EU klopýtá kvůli ruské ropné skvrně

Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) však varovala EU, že by nebylo možné nahradit více než 7 milionů barelů denně (bpd) ruského vývozu ropy a dalších kapalných látek, o které by mohla přijít v důsledku sankcí nebo dobrovolných opatření.

Drobným písmem je, že západní výzvy OPEC ke zvýšení těžby ropy narážejí na hluché uši ani ne tak kvůli diplomatické nepoddajnosti, jako spíše kvůli skutečné neschopnosti skupiny realizovat další zvýšení těžby v důsledku nedostatečných investic do ropných a plynárenských podniků, což způsobilo, že některým členům OPEC+ ubývají volné kapacity (s výjimkou Saúdské Arábie a SAE).Ve skutečnosti v březnu produkce OPEC+ poprvé po 13 měsících poklesla a v současné době se v rámci koaličního systému kvót pohybuje kolem 1,48 milionu barelů denně.

Členové OPEC+, včetně Ruska, se dohodli, že v květnu zvýší těžbu přibližně o 432 000 barelů denně v rámci postupného uvolňování omezení těžby, k němuž došlo v době vrcholící pandemie COVID-19. Ve Washingtonu to vře hněvem, že Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty upouštějí od zvýšení produkce. Proto se znovu začalo hovořit o 15 let starém Damoklově meči v podobě amerického zákona o potrestání těchto zemí - NOPEC bill - jehož cílem je upravit stávající antimonopolní zákon a zrušit suverénní imunitu, která OPEC a jeho národní ropné společnosti dlouho chránila před žalobami u amerických federálních soudů.

Pokud bude zákon podepsán, získá americký generální prokurátor možnost žalovat ropný kartel nebo jeho členy Saúdskou Arábii či SAE u federálního soudu. (Žalováni by mohli být i další producenti, jako je Rusko, které spolupracuje s OPEC v širší skupině známé jako OPEC+ za zadržování těžby.) Energetické velmoci však vědí, že tato hrozba je nesmyslná - že USA nejsou v pozici, aby si mohly diktovat podmínky. Když totiž americký Kongres v roce 2007 schválil verzi zákona, padla pod hrozbou veta prezidenta George W. Bushe, který prohlásil, že by to mohlo vést k přerušení dodávek ropy a také k „odvetným opatřením proti americkým zájmům“.

„Odvetná opatření“, kterých se Bush obával a kterých by se měl prezident Biden obávat ještě více, by dnes mohla zahrnovat odvetu Saúdské Arábie v podobě ukončení používání dolaru pro obchod s ropou, což by samozřejmě smrtelně podkopalo postavení dolaru jako hlavní světové rezervní měny a výrazně snížilo vliv USA ve světovém obchodě.

Některé nedávné zprávy naznačují, že Saúdové již jednají s Pekingem o používání místních měn pro určitou část obchodu s ropou, o což v poslední době usiluje i Čína. Zajímavé je, že známý čínský politický myslitel Čang Wej-wej se v nedávném komentáři důrazně vyslovil pro nové myšlení Pekingu na pozadí tvrdých sankcí USA, které zmrazily devizové rezervy ruské centrální banky a vyřadily Rusko z mezinárodního systému zúčtování Swift. Prof. Zhang napsal:

„Současné (ruské) rozhodnutí navázat zemní plyn a další suroviny na rubl lze označit za revoluci proti hegemonii amerického dolaru. Velmi inspirativní. Jako největší světová ekonomika (podle parity kupní síly), největší obchodník se zbožím, největší spotřebitelský a investiční trh musíme (Čína) odvážně koncipovat a praktikovat výstavbu finančního systému v „postamerické éře“... Máme dobrou ruku, máme bohaté přírodní zdroje, včetně velkého množství vzácných kovů, máme nejúplnější průmyslový řetězec na světě, jsme jediní na světě, kdo může vyrábět téměř vše od první průmyslové revoluce až po čtvrtou průmyslovou revoluci. My sami dokážeme vyrobit to, co kterákoliv země světa. (Ve smyslu nemusíme nic dovážet.) Propojení renminbi s našimi speciálními zdroji, s mnoha produkty, je nová myšlenka, kterou můžeme zvážit.“

Ať je to jakkoli, je velmi nepravděpodobné, že by se Biden vydal cestou NOPEC. Vlivný Americký ropný institut (který má na Capitol Hill právo veta) důsledně odmítá samotnou myšlenku žaloby proti OPEC za antimonopolní chování a manipulaci s trhem, neboť se obává, že by to mohlo vyvolat „vážné, nezamýšlené důsledky“, protože by to členům Opecu poskytlo příležitost k odvetným opatřením proti americkým společnostem a dokonce by to mohlo podkopat jejich schopnost udržet rostoucí produkci.

Je neuvěřitelné, že se EU chystá tento víkend spáchat harakiri a uvalit na Rusko ropné sankce. Ale pak je to jedna z těch podivných náhod, že v takovém transformačním období světové politiky stojí v čele exekutivy EU dva arci-atlantici a rusofobní jestřábí - předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová a šéf zahraniční politiky Josep Borrell. Když se Biden chystá podepsat zákon v hodnotě 40 miliard dolarů na porážku Ruska v zástupné válce na Ukrajině, to nejmenší, co mohou tito dva rozhodující činitelé udělat pro doplnění válečného úsilí, je přetnout pupeční šňůru Evropy s Ruskem v oblasti obchodu s ropou - tedy něco, co přežilo i pravé poledne éry studené války (nehledě na diplomatické kejkle USA).

Von der Leyenová proto včera odjela do Budapešti, aby přesvědčila prezidenta Viktora Orbána, aby se připojil k jejímu protiruskému tažení a zaútočil na ruskou citadelu. Orbán hrozí, že bude vetovat sankce EU proti Rusku, protože Maďarsko je kriticky závislé na dodávkách ruské ropy, která přichází po souši ropovodem Družba za směšně nízkou cenu. Orbán navštívil Moskvu 1. února, kdy se s prezidentem Putinem dohodl na nové dlouhodobé smlouvě o dodávkách plynu za výhodnou cenu.

Maďarsko potřebuje více času (a investic), aby snížilo svou závislost na ruském plynu. Orbán je ale také chytrý politik. Von der Leyenová zkřížila Orbánovi cestu, podrážděná jak jeho autoritářskými tendencemi doma, tak jeho vřelými vazbami na Kreml, a ve snaze udělit mu tvrdou lekci se v březnu rozhodla zadržet financování Maďarska ze strany EU s odvoláním na „mechanismus podmíněnosti právního státu“.

Možná si von der Leyenová myslela, že by mohla Orbána motivovat. Samozřejmě, že pomalý postup v rámci mechanismu podmíněnosti EU, který Maďarsku předepisuje „řád založený na pravidlech“, je něco, co nelze otestovat. Z Budapešti se zatím ozývá, že žádná dohoda uzavřena nebyla. Podstatou maďarské ságy však je důkaz, že členské státy EU mohou ovlivnit nebo zmařit snahu Evropské komise využitím skupinové „chytré síly“. Ze systémového hlediska to poukazuje na limity evropské integrace „zadními vrátky“: čeho může EU skutečně institucionálně dosáhnout bez změny smluv.

Je příliš předčasné, aby EU hovořila o stabilizaci cen nebo snížení závislosti na ruských energetických zdrojích, protože tyto procesy budou trvat dlouho. Na druhou stranu tyto sankce neodradí Rusko od své operace na Ukrajině, zatímco následné turbulence na světovém trhu s ropou neušetří ani evropské ekonomiky.