Lhali o Iráku. A lžou o Ukrajině

Ruská invaze na Ukrajinu byla válečným zločinem, i když byla vyprovokována expanzí NATO a podporou Spojených států při puči na Majdanu v roce 2014, který svrhl demokraticky zvoleného ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Janukovyč si přál ekonomickou integraci s Evropskou unií, ale ne na úkor ekonomických a politických vazeb s Ruskem. Válka se vyřeší pouze jednáním, které umožní etnickým Rusům na Ukrajině autonomii a ochranu Moskvy, stejně jako ukrajinskou neutralitu, což znamená, že země nemůže vstoupit do NATO. Čím déle se budou tato jednání odkládat, tím více Ukrajinců bude trpět a umírat. Jejich města a infrastruktura budou i nadále rozmetána na trosky.

Tato zástupná válka na Ukrajině má však sloužit zájmům USA. Obohacuje výrobce zbraní, oslabuje ruskou armádu a izoluje Rusko od Evropy. Co se stane s Ukrajinou, je nepodstatné.

„Zaprvé, vybavit naše přátele v první linii, aby se mohli bránit, je mnohem levnější způsob – jak v dolarech, tak v amerických životech -, jak snížit schopnost Ruska ohrožovat Spojené státy,“ přiznal vůdce republikánů v Senátu Mitch McConnell.

„Za druhé, účinná obrana území Ukrajiny nás učí, jak zlepšit obranu partnerů, kteří jsou ohroženi Čínou. Není překvapením, že vysocí představitelé Tchaj-wanu tak podporují úsilí pomoci Ukrajině porazit Rusko. Zatřetí, většina peněz, které byly vyčleněny na bezpečnostní pomoc Ukrajině, ve skutečnosti na Ukrajinu nejde. Jsou investovány do americké obranné výroby. Financují se z nich nové zbraně a munice pro americké ozbrojené síly, které nahradí starší materiál, který jsme Ukrajině poskytli. Chci, aby bylo jasno: tato pomoc znamená více pracovních míst pro americké pracovníky a novější zbraně pro americké vojáky.“

Jakmile pravda o těchto nekonečných válkách pronikne do povědomí veřejnosti, média, která tyto konflikty otrocky propagují, drasticky omezí jejich pokrytí. Vojenské debakly, jako například v Iráku a Afghánistánu, zůstávají z velké části mimo pozornost. V době, kdy USA přiznají porážku, si většina lidí sotva vzpomene, že se tyto války vedou.

Váleční pasáci, kteří tato vojenská fiaska organizují, se stěhují z jedné administrativy do druhé. Mezi jednotlivými funkcemi jsou zakotveni v think tancích – Project for the New American Century, American Enterprise Institute, Foreign Policy Initiative, Institute for the Study of War, The Atlantic Council a The Brookings Institution – financovaných korporacemi a válečným průmyslem. Jakmile válka na Ukrajině dospěje ke svému nevyhnutelnému konci, budou tito Dr. Strangelové usilovat o rozpoutání války s Čínou. Americké námořnictvo a armáda již Čínu ohrožují a obkličují. Bůh nám pomáhej, pokud je nezastavíme.

Tito váleční kuplíři nás vtahují do jednoho konfliktu za druhým, přičemž nás líčí jako zachránce světa. Ani nemusí být inovativní. Rétorika je převzatá ze staré příručky. Naivně spolkneme návnadu a obejmeme vlajku – tentokrát modrou a žlutou – abychom se stali nevědomými aktéry našeho sebeupálení.

Od konce druhé světové války vydává vláda na minulé, současné a budoucí vojenské operace 45 až 90 procent federálního rozpočtu. Jedná se o největší trvalou činnost vlády USA. Přestalo záležet na tom – alespoň pro válečné pasáky – zda jsou tyto války racionální nebo rozumné. Válečný průmysl metastázuje v útrobách amerického impéria, aby ho zevnitř vyhloubil. USA jsou v zahraničí odsuzovány, topí se v dluzích, mají zbídačenou dělnickou třídu a jsou zatíženy rozpadlou infrastrukturou i nekvalitními sociálními službami.

