Vzpomínka na Michala Tučného

Já budu žít navěky
Na druhým břehu řeky
Kterýmu z nouze říkám čas

Až uslyšíte v letní bouři
Zdálky burácivej hrom
Hlavu v dešti nohy v louži
Zpívejte se mnou tenhle song

Memoriál Michala Tučného s Tomášem Linkou se uskuteční na Masaryktownu 27. května v 16 hodin odpoledne. Na svém turné po Severní Americe se v Kanadě pouze jedinkrát zastaví Tomáš Linka se svou skupinou Přímá Linka, aby zavzpomínal na svého přítele, nezapomenutelného zpěváka a muzikanta Michala Tučného. Dovolila jsem si při této milé příležitosti vyhledat kapitolu z knížky Marty Novotné, manželky M. Tučného, a Rostislava Sarvaše s příznačným názvem Michal Tučný, abych českým milovníkům amerického folku a stylu country osobnost v této oblasti hudby připomenula.

V roce 1967, ve svých jedenadvaceti letech, objevil Michal Tučný skupinu Rangers. Delší dobu navštěvoval jejich koncerty, až neodolal, přišel na jednu zkoušku a nesměle navrhl, jestli by si s nimi mohl zazpívat. Kulatější rozměry a přátelský nezáludný úsměv ihned vzbudily sympatie. Předvedl, jak zpívá. Už tenkrát spíval velice dobře. Na společném pódiu se s Rangers objevil ve Studentském akademickém klubu strojařů na Strojní fakultě na Karlově náměstí. Rangers tu každý týden koncertovali. "Kdyby šel Vančura na vojnu, měl ho nahradit," píše Jiří Černý v Melodii 8/74.

První červencový víkend roku 1967 je památný jako vznik první Porty. Pořadatelským městem se stalo Ústí nad Labem. Tady se Michal objevil s Rangers a zazpíval Hortonovu píseň Whispering Pines. V angličtině. A společně s Rangers se stal prvním vítězem, prvním držitelem Porty. Michal byl od začátku typ sólového zpěváka, zatímco Rangers inklinovali ke sborovému zpěvu; nehledě na to, že sólové party byly kvalitně zastoupeny Antonínem Hájkem, Janem Vančurou nebo Milanem Dufkem. Spolupráce s Rangers vydržela jen pár měsíců. Důvod k odchodu však nevězel pouze v Michalových ambicích: Rangers byli přece jen zaměřeni spíše na folk tehdejších amerických populárních skupin, zatímco Michal se viděl spíše v countrových sólistech s přihlédnutím k tomu, že folkový akustický doprovod Michala příliš nenaplňoval. Stále v něm dozníval rytmus raného rokenrolu krystalizující v proudu rockbilly.

Na druhé Portě se Michal Tučný objevil už se svou novou skupinou Rivals. Byla složena z muzikantů z pěti kapel: např. na kytaru v ní hrál bývalý spoluhráč Matadors Standa Kmoch, jehož pradědeček byl slavný František Kmoch. Na otázku, proč už nehraje s loňským vítězem Porty na pódiu, odpověděl: " Ten odchod od Rangers byl dosti problematický. Zlí jazykové tvrdí, že už jsem neměl dost na rum, abych stále podplácel inženýra Černého... A ještě mnoho jiných důvodů..."

Rivals zazpívali tři skladby, opět v angličtině. Mirek Černý, který připravil antologii Porty, byl u Michalových začátků: "Poslouchal jsem živé záznamy, včetně roku 1967, a je neuvěřitelné, jak už tenkrát Michal totálně intonoval. Už v té době byl technicky dokonale vybavený."

Rangers a Greenhorni společně v roce 1969 hráli v Dopravních podnicích, kde je s Mirkem Černým uváděl Petr Nárožný. Obě skupiny za sebou přitáhly dva proudy posluchačů. Rangers studenty, Greenhorns "trampské voje". Michalovi byla nejen muzika Greenhornů, ale i jejich publikum sympatičtější, bližší. ( str. 27-28 )

Dovolím se vrátit na počátek stejnojmenné knížky, vlastně životopisu Michala Tučného, kde se zpěvákova žena a Rostislav Sarvaš bez pathosu a prostými slovy vracejí k okamžikům jejich života nejtěžším. Pro Martu nejtěžším proto, že jsou to vlastně zaznamenány poslední chvíle Michalova života ...

