají zavřeno.

Abel: Ale já jsem… z rodiny. A ona už taky.

Hlídač: To nařízení platí pro všechny! Bez rozdílu!

Abel: Ale my…

Žena: Neodporuj mu. Jednu noc už to vydržíme. Beztak je tma.

Hlídač: Tak tak. Odpočiňte si před tím zážitkem. Máte stan? Pokud ne, za pět šekelů vám jeden půjčím, i spací pytle. Ty patří k vybavení. A manželka vám připraví něco k snědku.

Abel popuzeně sundá ze zad batoh: Udělal sis z té tragédie kšeft?

Žena (s úsměškem k hlídači): Nemusíte se obtěžovat. My všechno máme.

Hlídač zklamaně: Holota… No, jak chcete.

Hlídač vyndá z kapsy křídu a udělá na zemi před stezkou k hrobu „ochrannou“ čáru. Gestem naznačí, že za ni poutníci nesmí. Zdálky se ozve výstražný štěkot psa.

Hlídač pomalu odchází, při chůzi se stále ohlíží, zda poutníci čáru respektují.

Abel staví před čárou stan, žena vybaluje studenou večeři. Placky. Usedají na zem, jedí, pokukují k mohyle, pijí z čutory. Pozvolna začíná jejich milostné sbližování, v jehož závěru odnáší Abel ženu do stanu.

Zvuk cikád. Ze stanu zní milostné vzdechy. Na nebe vypluje Boží oko, nasvítí stan růžově.

Abelův hlas ze stanu (rozněžněně): Má lásko, chtěl jsem, aby se to stalo tady.

Ženin hlas ze stanu (vroucně): Požehnané místo. Požehnaná noc.

Uštěpačný hlas Boha: Hmmm…

Zvuk cikád slábne, nebe se jasní, Boží oko mizí.

III.

Rozbřesk. Přichází Hlídač. Nese džbán s vodou a pod paží skládací štokrle.

Obejde stan, zkontroluje neporušenost čáry, pak rozloží židličku, usedne na ni poblíž mohyly, džbán si postaví k nohám. Vsedě podřimuje.

Poutníci ve stanu se probouzejí.

Abelův rozněžněný hlas: Má ženo! Jak se cítíš?

Ženin hlas: Požehnaně!

Abelův hlas: Myslíš?

Ženin hlas (vroucně): Vím to!

Abelův hlas (dychtivě): Bude to syn!

Hlídač sedí na štokrleti, pozoruje stan, zívá.

Abel vyleze ze stanu, prohrábne si vlasy, protáhne paže.

Ženin hlas ze stanu (radostně): Dáme mu jméno Enoch!

Vtom si Abel všimne hlídače a varovně sykne ke stanu: Psst!

Žena rozhrne stanové plátno, vyleze. Hlídač pozdravně cvrnkne do čepice. Žena se polekaně přimkne k Abelovi. Ten zamračeně hledí na hlídače.

Abel (podrážděně): Chtěli jsme tu být sami! Nepotřebujem dozor.

Hlídač (komisně): Toto je svaté místo. Zapsané v Knize. Než vstoupíte do areálu, upravte si oděv a omyjte ruce a nohy! (Přisune džbán za čáru)

Abel a žena se upravují, pak žena zvedne džbán, lije vodu Abelovi na ruce, potom mu pokropí nohy. Totéž pak učiní i on nad jejími dlaněmi a nohami.

Hlídač mezitím zapálí u mohyly „věčný“ plamen. Pak natáhne nad čarou dlaň. Abel mu do ni zamračeně vloží minci. Hlídač na něj vyčkávavě hledí. Abel vztekle přidá další minci. Hlídač vstane a pokyne k mohyle.

Abel uchopí ženu za ruku, společně překročí čáru a pomalu se blíží k hrobu.

Hlídač je pozoruje, jak si klekají, vztahují paže, dotýkají se čelem země. Když v této pozici znehybní, Hlídač vytáhne z oděvu svitek.

Žena se šeptem ptá Abela: Kolik by mu dnes bylo?

Abel (taky šeptem): Byl o rok starší než já. Matka říkala…

Hlídač (čte ze svitku): Matka Eva, otec Adam… A tím se dostáváme k dědičnému hříchu…

Abel (podrážděně vzhlédne): Neruš nás!

