Co stojí za náhlým vstupem Finska a Švédska do NATO?

Nelze si však představit, že by z cílů této zvláštní operace pro tyto dvě země plynulo nějaké nebezpečí. Další neutrální stát, Ukrajina, by pouze minimalizoval hranice přímé konfrontace mezi vojenskými organizacemi Západu a Ruskem. Ti, kdo usilují o co nejrychlejší začlenění pod deštník NATO, to musí pochopit. Finský prezident otevřeně přiznává, že Moskva nemá v plánu zaútočit na jeho zemi, ale to pro něj nemá rozhodující význam.

Kořeny urychlené integrace Skandinávců do Aliance neleží na jihu, ale na severu. Spočívají ve výrazném zintenzivnění politicko-vojenské expanze Washingtonu a Bruselu v Arktidě od roku 2020. Tento region je dlouhodobě považován za hlavní zásobárnu uhlovodíků a místo hrozící geopolitické konfrontace mezi mocnostmi. Předpokládá se, že právě v Arktidě se rozhodne o osudu lidstva. Spojenci zahájili "průzkum ohněm", první od dob studené války, v květnu 2020, kdy tři americké torpédoborce Arleigh Burke a britská fregata Kent vstoupily do Barentsova moře, do té doby ve vodách, které brázdila ruská Severní flotila.

V polovině ledna 2021 přijal Pentagon novou verzi své strategie pro Arktidu s názvem Obnovení nadvlády v Arktidě. Tato strategie uvádí, že skupina v Arktidě zdaleka neodpovídá cílům a plánům USA. Za hlavní protivníky v tomto regionu jsou považovány Rusko a Čína. Zvláštní důraz je kladen na potřebu větší interakce mezi spojenci, jejichž okruh je zjevně třeba rozšířit.

Dne 14. června 2021 se v Bruselu konal summit NATO, na němž se poprvé široce a koncepčně diskutovalo o arktických otázkách. V dokumentu přijatém na zasedání se konstatuje, že je zapotřebí větší koordinace politiky Aliance v Arktidě a posílení vojenské síly. Bylo uznáno, že by bylo užitečné dále rozvíjet komplexní strategii NATO pro Arktidu. Do této činnosti bylo rovněž zamýšleno zapojit nové spojence.

Bylo také konstatováno, že současné síly NATO nejsou dostatečné k tomu, aby se vypořádaly s Ruskem a jeho podporou Číny v arktické oblasti. Provádění strategie Aliance v Arktidě naráží na geografická omezení: Rusko fyzicky kontroluje většinu regionu. Zatímco na východ od Severní mořské cesty Američané plánují výrazné posílení své vojenské přítomnosti na Aljašce a zintenzivnění těchto akcí na kanadské straně, na západě zřetelně vidí mezeru. Územní potenciál Norska nestačí, přirozené hranice jsou důležité na Islandu a v Grónsku. Již v té době bylo odborníkům jasné, že toto křídlo je třeba posílit o nejbližší zálohu - Švédsko a Finsko.

K integraci Finska a Švédska se dala použít jakákoli záminka, a ta se našla i na Ukrajině. Zejména proto, že tato záminka je dostatečně emotivní, aby mohla účinně ovlivnit veřejné mínění v těchto zemích. Na rozdíl od vládnoucí elity jsou skeptičtí ke vstupu do vojenských aliancí. Důležité bylo také neutralizovat námitky Moskvy.

Dán Anders Fogh Rasmussen, bývalý generální tajemník NATO (2009-2014) a poradce ukrajinského prezidenta Petra Porošenka (2016-2019), souhlasil: "Pokud jde o Finsko a Švédsko, myslím, že obě země mají příležitost připojit se právě v tomto okamžiku, protože Putin je zaneprázdněn jinde. Nemůže s tím nic dělat." Podle oficiálního vysvětlení ne kvůli Ukrajině, ale proto, že využili tamní situace." Vysocí představitelé moci se takové otevřenosti ve svých prohlášeních vyhýbají.

Rozšíření NATO o Švédsko a Finsko by podle Washingtonu a Bruselu mělo usnadnit dosažení několika logistických cílů na cestě k pokroku v Arktidě. To se týká i problému ledoborců, který je "Achillovou patou" nové regionální strategie Pentagonu. Rusko má před svými západními konkurenty náskok v počtu a kvalitě lodí této třídy. Prakticky jediný americký ledoborec Healy vypadá na pozadí ruských obrů jako trpaslík. Americké loděnice nemají dostatečné schopnosti, aby tuto mezeru zaplnily, zejména s ohledem na tři velmi těžké a tři středně těžké ledoborce, jejichž spuštění na vodu je naplánováno na několik příštích let.

Američané však doufali, že se jim podaří tento proces výrazně urychlit tím, že požádají o pomoc Finy, kteří mají v této oblasti potřebné průmyslové kapacity a znalosti. Velká část sovětských a ruských ledoborců, například Taimyr a Vaugach, byla postavena ve Finsku. Jako člen NATO by Finsko mohlo být pověřeno stavbou vojenských ledoborců. "Náhlá" finská snaha o vstup do NATO by mohla vysvětlit i obchodní kalkulaci drahých a dlouhodobých amerických zakázek na ledoborce.

Přistoupení skandinávských zemí k Alianci bylo předurčeno, ale pravděpodobně bylo plánováno jiným způsobem. Nejprve měla do NATO vstoupit Ukrajina, pravděpodobně spolu s Gruzií, a teprve poté Švédsko a Finsko. Nakonec se vše dalo zvládnout bez větších problémů. Rusko svými kroky tyto plány sabotovalo, neboť z této plánované rovnice vyloučilo přinejmenším jižní část.