Jak se píše rasistický článek
Ukázka z rukopisu «Piknik u Niagary»
Vypravil jsem se do Kanady několikrát. Když investigativní žurnalistika, tak ať se od toho pátrání pořádně kouří. A jelikož ani za oceánem není kouře bez ohně, byl z toho k rozlousknutí pořádně tvrdý ořech zvaný romský exodus.
A zatímco jsem se pídil Torontem a jeho okolím po výhodách a nevýhodách nového života našich snědých spoluobčanů, moji kanadští přátelé se chtěli dozvědět, jestli jsou Češi opravdu rasisty, jak to Romové všude prohlašovali, nebo zdali Amnesty Internacional jen malovala čerta na zeď. Pro jistotu jsem už ale ve svých reportážích z Kanady nepsal o ,snědých´ azylantech, ale pouze o svérázné české minoritě.
"Víte, my v Kanadě si nemůžeme říct nahlas nic negativního o Romech, černoších nebo Židech. To je tady trestné jako hanobení rasy, národa a přesvědčení a mohli by nás za to zavřít," řekl mi jednoho dne Josef Čermák, předseda Českého a slovenského sdružení v Torontu, který do Kanady emigroval 28. října 1948 jako absolvent gymnázia ve Slaném a student pražský student práv.
Když teď sedím naproti němu, pozoruji ho a naslouchám jeho vyprávění v naprosto dokonalé češtině, mám pocit, že je mužem bezvýhradně slušným a vzdělaným, navíc vlastenec, který se ani po půl století života v cizině nevzdal své mateřštiny. Už jako kluk jsem si takto představoval honorálního konzula: elegantní vzhled, vlnité stříbřité vlasy, vytříbená mluva bez neslušných slov a na tváři vždy uvážlivý výraz s důvěryhodným optimistickým úsměvem.
Nevím, jestli torontský právník Josef Čermák takový doopravdy je, protože se známe jen pár týdnů, ale mě blaží i příznivý dojem, který z něho mám. Připomíná mi mého tátu, který byl jako vesnický učitel úžasným člověkem a též byl ve svých osmasedmdesáti letech svěží a plný elánu. Josef Čermák je stále aktivní člen Sokola i amatérský herec emigrantské scény, která v Torontu už hraje přes půl století.
"Je to užitečné hoby. Vyzkoušel jsem si tak už spoustu lidských povah; byl jsem mezi jiným idiotem, poustevníkem i zchátralým legionářem," směje se. "Ptal jsem se řady Čechů, kteří přijeli do Kanady na návštěvu, zda vidí nějaké řešení tak zvané romské otázky. Odpověď bez výjimky zněla: Ne!" říká už vážně. "Zrovna píšu o tomto problému článek pro krajanské noviny. Většina Čechů by byla ráda, kdyby se všichni Romové z Česka vystěhovali třeba do Kanady."
"Myslíte si, že jsou v Torontu lidé, kterým by to tak vyhovovalo?"
"To určitě. Nepochybně by to uvítali kanadští imigrační advokáti a poradci, ale jen s malým pochopením se tento exodus setkává u drtivé většiny kanadských Čechů a Slováků. Těm by v zásadě nevadilo, kdyby Romové zůstali tam, kde jsou, či ještě lépe, kdyby se z Česka vystěhovali kamkoli, jenom ne do Kanady."
"Znám Čechokanaďany, jimž Romové v Kanadě nevadí, i když na nich nevydělají ani dolar," připomínám slova některých altruistů z řad české komunity v Torontu.
"Pravdou je, že jsou tady krajané, kteří projevují vůči Romům opravdové sympatie, ale je to zřejmě pouze jejich pokrytectví. Žádný z nich se totiž nenabídl, že by na nějaký čas přijal romskou rodinu do svého domova. A neučinili tak ani přes vládní upozornění, že útulky pro torontské bezdomovce jsou zásluhou návalu Romů z Česka přeplněné a že by snad mohla česká komunita v Kanadě s tímto problémem vypomoci..."