Hlídač: Dělám svou práci! Jiní jsou vděční za odborný výklad!

Abel (vstane): My ho nepotřebujem!

Hlídač (útočně): Že ne?!

Žena vstane a prosebně se dotkne Abelovy paže: Radši ho nech. Neprovokuj. Když je to svaté místo.

Zdálky se ozve bečení ovcí. Abel při vzpomínce vzlykne: Posvěcené nevinnou krví. Pak se ovládne, otře si oči a ohlédne se na hlídače.

Hlídač přikývne: Ano. Stojíte na místě, kde zlotřilec Kain zabil svého bratra Abela, neboť žárlil…

Žena ohromeně: Co to říká?

Abel (k hlídači): Co to říkáš?!

Hlídač (direktivně): Čtu, co je psáno… (rozvine svitek a předčítá) Když Hospodin neshlédl na Kainův obětní dar, Kain vzplál velikým hněvem. A povstal proti svému bratru Abelovi a zabil jej.

Žena pustí Abelovu ruku a užasle odstoupí. Abel se rozlíceně blíží k Hlídači, chce mu vzít svitek. Hlídač couvá a přitom rychle předčítá: Hospodin řekl Kainovi: Kde je tvůj bratr Abel?

Abel vyrve svitek z hlídačových rukou, ale ten zná text zpaměti. Ukazuje k mohyle a pateticky křičí: Cos to učinil, Kaine! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země!

Žena se v mdlobách tiše zhroutí na zem k úpatí mohyly. Abel pobouřeně vykročí k hlídači, ten prchá. Abel malátně usedne na jeho stoličku. Sevře hlavu do dlaní. Po chvíli si všimne omdlelé ženy, uchopí džbán a jde ji křísit.

Na nebe vpluje Boží oko.

Abel omývá ženě tvář a zoufale ji prosí: Vzchop se! Musíš mi věřit! Zabil se sám. Byl to protest! Stokrát jsem ti to vyprávěl!

Žena se malátně probere. Abel ji obejme.

Žena s úzkostí: Ty jsi Kain?! Porodím dítě vrahovi?!

Abel zoufale: Lásko! Přísahám…

Boží hlas se ironicky zasměje.

Abel vzhlédne k Božímu oku a vykřikne: Řekni jí, kdo jsem! Byl jsi u toho!

Boží hlas: Ubohý Kaine!

Žena zoufale si tiskne ruce na břicho: Porodím dítě vrahovi!

Abel chytí ženu za ramena, třese s ní: On lže! Chce nás rozeštvat. Nesmíš mu věřit.

Boží hlas se mrazivě zasměje: Chceš svědčit proti mně?! Ostatně, vše je zapsáno. Boží oko nasvítí svitek ležící na zemi. Abel ho popadne a zuřivě roztrhá.

Boží hlas (mrazivě): Svou vinu neroztrháš.

Abel: Jakou vinu?!

Žena se mezitím dostala do tranzu, v sedě se klátí dopředu a dozadu.

Boží hlas (vztekle): Zmařili jste můj záměr. Měl tě zabít. V tom hrobě jsi měl ležet ty! A Kain by se stal štvancem. Byla by to výstraha…

Abel se otočí k ženě: Slyšíš? Přiznal se! Slyšelas to?!

Žena nereaguje, komíhá se dopředu dozadu a mumlá: Porodím dítě vrahovi…

Abel k ženě: Byla to sebevražda! Stokrát jsem ti to říkal!

Boží hlas: Tvoje slova jsou jako vítr v obilí, jako vánek ve větvích. Zato moje každé slovo je Zákon. Chápeš ten rozdíl? Chápeš to, Kaine?

Abel: Já jsem Abel!

Žena bezvýrazně: Neodporuj mu… Kaine.

Abel hledí na Boží oko a tiše se ptá: O co Ti jde? Chceš abych zešílel? To mě radši zabij. Zabij nás oba.

Abel přiklekne k ženě, obejme ji, pak jí položí dlaň na břicho. Zabij nás všechny tři. I s tím nenarozeným.

Boží hlas (otcovským tónem): Moc neprovokuj, Kaine.

Abel: Jsem Abel!

