Osobnostní profil amerického prezidenta G. W. Bushe

Psychiatři říkají, že všichni sérioví zabijáci postrádají emoce, které z nás všech dělají lidi; musí se tyto emoce naučit alespoň napodobovat, mají-li se zařadit do společnosti. Vzpomeňme na dobře známý případ šarmantního a velmi vzdělaného Teda Bundyho (masový americký zabíják z 80. let – pozn. edit.), který se dopustil dokonaných vražd 15 žen a téměř zavraždil dalších 36, než byl konečně dopaden.

Bushe nelze srovnávat s Bundym co do vzdělání a kouzla osobnosti a není ani známo, že by Bush někoho osobně zavraždil. Co je však známo, že Georg W. postrádá cosi v oblasti soucitu a empatie. Ještě jako guvernér Texasu ustanovil rekord v počtu podepsaných rozsudků smrti – bylo jich celkem 154 během 5 let. Dokonce si dělal legraci ze způsobu, jakým odsouzená Karla Faye Tuckerová prosila o svůj holý život.

Jestliže máme psychiatrům věřit, budoucí sériový zabiják obvykle začíná projevovat své sklony již v dětském věku, kdy mu činí potěšení týrat a zabíjet zvířata. George W. byl přesně takovým dítětem. 21. května 2000 otiskly New York Times článek o době jeho mládí v Midlandu, Texasu. Nicholas D. Kristoff citoval Bushova přítele z dětství Terryho Throckmortona: "Na zvířata jsme byli psi," vybavuje si Thromorton, a směje se na plnou pusu. Kousek za domem Bushových se nádržka po dešti vždy změnila v jezero a objevilo se tisíce žab. "Každý by přece vzal nějakou tu zbraň a střílel by je," říká Throckmorton. "Nebo jsme strkali poplašňáky do žab a ony vyletěly do vzduchu."

12. září 2000 napsala reportérka listu Baltimore Sun Miriam Midezian: "Takže když byl George W. dítě, vkládal poplašňáky do útrob žab a měl radost, když žába vyletěla do vzduchu. Mělo by to být varováním? Je relevantní dětství s pozdějším dospělým konáním? A v tomto případě – i s pozdějším účinkováním v roli prezidenta Spojených států?"

Zkusme se tedy podívat, ano? Pouze ve dvou malých článcích v období před volbami v roce 2000 – bylo to 21. září a 23. října – zaznamenala média tyto Bushovy "dětské hry". Korporativní média to naprosto smetla ze stolu, prostě neměla zájem, stejně jako neměla zájem zjistit, co se Bush pokusil maskovat tím, že zažádal o nové řidičské oprávnění poté, co byl v roce 1976 odsouzen za řízení pod vlivem alkoholu, nebo za AWOL ("Absent without leave" – nedovolené opuštění vojenské služby kratší než 30 dní, nad 30 dní je posuzováno podle zákonů USA již jako dezerce – pozn. edit.) ze základny Texas Air National Guard. Místo toho do omrzení rozpitvávala jeho výroky o tom, že chce být "konzervativcem plným soucitu" a "spojovatelem, nikoli rozdělovatelem", který jde "obnovit čest a důstojnost do Bílého Domu."

Po celou dobu kampaně od roku 2000 až do 11. září 2001 korporativní média zobrazovala Bushe jako příjemného, málomluvného chlápka. Nikomu nevadilo, že se obklopil lidmi nejhoršími z nejhorších jako je: John Ashcroft, Donald Rumsfeld, Gale Norton, Paul O'Neill, Harvey Pitt, Thomas White, John Negroponte, Otto Reich a za aféru Iran-contra odsouzený Elliot Abrams, který nakonec dostal na Vánoce 1992 milost od Bushe seniora.

A poté ho – navzdory jeho zvláštnímu chování 11. září – korporativní média a vlastní poskoci posadili na piedestal neobyčejného vůdce typu Franklina D. Roosevelta, Abrahama Lincolna či Winstona Churchilla, ovšem to nejlepší z těchto tří poskládáno do jediného člověka. George Walkera Bushe.

A stejně zaujatě si korporativní média počínala i tehdy, když Bush vybombardoval Afghánistán až na kámen, aby zbavil svět nepřítele číslo jedna Usámy bin Ládina a al-Káidy, které později nahradil Tálibánem, který musel odejít; nicméně to mu později nezabránilo prohlásit, že existuje "osa zla" a že to je zcela určitě Saddám Husajn, kdo je "původcem všeho zla" a že válka s Irákem je nezbytná, abychom se zbavili Saddáma. Tato média mu jdou za všech okolností na ruku a do dnešního dne nepřestala bubnovat na válečné bubny. Ještě si neuvědomila, že pasivní sérioví vrazi potřebují uspokojovat svou žízeň po krvi tak, že průběžně posílají jiné pokládat životy a organizují pro ně masakry.