Jak se rodí ,rasistický´ článek
"Kanaďané toho moc nevědí o tom, že Romové nejsou v Česku oblíbení, protože jsou snědí, ale že je lidé u vás nemají rádi pro jejich nechuť k práci a nepořádnost," řekl mi kulantně Josef Čermák zásadní pravdu, v níž jsme se shodli, když jsme znovu diskutovali ve sklepení torontské kampeličky, kde sídlí České a slovenské sdružení.
"Jo, kdyby se někdo z těch neinformovaných Kanaďanů nastěhoval na pár dnů do ostravského Přívozu, mluvil by možná o údajném českém rasismu jinak," sarkasticky jsem se zasmál.
"Slyšel jsem, že také dost kradou, dělají všude nepořádek, opíjejí se, ruší noční klid a kdoví, co ještě. Možná by nebylo špatné, kdyby se o tom dozvěděli běžní Kanaďané, třeba ze svých novin," zapřemýšlel Josef Čermák nahlas a já tušil, že to zřejmě nebyl jeho momentální nápad, ale že už měl patrně promyšlené, jak ze mě vymámí článek.
Ten měl vystrašit hlavně obyvatele Ontária a dát jim do rukou argument, aby mohli něco vymyslet pro zamezení nepříjemností, které by vyplynuly z přílivu nepřizpůsobivých Romů do jejich země. To něco mělo být obnovení vízové povinnosti vůči České republice.
"Já to ale do zdejšího tisku napsat nemůžu, to by mě stálo živobytí a naše sdružení dotace od kanadské vlády," přiznal. "Vám tady ale nikdo nic neudělá, když napíšete pravdu, stejně za dva týdny letíte zpátky do Evropy. Ať Kanaďané vědí, že Češi nejsou rasisté, jak tvrdí Helsinský výbor amerického Kongresu, ale že se jen bráníte před nepořádnými spoluobčany," dodal diplomaticky a vzápětí mi nabídl, abych napsal článek pro ústřední ontárijský deník Globe and Mail, sídlící na torontské Street West, 444 Front.
"Zkuste popsat, jak je to doopravdy se vztahem českých gadžů k cikánům," znělo přání editora. "Zda je skutečně v Česku diskriminujete a oni pak oprávněně žádají Kanadu o status uprchlíka, nebo je to jen vaše averze vůči jejich nevychovanosti."
"Není problém napsat o tom, jak si u nás Romové neváží toho, co dostanou zdarma od státu," pohotově jsem zareagoval. "A mnozí z nás už obavy Kanaďanů chápeme, protože se také Česko stává cílem romského exodu. Hrnou se k nám ze Slovenska. Zvyšuje to kriminalitu i nezaměstnanost a vyčerpává už tak poloprázdnou státní pokladnu..."
"Takže si rozumíme," usmál se spokojeně Josef Čermák. "Víte, my tady nežijeme v lásce, ale v určitém příměří," pokoušil se mi objasnit, jak se Kanaďané naučili žít v toleranci vůči barevným spoluočanům. "V jedné své smutné básni, protože já píši pouze smutné básně, jsem napsal: Nemáme se rádi, ale snášíme se!"
A v tom je zřejmě princip relativně spokojeného soužití Kanaďanů, kteří mají na všechno spoustu přísných zákonů, takže i kdyby se chtěli kriticky vyjádřit k problémům mnohých etnik, raději svůj názor spolknou, jelikož by mohli za hanobení rasy přijít o zaměstnání a pár tisíc dolarů pokuty. A pokud by nemuseli do vězení, neminuly by je nucené práce při úklidu města.
"Tady není rozumné dávat svou nevoli najevo," potvrdili mi tento pragmaticko-konformní postoj i jiní Čechokanaďané.