Žena zasténá: Mám žízeň…

Abel zvedne prázdný džbán, jde hledat vodu. Cestou se otočí k mohyle a zašeptá: Dej na ni pozor, bratře. Překročí čáru, jde nahrbeně, mumlá: Jsem Abel, Abel…

Když Abel zmizí, Boží oko zintenzívní svou září, blíží se nad ženinu hlavu.

Boží hlas (laskavě). Odešel. Jsme sami, ženo.

Žena se polekaně choulí.

Boží hlas: Ty se mně bojíš? Proč? Co ti o mně říkal?

Žena: Nic…

Boží hlas (otcovsky laskavě): Lhářko.

Žena (vzdorně): Ty taky lžeš!

Boží hlas: Já můžu.

Žena: To není spravedlivé!

Boží hlas: To ty neurčuješ. Spravedlnost jsem já!

Žena se v obraně rozběhne ke stanu. Zatáhne za sebou plátno.

Abel se vrací se džbánem. V chůzi z něj upíjí vodu. Chce otevřít stan, žena mu zevnitř brání.

Abel: Pusť mě. Otevři.

Boží hlas: Nech ji. Chce být sama.

Abel: Ty chceš, aby byla sama! Potřebuješ nás rozeštvat. Ale to se ti nepodaří.

Pusť mě k sobě, ženo!

Hlas ženy ze stanu: Bojím se…

Abel: Mě?

Žena: Jeho!

Boží hlas s uspokojením : Žena má být bohabojná. Vem si z ní příklad, Kaine.

Abel: Jsem Abel!

Boží hlas se výsměšně směje. Pak: A k čemu ti to je, co z toho máš?

Abel: Co bych z toho měl. Prostě mám pravdu.

Abel nožem rozřízne stanové plátno, vleze dovnitř.

Žena zoufale vzlyká, Abelovo mumlání beze slov ji pozvolna uklidňuje.

Boží oko mění barvy, ty v kruzích zasvěcují stan. Ze stanu se ozývá milostné sbližování, vzdechy.

Předěl. Zrychlené stmívání. Boží oko se stane úplňkem měsíce. Kolem se vynořují hvězdy.

IV.

Ze stanu se ozývá Abelovo oddechování ze spánku. V trhlině plátna se objeví ženina hlava.

Žena po kolenou vyleze ze stanu, rozhlédne se. Pak sešpendlí trhlinu v plátně. Znovu se rozhlédne. Se strachem překročí čáru a obezřetně jde k mohyle. Hledí na „věčný“ plamen.

Žena (tiše): Já si tě vážím, Kaine. Ne že ne.

Ale asi… jsi to neměl dělat. K čemu ti to bylo? Kdybys nebyl tak zbrklý, mohli jsme tady společně hospodařit. A ne se trmácet… v bezdomoví. Půda je tu dobrá. Pastviny žírné. I ženu by sis našel. Nebo ona tebe. Co by nám chybělo? Děti by si hrály společně, já bych pekla placky, tvoje žena by tkala. Ale tys měl tvrdou palici! No tak promiň… Abel není o moc lepší. Ale kde hledat, když je nás tak málo. Teď to budu muset všechno odrodit sama! Na to jsi nemyslel, furiante! No promiň… Já vím, že to bylo ve zkratu. Zřejmě to máte v genech. Tu neuvážlivost. Abel tomu říká hrdost. Ale je to pýcha. Je to pýcha, Kaine. Zapíchnout se… a nechat si postavit mohylu. Notabene pod cizím jménem! Jak k tomu Abel přijde, aby mu přišili… vraždu. Bratrovraždu dokonce! Z toho se nevymotá… Vždyť oni mi ho odsoudí! Porodím pohrobka! Bože! Ty to tak necháš?!

Boží hlas (laskavě): Ne. Uklidni se, ženo. Mysli na své dítě. Běž spát! Ráno moudřejší večera.

Žena jde váhavě ke stanu, vleze dovnitř.

Z mohyly vyjde Kain. V hrudi má stále ránu po noži. Vztekle se rozkročí a vzhlédne k blikotavému úplňku.

Kain: O co ti teď ještě jde?!

Boží hlas: Mám svůj plán a ten splním.