Ve svém článku z 12. září 2002 Mike Hersh napsal, že zasvěcení lidé z Bílého domu prohlásili, že se Bush ocitl "mimo kontrolu." "Někteří z Bushova personálu se obávají toho, co vidí a kam v této chvíli Bush všechny vede. Stav jeho mysli až nápadně připomíná poslední dny Richarda Nixona. Bojí se, že z Bushe se stává nixonovec... či ještě něco horšího. Ačkoli Bush postrádá Nixonovu paranoiu, může dát průchod ještě nebezpečnějším nápadům."

Ale jejich zoufalé pozdně-noční telefonní hovory důvěryhodným reportérům korporativních médií stejně nikdy nespatřily denního světla. Přesto někteří z nás mimo Beltway (výraz pro politický washingtonský establishment, zahrnující vysoké úředníky, lobbisty, konzultanty a mediální zpravodaje – pozn. edit.) máme již dlouho náznaky toho, o co zde vlastně běží.

Více důkazů leží v televizním dokumentu Alexandry Pelosiové, Journeys with George (Cesty s Georgem). Pelosiová, dcera nastávajícího lídra demokratické menšiny v Kongresu Nancy Pelosiové, byla coby producentka NBC po dobu 18 měsíců členem Bushova tiskového doprovodu.

Zdánlivě tento pořad Pelosiové – "domácí video", jak to nazývá, vypadá jako idyla lásky, kterou Bush zahrnuje ji i celý zbytek tiskového týmu.

Ovšem k výbušnému materiálu o tomto Georgovi patří i to, že situace se mění v momentě, kdy "milující" vyzvedává své ego, "myje někomu hlavu" či je sarkastický a sprostý, a to navzdory působení Karen Hughesové (jedné z poradkyň prezidenta Bushe, která v současnosti již v administrativě nepracuje), jež byla často vídaná po jeho boku, aby ho brzdila.

Mark Crispin Miller, autor "The Bush Dyslexicon" a profesor žurnalistiky na Newyorkské Universitě, který rovněž nevidí Bushe v příliš dobrém světle, prohlásil 28. listopadu v rozhovoru pro Toronto Star: "Bush není imbecil. Není loutkou. Domnívám se, že Bush je sociopatická osobnost. Myslím s nedostatkem empatie. Má neobyčejný smysl pro sebeprosazení, a je velmi dovedný manipulátor. Všichni se hihňají jeho hrané idiocii, bohužel pravá podstata jim zcela uniká."

Miller původně zamýšlel napsat svou knihu jako zábavnou, ale to jen do té doby, než si přečetl všechny přepisy, kde objevil – podle reportéra Murray Whyteho "znepokojivou pravdu o tom, co se vlastně skrývá za poťouchlým kukučem vůdce svobodného světa. V tomto světle vůbec není magor, svorně souhlasí Miller s kanadským premiérem Jeanem Chretienem."

"Absolutně nemá problém s tím, aby se upřímně rozhořčil, když hovoří o násilí a o odvetě," řekl Miller Whyteovi. "Když vypne prsa a bije se v hruď, jeho syntaxe i gramatika jsou správné. Pouze když se ponoří do krásných klidných světů idealismu či altruismu, tak začíná dělat rozjařené chyby."

V řeči, kterou měl pronést v září v Nashville, aby upevnil svoji pozici vůči Saddámovi, mu tvůrci projevů předepsali: "Podvedeš mne jednou, tvoje ostuda. Podvedeš mne dvakrát, moje ostuda." Ale slova, která mu vyšla z úst, byla: "Podvedeš mne jednou, vina....to je vina...tvoje," pak následovala dlouhá pauza, zakončená: "Podvedeš mne – a už mě nepodvedeš!"

"Z toho vyplývá," říká Miller, "že Bush není absolutně schopný říct ,má vina'. Ta myšlenka je mu naprosto cizí. Je to chlápek, který je absolutně přesvědčen o své neomylnosti a je hrdý na svou nepoddajnost."