Proto ani v Torontu není radno nadávat černému řidiči, když vjede do kaluže a notně vám blátem pocáká oděv. Není rovněž moudré, když k vám na inzerát, v němž nabízíte do pronájmu pokoj, přijde najednou bílý a černý zájemce, a vy dáte přednost bělochovi. A přímo kaskadérským kouskem může být výsledek konkurzu, v němž sice právem zvítězí bílý lékař nad černým, ale důsledky tohoto skutku jsou pro vypisovatele konkurzního řízení mnohdy dramatické.
"My se prostě usmíváme, i když nám do smíchu třeba vůbec není. Trpělivě snášíme lidi, kteří nám lezou silně na nervy, raději nevidíme, když některý z barevných Kanaďanů nám dělá binec před domem," krčí rameny Josef Čermák.
"Dokonce jsme zavedli jízdu po Torontu maximální rychlostí 50 kilometrů v hodině, jelikož tady žije asi dvacet procent obyvatel asijského původu, kteří se svými šikmými kukadly v noci špatně vidí," směje se přítel Jirka, když mě veze na sever Ontária za Indiány.
Těch dnes v Kanadě žije jen něco přes jedno procento z celkového počtu třiceti milionů obyvatel. Nejvíc je Anglokanaďanů, asi pětačtyřicet procent, tedy téměř deset milionů. Druhou největší komunitu tvoří Frankokanaďané s třiceti procenty, což je asi 6,5 milionu. Němců jsou skoro čtyři procenta a Italů tři. Čechů a Slováků žije v Kanadě přes 57 tisíc.
Zrno od plev po kanadsku
A v této atmosféře pokrytectví jsem psal článek o tom, jestli jsou Češi rasisté. Z důvodů zachování objektivity jsem se v něm omezil na výčet příběhů, v nichž byli hlavními protagonisty ostravští Romové, kteří zneužili humanitární pomoc. Za bezplatné ubytování v době moravských povodní se ,odměnili´ svým sponzorům tím, že zcela zdevastovali základní školu a její zařízení, jež jim bylo poskytnuto na přechodnou dobu jako nouzové ubytování.
Zveřejnění mého článku osobně domluvil v Globe and Mail Josef Čermák, který můj text poté sám přeložil z češtiny do angličtiny a následně ho osobně předal v redakci.
"Jen jsem využil články o potížích s Romy, které už byly zveřejněny v mnoha českých i moravských denících," dodal jsem ke svému textu, abych nebyl nařčen z předpojatosti.
"A jaký je váš osobní vztah v Romům?" zeptal se mě Josef Čermák, jako bych se snažil něco skrývat.
"Jako ke každému jinému člověku," odpověděl jsem bez vytáček. "Nevadí mi barva pleti, ani odlišnost kultury, je mi jedno, jestli černoši chroupají smažené brouky či Korejci grilované psy, jsem ochotný tolerovat i čtyři manželky muslimů, dokonce jim je někdy závidím, ale nesnáším, když se někdo chová jako kretén a syčák. A v tom případě může být bílý, žlutý či mourovatý, stejně bych ho nakopal do zadku."
"Máte k článku připsat svoji torontskou adresu a telefonní číslo, na kterém budete k zastižení," oznámil mi suše Josef Čermák.
Udivilo mě to, ale žádosti jsem vyhověl v domění, že v redakci chtějí vědět, kam mi mají poslat honorář. Brzy jsem však pochopil, proč byly všechny tyto podrobnosti. Když byl můj článek doručený do redakce Globu, začalo mé pečlivé prověřování ze strany vydavatele.
"Musíme vědět, že vůbec existujete, že se nejedná o provokaci a kam vám máme poslat 350 dolarů honoráře," tvrdil mi editor Globe and Mail, když mně po přečtení článku telefonoval. "Víte, je také zarážející, že bydlíte na periferní ulici Dundas Street, která patří k těm chudobnějším. Kdybyste bydlel v přepychovém hotelu v centru města, žádným ověřováním bychom vás neobtěžovali."