Kain: Tak to jsem zvědav.

Boží hlas: S mrtvými se nebavím! Zalez!

Kain hledí ke stanu. Pak (tiše): Chtěl jsem ji vidět… Má krásný hlas…

Boží hlas: Celá je krásná… Ale to se tě netýká. Ty už jsi zvolil. Tak zmiz!

Kain smutně pozoruje stan, teď růžově nasvícený Božím okem. Pak si ohřeje dlaně nad „věčným“ ohněm a couvne do své hrobky.

V.

Ráno. Žena rychle vylézá ze stanu. Pak spěchá k okraji louky. Zvrací.

Ze stanu vyhlédne Abel: Co je ti, ženo?

Žena: Co asi? Jsem těhotná. Říkala jsem ti to už včera!

Abel (nadšeně): Díky bohu!

Žena: No… i tak se to dá říct.

Abel začíná vytahovat stanové kolíky ze země. Žena se přiblíží.

Žena: Co děláš?

Abel: Půjdeme dál!

Žena: Proč?Je tady krásně. Žírné pastviny, dobrá půda. Navíc je to svaté místo. (Žena znovu upevňuje stanové kolíky) Jsme tu pod ochranou.

Vtom se ozve hluk. Přibližuje se hlídač s holí ve zdvižené ruce. Za ním je slyšet dupot mnoha kroků a křik mnoha hlasů.

Hlídač křičí: Sem! Tady je ten vrah! Drze přišel až k mohyle! Hlídač se zastaví, ukazuje holí na Abela a volá: Cos to učinil, Kaine! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ze země!

Abel ochranně přitiskne ženu k sobě. Hlídač se blíží, dupot a hluk mnoha hlasů zesiluje.

Žena napřáhne ruku proti hlídači: Stůj! On toho lituje. Kaje se!

Hlídač se zastaví: Lituješ, Kaine?

Abel (tiše): Jsem Abel.

Žena (prosebně vzhlédne k nebi): Kde jsi?

Na nebi se okamžitě rozzáří Boží oko.

Žena (prosebně): Dej nám… chvíli. Jen chvíli, Bože!

Boží oko obkrouží Abela a ženu „ochranným“ kruhem světla.

Hlídač „zpětným chodem“ odchází. Dupot a křik se vzdalují. Abel s ženou stojí v objetí jako sousoší. Pak žena pohybem ruky, což Abel nevidí, naznačí Božímu oku, že potřebuje soukromí. Boží oko zabliká a zmizí.

Žena (k Abelovi): Sedněme si, jsem malátná.

Když usednou proti sobě na zem, uchopí žena Abela za ruce.

Žena: Uvažuj jako otec rodiny. Ne jako bratr sebevraha. On… už nám nepomůže (pohlédne k mohyle). Jsme v tom sami. (Přiloží si Abelovu dlaň na břicho.) Nemáš pocit, že kope?

Abel (nedůvěřivě): Tak brzy?

Žena: Je to čipera. Určitě bude mít taky kudrnaté vlasy. (Předkloní se a prohrábne Abelovi vlasy.) A třeba i tu pihu na tváři.

Abel: I Kain ji má. Tedy… měl…To je po matce.

Žena: No vidíš. Tak ráda bych ji poznala…Evu…

Abel (nedůvěřivě): Ráda bys ji poznala? Říkala jsi…

Žena: Změnila jsem názor. Rodina má držet pospolu.

Abel (trpce): To bude těžké. Určitě si taky myslí, že jsem…(nedopoví, pohlédne k mohyle).

Žena: Jenže srdce matky dovede odpustit… i tak strašnou vinu. Dnes už to vím! (Položí si dlaň na břicho).

Abel (rozhodně): Musíme jí říct pravdu!

Žena: Psst! To by bylo nerozvážné.

Abel (tiše): Co po mně chceš?

Žena: Glejt na život! Když to nepřijmeš, zabijí tě. Mně taky! I Enocha!

Abel: Co mám přijmout?

Žena: To, co je psáno.

Abel: Když to přijmu, zabijí mě, nás… tím spíš!

Žena: Ne. On chce, aby ses kál.

Abel: Za něco, co jsem neudělal?