Miller uvádí jiný příklad duševní nedomykavosti, k níž veřejně došlo již dříve v úřadě Bílého domu, když Bush řekl: "Vím, jak je těžké položit jídlo na tvou rodinu." (Doslovný překlad pro frázi "Vím, jak je těžké uživit tvou rodinu".) Podle Millera to není proto "že by byl tak hloupý, že by nedovedl říci ,uživit svou rodinu' – je to kvůli tomu, že se ve skutečnosti vůbec nestará o lidi, kteří nedokáží uživit svou rodinu."

Miller řekl Whyteovi: "Když se pokouší říci, o co této zemi jde, nebo mluví o demokracii, prostě to nedokáže."

"Proto je potom tak bedlivě sledován svými nohsledy. Ne proto, že řekne něco hloupého, ale protože je mistr mluvy plné násilí a trestu, v tom exceluje," píše Whyte.

"Je velmi zlobný, nepřátelský člověk. V tom se podobá Nixonovi. Takže oni musí dávat bedlivý, bedlivý pozor na choreografii každého jeho pohybu. Nesmí se dostat do kontaktu s protestujícími, protože by se neudržel," říká Miller.

"Říkám tomu role zlého prezidenta, protože se vše točí kolem potrestání a smrti," řekl Miller Whyteovi. "Bylo by vážnou chybou nechat ho dál hrát, jen aby byla sranda."

Vskutku vážná chyba.

Pokud všechno to, co se stalo od doby, kdy byl Bush poprvé zmíněn jako kandidát GOP (Grand Old Party – přezdívka Republikánské strany – pozn. aut.) nezpůsobilo poplach, pak skutečnost, že jmenoval masového vraha a mezinárodního uprchlíka Henryho Kissingera minulý týden šéfem vyšetřovací komise 911, by rozhodně mělo! A tento týden by se měl spustit další alarm, pokud Bush podpoří Eliotta Abramse, aby vedl National Security Council's office for Near East and North African affairs, který zastřešuje arabsko-izraelské vztahy. Bush musí být zastaven nyní, ještě než zažehne světový požár. A zažehnout jej zamýšlí i v případě, že by Irák neměl žádné "zbraně hromadného ničení", nebo pokud by Saddám dělal nahý stojky na trávníku Bílého domu

Labilita – deprese – paranoia

K dokreslení osobnosti nynějšího prezidenta USA přinášíme další závažné skutečnosti, které přinesl server Capitol Hill Blue:

Prezident George Walker Bush bere silné antidepresivní léky, aby ovládl své nevyzpytatelné chování, depresi a paranoiu. Léky předepsané lékařem Bílého domu pluk. Richardem J. Tubbem mohou snížit prezidentovy duševní schopnosti, fyzické schopnosti a schopnost čelit krizím, soukromě připouštějí vládní zaměstnanci. "Jsme ve dvojím ohni," říká jeden z pobočníků. "Nelze ho nechat vyvést z míry sebemenší provokací, ale z druhé strany ho potřebujeme mít mentálně ve střehu."

Tubb předepsal prezidentovi antidepresiva poté, co 8. července rozzuřený Bush opustil tiskovou konferenci poté, co odmítl odpovědět na dotazy novinářů o svém vztahu k obviněnému šéfovi Enronu Kennethu J. Layovi.

"Udržujte ty svině (mother-fuckers) daleko ode mě," řval potom na pobočníka v zákulisí. "Pokud to není ve vašich silách, najdu si někoho, kdo to dokáže."

Bushova duševní labilita se stala tématem šeptandy ve Washingtonu již během minulých měsíců. Capitol Hill Blue poprvé přinesl 4. června zprávu o rostoucích obavách mezi personálem Bílého domu v souvislosti s prezidentovými výkyvy nálad a obscénními výbuchy.

Ačkoli loajální členové GOP (přezdívka republikánské strany – Grand Oil Party – pozn. překl.) původně odmítli zprávy jako anti-Bushovskou propagandu, později byly potvrzeny prominentním psychiatrem Univerzity George Washingtona Dr. Justinem Frankem v knize Bush on the Couch: Inside the Mind of the President (Bush na gauči: Uvnitř mysli prezidenta). Dr. Frank diagnostikoval prezidenta jako "paranoidního megalomana" a "neléčeného alkoholika", jehož "celoživotní sklon k sadismu v rozsahu od dětských žertů až k inzultaci novinářů, škodolibou radostí nad státními popravami a radostným zvednutím ruky před bombardováním Bagdádu vypovídá o Bushově nestabilitě.

"Byl jsem z něj opravdu velmi nervózní a začal jsem sledovat všechno co dělá, co čte, co píše a díval jsem se na něj na videu. Vnímal jsem, že byl rozrušený," řekl Dr. Frank. "Splňuje profil bývalého alkoholika, jehož alkoholismus byl zastaven, nikoli však vyléčen."