Šokovalo mě to, urazilo a navztekalo. Chtěl jsem dotčeně vzít svůj materiál zpět. Neučinil jsem tak jen proto, že moje chatrná valašská angličtina si v návalu emocí neporadila s potřebnou slovní zásobou pro kategorické odmítnutí této spolupráce.
"Když je tady někdo bohatým lumpem, je na tom automaticky líp, než chudobný poctivec?" marně jsem se donquijotsky rozčiloval.
"Tady se dělají i konkurzy po telefonu," smál se mi Jirka Kružík. "Odpovíš na inzerát a oni se v prvním výběrovém kole rozhodují ne podle toho, jaké máš školy, nebo praxi, ale kde žiješ. Pokud nemáš peníze na pořádnou vilu, nebo alespoň na byt v lepší čtvrti, jsi podle nich ňouma, který si neumí vydělat, takže bys pro ně, pokud by tě přijali, neuměl vytvořit žádný zisk. Tím pádem nemáš šanci postoupit do dalšího kola konkurzu, i kdybys byl génius"
Najednou mi začalo být romských spoluobčanů v Kanadě líto. Už jsem je viděl, jak se ze svých uprchlických ubytoven pokoušejí ucházet o pracovní místa. Já, ačkoli nejsem Rom, si málem neškrtl ani v Globu.
"Nemáme nic proti spořádaným romským rodinám. Mnohé z nich jsme už poznali. Chodí do českých kostelů, chovají se slušně, mají už byt i práci. Dozvěděli jsme se ale, že se do Toronta nastěhovali i Romové, kteří byli ještě nedávno vězněni v těžkém českém žaláři Mírov," chytá se za hlavu Josef Čermák.
"Další si zase vybrali peníze od vlády za to, že jim voda během záplav vytopila dům, koupili si za ně letenky, a protože nechtěli být přes zimu ve vlhkém moravském bytě, zamířili to do Kanady," říká mi vyděšeně Věra Rollerová z krajanských novin.
"Tady nemusejí dělat, berou podporu a pak, až jim byt doma vyschne, vrátí se do Česka. Jiní romští uprchlíci zase v Kanadě kradou, takže se jich straní i jejich romští krajané," potvrzuje Blanka Rohnová z Českého a slovenského sdružení v Kanadě mé postřehy a vůbec jí není proti mysli, aby se příliv Romů do Kanady omezil znovuzavedením vízové povinnosti pro Čechy.
A Josef Čermák ještě dodává, že víza by měla být chápána jen jako snaha Kanady oddělit obrazně řečeno zrno od plev. A můj článek prý má být jedním z důkazů, že Češi nejsou rasisté, ale jen Romy nemají rádi, protože jsou jimi okrádáni. Že zkrátka romští imigranti z Česka nemají u nich na azyl nárok.
Když jsem slyšel tato slova, najednou jsem pochopil, proč jsem byl v Torontu ve chvíli, kdy mých pár odstavců v Globe and Mail vyšlo, rasistou číslo jedna.
Když však byli představitelé sdružení dotazováni, zda o tom věděli, jen pohoršeně kroutili hlavami, jak se ve mně mohli tak zmýlit a tak podobně. Inu, farizejství kvete zřejmě nejen ve středu Evropy. A to vše pro níže uvedený článek, který jsem nazval:
Jsou Češi rasisté, nebo jen nemají Romy rádi?
Drtivá část Čechů nemá ráda většinu svých romských spoluobčanů. To je fakt, který nezakryje ani sebevíc alibistické tvrzení vlády, že v Česku nejsou problémy se soužitím žádných etnických skupin.
Otázkou ale je, zda výše uvedená vlastnost je rasismus, nebo zda jen Češi na základě svých nedobrých dlouholetých zkušeností nemají mnoho Romů prostě docela lidsky rádi. Tak jako každého jiného bílého, černého, žlutého či strakatého nepoctivého člověka a líného zloděje, pro něhož není nic svaté, a na jehož převýchově už ztroskotala snaha nejedné generace.