Žena: Tím to bude snazší. Nemusíš jít do hloubi. Stačí roztržený oděv, popel na hlavě. Ten ti pak umyju. Halenu sešiju.

Abel (rozčileně): Jsi pokrytec!

Žena: Jsem těhotná! A on nás nezachrání, když se nepřiznáš. Chce to! Nemůžeš odmítnout. Jde o tři životy.

Abel: Kain by byl proti!

Žena: Kain… se taky neptal, když nás do toho dostal. Tak co je ti teď po něm?!

Abel: Je to můj bratr!

Žena: A já jsem tvoje žena!

Abel: Ale on je mrtvý, nemůže se bránit. Nemůžu mu vzít čest. Udělat z něho vraha.

Žena: Odpracuješ si to. Budeš se kát za něj. Pro lidi to bude výstraha. Ze světa zmizí násilí. Pochop to konečně! On to myslí dobře. (Pohlédne k nebi.) Nemůžeme mu mařit jeho plán. Jsme jenom lidi.

Abel: Podle jeho plánu jsem měl být mrtvý už pět let! A taky se mě neptal, jestli chci.

Žena: On se nemusí ptát. Vybral si tě jako… svatou oběť. Kain to zmařil. A to byla ta chyba. Kterou teď můžeš napravit. Pomůžu ti. Budu ti věrnou ženou v dobrém i zlém. Z Enocha vychováme statečného muže…

Abel: Syn zbabělce nemůže být statečný!

Žena: Nechci od tebe zbabělost. Naopak! Bude to statečné rozhodnutí. Největší oběť pod sluncem!

Oba pohlédnou k nebi, kde se duhově rozzáří Boží oko.

Vtom se ozve hluk. Přibližuje se hlídač s holí ve zdvižené ruce. Za ním je slyšet dupot mnoha kroků a křik mnoha hlasů.

Hlídač křičí: Sem! Tady je ten vrah! Drze přišel až k mohyle! Hlídač se zastaví, ukazuje holí na Abela a volá: Cos to učinil, Kaine! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ze země.

Žena napřáhne ruku proti hlídači: Stůj! On toho lituje. Kaje se!

Hlídač se zastaví.

Boží hlas: Promluv, Kaine!

Abel (tiše): Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Každý, kdo mě potká, bude mým žalobcem. Každý mě smí zabít.

Dusot a křik se znovu ozvou. Boží oko červeně zazáří.

Boží hlas: Nikoliv!!! (Hluk ztichne) Ten, kdo by Kaina zabil, bude stižen sedmeronásobnou pomstou!

Žena (nejistě): Ale jak ho ukryješ? Kam ho schováš?

Boží hlas: Neukryju ho. Označím ho!

Hlídač vykročí k Abelovi, současně se objeví čtveřice mužů – strážných. Nesou nosítka. Povalí na ně Abela, přikurtují mu ruce a nohy. A pak ho přenesou k úpatí mohyly. Strážný rozžhaví čepel nože ve „věčném“ plamínku a skloní se nad Abelem jako nad obětním beránkem..

Boží oko zintenzívní svou záři.

Abel řve bolestí.

VI.

Svítání. Před stanem žena na plochém kameni válí těsto na placky. Spokojeně si pozpěvuje.

Ze stanu vyjde Abel, na čele má bílý pruh obkladu.

Žena se ohlédne a zvedne džbán s vodou.

Žena (něžně): Vyměním ti obklad. Natrhala jsem čerstvé bylinky…

Abel si strhne roušku: Už to nechci.

Žena vstane, přistoupí k němu a prohlédne si ránu na čele: Moc dobře se to hojí. Za pár dní to sotva bude vidět.

Abel (výsměšně): Za pár dní? To mám nadosmrti.

Žena (srdnatě): Mně to nevadí. A Enoch si zvykne. (Sáhne si na břicho.)

Abel ji nevnímá, zachmuřeně hledí k mohyle.

Žena (sáhne si na břicho): Opravdu už kope. Je to čipera! A všechny další, co zplodíme po něm, budou určitě taky…

Abel (tvrdě): Nechci mít s tebou další děti. Už nikdy k tobě nevstoupím!

Žena (vyděšeně mu obejme nohy): Abeli!

Abel (odstrčí ji): Nech mě. Já jsem Kain!