Závěry dr. Franka byly posvěceny dalšími prominentními psychiatry, včetně Dr. Jamese Grotsteina, profesora na UCLA Medical Center a Dr. Irvinem Yalomem, MD, emeritním profesorem na Stanfordské lékařské fakultě.

Lékaři si také dělají starosti s tím, zda je moudré podávat silné antidepresivní léky někomu, kdo má historii chemické závislosti. Bush je považován za alkoholika, přestože nikdy nevyhledal terapii v některém z léčebných programů, a jsou známy příběhy o jeho užívání kokainu v době, kdy jako mladý muž absolvoval své kampaně na guvernéra Texasu a svou první kampaň na prezidenta.

"Prezident Bush je neléčený alkoholik s paranoidními a megalomanskými rysy," dodává Dr. Frank.

Bílý dům na žádost o komentář k tomuto článku nereagoval. Přestože nejsou známy přesné názvy léků, které Bush užívá, aby zvládl své deprese a chování, zdroje z Bílého domu tvrdí, že "silná medikace" by měla dostat pod kontrolu jeho nevyzpytatelné akce. I když plukovník Tubb pravidelně vydává přehled o fyzickém stavu prezidenta, podrobnosti o jeho zdraví či jakékoli léky či léčení nejsou veřejně přístupné a jsou zastřeny mlčením nejbližšího okolí prezidenta.

Zkušení pozorovatelé z Bílého domu prohlašují, že snahu kontrolovat informace o Bushově fyzickém či mentálním zdraví lze přirovnat k druhému období prezidenta Ronalda Reagana, kdy se jeho pobočníkům podařilo zamaskovat zvyšující se problémy s pamětí, které signalizovaly nástup Alzheimerovy nemoci.

To také vyvolává vzpomínky na poslední dny Richarda Nixona, kdy zakrátko rezignující prezident putoval chodbami a rozmlouval s portréty bývalých prezidentů. Informace pronikly ven až poté, co Nixon opustil svůj úřad.

Jeden z dlouhodobých politických poradců GOP, který si – z pochopitelných důvodů – přeje zůstat v anonymitě, doporučuje, aby si republikánští kongresoví kandidáti drželi od Bushe odstup.

"Musíme čelit velmi reálné možnosti, že prezidenta Spojených států postihne vážná duševní nemoc," říká smutně. "Není to dobré pro kandidáty, není to dobré pro stranu a samozřejmě to není dobré ani pro tuto zemi."

(Zdroj: New Information Suggests Bush Indecisive, Paranoid, Delusional prostřednictvím TERESY HAMPTON, editorky Capitol Hill Blue, 28. 7. 2004, www.capitolhillblue.com)

IQ George W. Bushe

Téměř rok po inauguraci prezidenta G. W. Bushe The Lovenstein Institute of Scranton v Pensylvánii oznámil podrobnosti a závěry své 4 měsíce trvající studie inteligenčního kvocientu prezidenta. Již od roku 1973 the Lovenstein Institute takto zkoumá každého nového prezidenta a porovnává pak jeho IQ s ostatními.

Podle této zprávy je 12 prezidentů za posledních 50 let, počínaje F. D. Rooseveltem a konče G. W. Bushem, posuzováno na základě několika faktorů, mimo jiné dosaženého vzdělání, samostatně vytvořených prací bez pomoci svých týmů, schopnosti jasně mluvit a několika dalších psychologických aspektů, které jsou následně bodově vyhodnoceny a seřazeny podle Swanson/Crain systémových kritérií.

Studie stanovila tyto výsledky s přesností plus minus 5 % (v pořadí IQ, jméno a příjmení, politická strana: D – demokraté, R – republikáni):

182 William J. Clinton (D)
175 James E. Carter (D)
174 John F. Kennedy (D)
155 Richard M. Nixon (R)
147 Franklin D. Roosevelt (D)
132 Harry Truman (D)
126 Lyndon B. Johnson (D)
122 Dwight D. Eisenhower (R)
121 Gerald Ford (R)
105 Ronald Reagan (R)
98 George HW Bush (R)
91 George W. Bush (R)

Šest republikánských prezidentů minulých 50 let mělo průměrné IQ 115,5, přičemž nejvyšší měl prezident Nixon – 155. Naopak nejnižší má pak současný prezident G.W. Bush – pouhých 91.