Ani já nejsem rozhodně rasista. Dodnes obdivuji úžasného vietnamského lékaře Thai Thua, který se svým týmem akupunkturistů a chirurgů operoval před mýma očima v Hanoji slepé střevo při plném vědomí pacienta. S nezastíraným vzrušením jsem se díval na nádherné kubánské mulatky, tančící v baru Tropicana v Havaně, pil jsem kávu s černochy v jihoafrickém Sowetu, plul s Araby po Nilu až do Asuánu.
Nejsem rasista, mám doma dokonce barevnou televizi. Ale dost žertů, jde o vážnou věc. Dnes vážnou také pro Kanaďany. Proto se nyní nevydám cestou spekulativních analýz tohoto romského problému, jelikož bych chtě nechtě sklouzl do subjektivní polohy. Proto jen uvedu několik konkrétních příběhů, které snad prohovoří za všechno filozofování.
A vzhledem ke známému faktu, že charakter člověka se projeví hlavně v extrémních situacích, vzpomenu úvodem nedávné a pro Česko velmi tragické povodně. A Romy. Ne, že by čeští gadžové, tedy bílí, nekradli a nepodváděli. Také toho mají dost na svědomí, ale takových pochází z bílé české populace jen asi dvacet procent, zatímco u romského etnika, žijícího v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, je takových hříšníků kolem sedmdesáti procent.
Příběh první:
V době záplav byli lidé, jimž voda zničila nebo zaplavila domy a byty, dočasně ubytováni také na studentských kolejích Vysoké školy báňské - Technické univerzity v Ostravě. Pokoje zde na přechodnou dobu obývalo na tři tisíce povodněmi postižených osob, z nichž asi dvě třetiny byli Romové. Místo vděku se však tito nájemníci, jimž ubytování, teplou vodu, televizi a jídlo třikrát denně platil ostravský Magistrát, začali chovat značně neurvale.
Dělali si ohýnky, slovně napadali pracovníky Červeného kříže, vodili si na stravu i ubytování své příbuzné ze Slovenska, kteří nepatřili mezi poškozené, ale rádi přijeli se zadarmo najíst. Společně pak ničili zařízení pokojů, kradli prostěradla, deky, příbory, skleničky a další vybavení, až musela zasáhnout policie, aby část Romů přestěhovala. To už se ukradené věci z kolejí objevily na černých burzách, které nabízely i oděvy a jídlo, jež Romové odcizili ze zásob, dodaných postiženým občanům jako humanitární pomoc.
Takto způsobené škody jsou odhadovány na statisíce korun. Zaplatit je musí Školský úřad, který byl postižen i zdevastováním interiéru další z ostravských škol, sloužící jako dočasná ubytovací kapacita pro povodní zasažené Romy. Jednalo se o základní školu, v níž Romové rozbili lavice a tabule, poničili stěny a na chodbách, i když zde měli k dispozici záchody, vykonávali do různých koutů budovy své lidské potřeby.
Za ústřední topení pak nacpali zbytky jídla či pokálené ručníky, čímž se škola změnila v zapáchající hnojiště. Po vystěhování Romů museli nastoupit deratizátoři, aby vše za nemalé peníze daňových poplatníků vydezinfikovali a speciálními vysavači odstranili blechy, vši a další parazity. Zahájení školního roku muselo být v této škole odloženo o měsíc.
Příběh druhý:
Také asi sto dvacet obyvatel Ostravy - Hrušova bylo nuceno se během povodní vystěhovat ze svých zaplavených domovů. Když začal školní rok a tito azylanté museli opustit ubytovací kapacity ve studentských kolejích, přidělilo jim město Ostrava provizorní dům, který vznikl složením dvaceti tzv. unimobuněk. Každou z nich tvořil obytný prostor o rozměrech 2,3 krát 6 metrů a WC. Koupelny s teplou vodou byly společné na chodbách.