Neměla se ruská armáda – kvůli špatné morálce, špatnéhu vedení, zastaralým zbraním, dezercím, nedostatku munice, který údajně nutil vojáky bojovat s lopatami, a vážnému nedostatku zásob – zhroutit už před několika měsíci? Neměl být Putin vyhnán od moci? Neměly sankce uvrhnout rubl do smrtící spirály? Nemělo odříznutí ruského bankovního systému od mezinárodního systému převodů peněz SWIFT ochromit ruskou ekonomiku? Jak je možné, že navzdory těmto útokům na ruskou ekonomiku je míra inflace v Evropě a Spojených státech vyšší než v Rusku?

Nemělo snad téměř 150 miliard dolarů v podobě sofistikované vojenské techniky, finanční a humanitární pomoci přislíbené USA, EU a 11 dalšími zeměmi zvrátit průběh války? Jak je možné, že snad třetina tanků, které Německo a USA poskytly, byla ruskými minami, dělostřelectvem, protitankovými zbraněmi, leteckými údery a raketami na začátku vychvalované protiofenzívy rychle proměněna v ohořelé kusy kovu? Neměla tato poslední ukrajinská protiofenzíva, která byla původně známá jako „jarní ofenzíva“, prorazit silně opevněné ruské frontové linie a získat zpět obrovská území? Jak si vysvětlit desetitisíce obětí na životech ukrajinských vojáků a nucené odvody do ukrajinské armády? Dokonce ani naši generálové ve výslužbě a bývalí představitelé CIA, FBI, NSA a Národní bezpečnosti, kteří působí jako analytici v televizních stanicích, jako jsou CNN a MSNBC, nemohou říci, že ofenziva byla úspěšná.

A co ukrajinská demokracie, za jejíž ochranu bojujeme? Proč ukrajinský parlament tři dny po převratu v roce 2014 zrušil úřední používání menšinových jazyků, včetně ruštiny? Jak si vysvětlujeme osm let trvající válku proti etnickým Rusům v oblasti Donbasu před ruskou invazí v únoru 2022? Jak vysvětlíme zabití více než 14 200 lidí a 1,5 milionu lidí, kteří byli vysídleni, než došlo k ruské invazi v loňském roce?

Jak obhájit rozhodnutí prezidenta Volodymyra Zelenského zakázat jedenáct opozičních stran, včetně Opoziční platformy pro život, která měla 10 procent křesel v Nejvyšší radě, ukrajinském jednokomorovém parlamentu, spolu se stranami Šarij, Naši, Opoziční blok, Levá opozice, Svaz levicových sil, Stát, Progresivní socialistická strana Ukrajiny, Socialistická strana Ukrajiny, Strana socialistů a Blok Volodymyra Salda? Jak se můžeme smířit se zákazem těchto opozičních stran – z nichž mnohé jsou levicové – zatímco Zelenskyj umožňuje rozkvět fašistů ze stran Svoboda a Pravý sektor, stejně jako banderovského praporu Azov a dalších extremistických milicí?

Jak se vypořádat s protiruskými čistkami a zatýkáním údajných „pátých kolon“, které se šíří Ukrajinou, když 30 procent obyvatel Ukrajiny tvoří rusky mluvící lidé? Jak reagovat na neonacistické skupiny podporované Zelenského vládou, které obtěžují a napadají LGBT komunitu, romské obyvatelstvo, antifašistické protesty a vyhrožují členům městské rady, médiím, umělcům a zahraničním studentům? Jak můžeme přihlížet rozhodnutí USA a jejich západních spojenců blokovat jednání s Ruskem o ukončení války, přestože Kyjev a Moskva jsou zřejmě na pokraji jednání o mírové smlouvě?