Šest demokratických prezidentů má průměr 156, přičemž z nich nejvyšší a nejvyšší vůbec má bývalý prezident Clinton – 182. Jako nejníže hodnocený vyšel z demokratů Lyndon B. Johnson se 126 body. Kromě prezidenta Cartra se 176 body (D) žádný z prezidentů své aktuální IQ veřejně neprozradil.

Nízké ohodnocení IQ prezidenta Bushe je způsobeno především tím, že jen s velkými problémy vládne angličtinou při svých veřejných vystoupeních, má omezenou slovní zásobu (6 500 Bushových slov oproti průměru 11 000 slov zbývajících prezidentů), jeho nejvyšší dosažené vzdělání je pouze základní stupeň MBA a není autorem žádné práce, která by mohla být zkoumána na základě intelektu. Kompletní zpráva dokumentuje přesně použité metody a postupy, včetně např. hloubky větné struktury či analýzy výrazu a důvěryhodnosti hlasu.

"Všichni prezidenti před Bushem měli ještě před svým nástupem do funkce vydanou nejméně jednu knihu a napsali během své předchozí kariéry již také několik přednášek. Ne tak prezident Bush," říká Dr. Lovenstein. "Zatím nepublikoval žádné práce či zápisky, což v mnoha způsobech zkomplikovalo naši práci. Museli jsme se naprosto spolehnout na přepisy jeho nepsaných veřejných projevů."

Platforma The Lovenstein Institute of Scranton Pennsylvania zahrnuje význačné historiky, sociology, odborníky na lidské chování a psychology. Mezi jinými uveďme např. Dr. Wernera R. Lovensteina, sociologa se světovým renomé, nebo profesorku Patricii F. Dilliamsovou, světově uznávanou psychiatričku.

Bush u lidí vzbuzuje agresi

Jak uvedly Lidové noviny 28. 05. 2004, američtí vědci provedli studii, v rámci které byly zkoumány reakce lidí na snímky zobrazující prezidenta George W. Bushe.

Obecně je známo, že někteří lidé svým vzezřením vyvolávají u ostatních údiv nebo pobouření, pohled na jiné může člověka uklidnit. Psychology zajímalo, jak veřejnost reaguje na obličej George W. Bushe. Zjistili, že prezident Spojených států patří do jiné skupiny – pohled na něj v lidech vzbuzuje agresivitu, a to nejen u politických oponentů. Informoval o tom německý magazín Der Spiegel.

Autoři studie – Sara Konrathová a Norbert Schwarz z Michiganské univerzity spolu s Brianem Meierem z univerzity v Severní Dakotě se svými zjištěními seznámili účastníky konference Americké psychologické společnosti, která se konala v Chicagu. Vědci tvrdí, že plakáty i televizní vystoupení prezidenta Bushe negativně ovlivňují nejen myšlenky, ale i vnímání, a dokonce chování lidí. "Časté vystupování prezidenta Bushe v médiích může mít neblahé následky. Může totiž vyvolávat agresivní myšlení," uvádějí autoři ve své studii.

Konrathová a její kolegové se snažili tvrzení, že vyobrazení Bushe vyvolává u lidí agresivitu, potvrdit či vyvrátit několika různými pokusy. V tom prvním byly pro dobrovolníky připraveny snímky George W. Bushe a neutrální fotografie kusů nábytku. Odborníci účastníkům vždy ukázali nejprve jeden ze snímků a následně kartičky se slovy (například vražda, láska, úder, bodnutí, odpuštění, pohodlí), která měli dobrovolníci řadit do dvou kategorií – na agresivní a milá slova. Ukázalo se, že pokud lidé řadili slova po zhlédnutí Bushova portrétu, dokázali se s "agresivními slovy" vypořádat daleko rychleji.

V dalším pokusu byli dobrovolníci rozděleni na tři skupiny – jedné byl ukázán plakát Bushe, druhé plakát Clintona a třetí skupina byla kontrolní. Účastníci dále dostali za úkol, aby se vyjádřili k příběhu, s nímž je výzkumníci seznámili. Hlavní hrdina jménem Donald v něm vystupoval jako tvrdohlavý podnájemník, když odmítal zaplatit nájem, dokud mu jeho bytný nedá vymalovat pokoj. Z odpovědí vyplynulo, že "Bushova skupina" Donalda hodnotila jako největšího agresora, a to ať už byli její členové jakéhokoliv politického smýšlení, i když u konzervativců byl rozdíl oproti "Clintonově" a kontrolní skupině nejmenší.

Knížku Mráz přichází z Bílého domu si lze objednat na adrese www.osud.cz.