Z dvaadvaceti rodin si vzalo tento dočasný domov jako svůj osm bílých a čtrnáct romských rodin, z nichž se však několik odmítlo nastěhovat a své přechodné ubytování nazvaly "psími boudami". Stát jim tedy nabídl místo tohoto ubytování finanční výpomoc ve výši 30 tisíc korun, které však mnozí Romové nevyužili pro určený účel, ale zakoupili si za ně letenky do Kanady, kde se prý dá krušná zima zadarmo přežít mnohem snadněji než v Česku.
Příběh třetí:
Cestou do Toronta jsem se v minulých dnech seznámil v letadle s ostravskou romskou rodinou, která se rovněž rozhodla požádat Kanadu o status uprchlíka. Romští manželé Kroščenovi a jejich čtyři děti ve věku od osmi do třinácti let utíkali z Česka podle jejich slov hlavně před Romy.
Kroščenovy děti patřily ve škole k nejlepším a rodiče nechtěli, aby skončily v nějaké romské bandě, která krade, bere drogy a přepadá lidi. Matka, která byla ze třinácti dětí, ani její manžel nebyli nikdy trestáni. Vezli si sebou do Kanady čistý výpis z trestního rejstříku. Navíc hlava rodiny osvědčení o svářečských zkouškách a učebnice angličtiny hlavně pro děti, které chtějí v Kanadě začít nový život.
"V Ostravě jsem měl plat něco přes sedm tisíc, ale jen za byt jsme platili měsíčně asi čtyři tisíce. Přesto jsem nikdy nevzal ani korunu sociální podpory," podotýká Vladimír Kroščen. "Byt jsme ale prodali a 90 tisíc dali za letenky. Cesta zpátky pro nás neexistuje."
"Ráno syna zbili romští kluci, že chodí do školy a ne s nimi krást, odpoledne měl problémy s výrostky od gadžů, kteří ho šikanovali za to, že je Rom. V Kanadě si nás prý nikdo nevšimne, budeme-li poctivě pracovat. Když jsme odjížděli, tak pošťačka v našem domě plakala. Měly jsme se rády, klidně mi svěřila i velké sumy peněz, když jejich adresáti-sousedé nebyli doma. Prostě mně i jako Romce věřila," řekla mi Denisa Kroščenová.
Příběh čtvrtý:
Půvabná dlouhonohá brunetka Renáta je z Olomouce a pochází ze staré cikánské rodiny, v níž se umění krást považovalo za rodinnou čest. Její babička ještě nedávno jezdila do Německa, odkud jí vozila nakradené panenky a čokolády.
Renáta však v sobě cítila něco jiného, než touhu být cikánkou. Své si vytrpěla od svých romských kamarádek už v době, kdy byla nejlepší žákyní ve třídě. Byla lepší než gadžovky.
A protože byla hezká a bystrá, nepříliš snědá, rozhodla se jít studovat na vysokou školu. To by ji ale romský klan asi definitivně vyškrtl ze svých řad, proto se nechala přejmenovat, aby měla ryze "bělošské" příjmení. Pak pochopila, že se to vyplatí i před jejími bílými kolegy-studenty. Po roce váhání jim vyzradila, že je Romka. Myslela si, že to její noví kamarádi vezmou s patřičnou tolerancí. Omyl. Dočkala se jen uštěpačných poznámek, že už vědí, kdo byl za krádežemi v jejich šatnách.
Dnes už má Renáta za sebou vysokou školu a dělá jako bílá dívka sociální pracovnici. A chodí za ní pro radu rovněž romští provinilci, kteří se právě vrátili z vězení. A ani netuší, že ta jejich gadžovka je cikánka jako poleno.
Příběh pátý:
Když jsem se po téměř dvou měsících cestování po Jihoafrické republice vrátil domů, často se mě lidé ptali, jestli jsou černoši stejní jako Romové. Nechtěl jsem fandit ani jedné z těchto stran, ale musel jsem nepokrytě konstatovat jediné - V JAR jsou vyhlášenými hospodyňkami a chůvami v bělošských rodinách černošky, což ostatně platí také v USA. Bohatí bílí v ně mají plnou důvěru a nechávají je ve svých domech i bydlet.