První noc na chalupě v Hošticích. Polospánek, vize nebo sen? V každém případě jsem Michala Tučného v jednom z těch stavů několikrát viděl a slyšel. Ráno jsem se s Martou Novotnou, paní domu, nasnídal a k obědu přijel Michalův nejlepší textař Zdeněk Rytíř. Marta odjela a my zůstali sami. S Michalem. Každý po svém. Byl jsem zaskočen, jak se Rytíř se sebezapřením vyjadřuje a jak je stále kdesi... Nedokázal jsem to rozluštit. Raději jsem vyptávání na Michala zanechal a začali jsme se bavit o něčem jiném. Za čtyři hodiny se zvedl ze židle a útulnou světnici s pecí, na které Michal rád lehával, opustil. Ještě než otevřel dveře od auta, s pohledem na chalupu vzdychl:

"Já jsem si vlastně ještě Michalovu smrt nepřipustil. Nějak mi to nejde."

Stále se díval na selskou chalupu, jako by čekal, že právě ona mu pomůže.

"Asi s tím budu muset něco udělat," řekl s pokrčením ramen, nasedl do vozu a odjel.

Pravdou je, že od smrti Michala nemohl Zdeněk Rytíř nic napsat ani složit, ani vzít kytaru do rukou. A neumí to ani vysvětlit: určitý psychický blok mu v tom brání. Bylo mi z toho najednou víc smutno než ze zjištění, že opět budu dělat knihu o člověku, kterého jsem osobně nepoznal.

Sedl jsem si do hospody. Michal sem rád chodil. Jen tak na pokec. Vždycky si sedával k místním, málokdy k Pražákům. Doma říkával, že si jde popovídat s dědkama. Představuji si, jak tu kdysi štamgastovi Matuškovi vytrhávali kleštěmi zub. A Michal na něm seděl, aby jim neutekl.

Popíjím pivo a po chvíli mi dochází jistý paradox: člověk, který byl literárnímu hrdinovi této knihy nejblíž - jeho žena Marta - neměl s Michalovou smrtí spojen destruktivní smutek a nevyřešený motiv jako jeho textař, ale naopak: Martu prozářil zvláště osvobozující a pozitivní pocit.

Ve středu 8. března 1994 jsem se ráno vzbudila a Michal byl strašně nervózní a protivný. Vymyslela jsem si, že musím jet do Strakonic, aby mi neřekl něco, co by ho pak mrzelo. Odjela jsem, a když jsem se vracela, tak jsem ve Strunkovicích poprvé za těch devatenáct let, co v Hošticích jsem, zažila na přejezdu závory. Stála jsem v té šňůře aut asi desátá. Dívám se z okna. Předjaří, krásný den. Svítilo sluníčko a přitom pršelo. Najednou jsem spatřila sytě barevnou duhu. Klenula se přes celé údolí a zdálo se mi, že začíná kousek ode mě. Už od dětství jsem toužila vidět začátek duhy a sáhnout si na ni. Duhy mě vždycky fascinovaly. Vyjela jsem s autem na kopeček, vystoupila a šla se poprvé v životě podívat na začátek duhy. Pochopitelně, že přede mnou ustupovala. Ale pak jsem došla do takového zvláštního měkkého světla a najednou ze mě všechno spadlo. Pryč byl strach z Michalovy smrti, to napětí, že mu není dobře, protože veškeré utrpení jsem intenzívně prožívala s ním. Bylo mi nádherně; něco mě ozářilo a dodalo mi úžasnou energii. Hopsla jsem do auta a po cestě jsem si říkala, že to už všechno zvládnu. Přijela jsem k chalupě a Michal na mě v kabátě - pod ním měl pyžamo - čekal u otevřených vrat. Šťastně rozpřáhl ruce a řekl:

"Mámo, to jsem rád, že už jsi tady."

Říkala jsem si, co se děje. Omluval se, že byl tak nevrlý, protože ta nemoc už dlouho trvá, ale uklidňoval mě, že to bude dobrý. Vyprávěla jsem mu, co se mi přihodilo, a on řekl:

"Víš, že je to na tobě vidět? Ty celá záříš. Tuhle záři si nech."

Večer jsme si o té duze stále povídali; jako by ta záře byla v nás obou. A tak jsme i usnuli. Druhý den zemřel.