V roce 1989, v době rozpadu Sovětského svazu, jsem podával zprávy z východní a střední Evropy. Domnívali jsme se, že NATO je zastaralé. Prezident Michail Gorbačov navrhl bezpečnostní a hospodářské dohody s Washingtonem a Evropou. Ministr zahraničí James Baker ve vládě Ronalda Reagana spolu se západoněmeckým ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem ujistili Gorbačova, že NATO nebude rozšířeno za hranice sjednoceného Německa. Naivně jsme si mysleli, že konec studené války znamená, že Rusko, Evropa a USA již nebudou muset vynakládat obrovské prostředky na své armády.

Takzvaná „mírová dividenda“ však byla chimérou.

Kdyby Rusko nechtělo být nepřítelem, bylo by nuceno se jím stát. Váleční pasáci verbovali bývalé sovětské republiky do NATO tím, že Rusko vykreslovali jako hrozbu. Země, které vstoupily do NATO, k nimž nyní patří Polsko, Maďarsko, Česká republika, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Albánie, Chorvatsko, Černá Hora a Severní Makedonie, přebudovaly své armády, často díky desítkám milionů západních půjček, aby byly kompatibilní s vojenskou technikou NATO. Výrobcům zbraní to přineslo miliardové zisky.

Po rozpadu Sovětského svazu bylo ve východní a střední Evropě všeobecně známo, že rozšiřování NATO je zbytečné a představuje nebezpečnou provokaci. Nemělo žádný geopolitický smysl. Mělo však obchodní smysl. Válka je obchod.

V tajném diplomatickém telegramu – získaném a zveřejněném serverem WikiLeaks – z 1. února 2008, který byl napsán z Moskvy a adresován Sboru náčelníků štábů, Radě pro spolupráci NATO a Evropské unie, Radě národní bezpečnosti, moskevskému politickému kolektivu Rusko, ministru obrany a ministru zahraničí, se jednoznačně uvádí, že rozšiřování NATO představuje riziko konfliktu s Ruskem, zejména kvůli Ukrajině.

„Rusko nejenže vnímá obklíčení [ze strany NATO] a snahy o oslabení ruského vlivu v regionu, ale obává se také nepředvídatelných a nekontrolovatelných důsledků, které by vážně ovlivnily ruské bezpečnostní zájmy,“ uvádí se v kabelogramu. „Experti nám říkají, že Rusko se obává zejména toho, že silné rozpory na Ukrajině ohledně členství v NATO, kdy velká část etnicky ruské komunity je proti členství, by mohly vést k velkému rozkolu, který by zahrnoval násilí nebo v nejhorším případě občanskou válku. V takovém případě by se Rusko muselo rozhodnout, zda zasáhne, což je rozhodnutí, kterému nechce čelit. . . .“

„Dmitrij Trenin, zástupce ředitele Carnegieho moskevského centra, vyjádřil obavy, že Ukrajina je z dlouhodobého hlediska potenciálně nejvíc destabilizujícím faktorem v americko-ruských vztazích, a to vzhledem k míře emocí a neuralgie, kterou vyvolala její snaha o členství v NATO...,“ uvádí se v telegramu. „Vzhledem k tomu, že členství zůstávalo v ukrajinské domácí politice rozdělující, vytvářelo prostor pro ruskou intervenci. Trenin vyjádřil obavu, že prvky v ruském establishmentu budou povzbuzovány k vměšování, což podnítí otevřenou podporu opačných politických sil ze strany USA a ponechá USA a Rusko v klasickém konfrontačním postoji.“

K ruské invazi na Ukrajinu by nedošlo, kdyby západní aliance dodržela své sliby nerozšiřovat NATO za hranice Německa a Ukrajina by zůstala neutrální. Váleční pasáci znali možné důsledky rozšíření NATO. Válka je však jejich jediným posláním, i kdyby měla vést k jadernému holokaustu s Ruskem nebo Čínou.

Naším nejnebezpečnějším nepřítelem není Putin, ale válečný průmysl.

Chris Hedges je Pulitzerovou cenou oceněný novinář, který byl patnáct let zahraničním zpravodajem deníku The New York Times, kde působil jako šéf blízkovýchodní a balkánské redakce. Předtím pracoval v zahraničí pro The Dallas Morning News, The Christian Science Monitor a NPR. Je moderátorem pořadu The Chris Hedges Report.