Nebojí se jim svěřit na hlídání měsíční kojence, černošky také vaří pro celou bílou rodinu, perou pro ni, stelou postele, žehlí košile. A ať byl na jihu Afriky drsný apartheid, čistotných černošek se tady žádný běloch nikdy neštítil. Navíc občas celá rodina bělocha odjela na dovolenou a o její dům se opět starala černá hospodyně. A málokdy se z něho něco neztratilo.
Když jsem tuto epizodku dovyprávěl, vždy jsem svým posluchačům položil tři doplňující otázky: Kolik u nás znáte čistotných a důvěryhodných romských chův, které byste svěřili své milované batole? Znáte nějakou romskou hospodyňku, kterou byste mohli nechat hospodařit ve svém bohatě vybaveném bytě bez obav, že se z něho nic neztratí? Nechali byste si něco k jídlu uvařit od kuchaře z ostravské romské čtvrti?
Odpovědmi na tyto mé otázky byly vždy jen hrůzou vytřeštěné oči mých spolubesedníků.
Příběh šestý:
Po tolik diskutovaném výroku starostky Ostravy - Mariánských hor ing. arch. Liany Janáčkové, že třeba zaplatí Romům letenky do Kanady, jen ať se vystěhují, se vzrušila také ředitelka pro styk s veřejností Prezidentské kanceláře Václava Havla JUDr. Jana Chalupová.
Rozhodla se proto, že se do Ostravy osobně podívá, aby se zastala šikanovaných Romů. Ohlásila den své návštěvy s podmínkou, že chce přenocovat v bytě romské rodiny, která již do Toronta vycestovala.
Když přijela do Ostravy, konečně se dozvěděla, že starostka nechtěla Romy vyštvat, ale jen od nich odkoupit pro obecní využití jejich byty, za které by jim dala odpovídající část peněz na letenky. Tím chtěla zabránit černému obchodování s obecními byty, což také řekla před televizní kamerou při natáčení diskutovaného pořadu TV Nova. Autor tohoto dokumentu o emigraci Romů do Kanady však účelově ponechal jen část slov starostky, čímž z ní udělal dokonalou rasistku.
Po tomto zjištění se JUDr. Chalupová odebrala do terénu, aby si vybrala nějaký romský byt pro svůj nocleh. Když ale spatřila zdemolovaná obydlí s odpadky až do půl lýtek, rychle se otočila na patě a nechala se ubytovat jinde. K tomu se ještě dozvěděla, kolik statisíců investoval obvod starostky Janáčkové nejen do těchto bytů, v nichž si Romové vytrhali parkety, aby si s nimi topili. Navíc vyřezávali díry do dveří pro své psy, a co nebylo přibité, to prodali.
Paní doktorka Chalupová se rovněž dozvěděla, že každá pětičlenná romská rodina dostává měsíčně 12,5 tisíce korun čistého na přídavcích a sociální podpoře, aniž by někdo z této rodiny pracoval. Proč by to také dělal, když minimální mzda v Česku je nižší, než podpora v nezaměstnanosti? K tomu je třeba dodat, je plat středoškolského učitele s dvacetiletou praxí byl v roce 1997 zhruba 11 tisíc Kč hrubého.
P.S.: Má ještě někdo nějaký smysluplný dotaz na téma, zda jsme v Česku rasisté, zda Romy skutečně diskriminujeme, a proč nemáme většinu z nich v lásce..?
Tak tedy takový byl původní text mého článku, který skutečně v Globe and Mail vyšel, ale ve značně redukované verzi. Zda se o to postaral až redakční editor, nebo už Josef Čermák, který tento text překládal, to se mi zjistit nepodařilo.
Článek je ukázkou z rukopisu Břetislava Olšera Piknik u Niagary, přebírám jej z jeho stránek.