Bolševická revoluce a ukrajinská krize: Co mohou mít společného?

Téměř před 40 lety jsem se v hodinách dějepisu dozvěděla, že německý generální štáb zorganizoval během první světové války tajnou operaci, jejímž cílem bylo v dubnu 1917 převézt v zapečetěném vlaku ruského komunistu Vladimíra Lenina z jeho exilu v Ženevě do Petrohradu. Tato kapitola války mě fascinovala. Od té doby jsem měla dojem, že šlo o spontánní operaci s cílem pacifikovat tzv. východní frontu. Skutečným důsledkem byla ovšem Říjnová revoluce a zhroucení Ruska.

Válečná šachovnice Helphanda alias Parvuse

Teprve když jsem si v roce 2000 přečetla knihu rakouské historičky Elisabeth Hereschové "Geheimakte Parvus - Die Gekaufte Revolution" (Tajné spisy: Parvus - koupená revoluce), uvědomila jsem si, že přípravy na změnu moci v Rusku probíhaly již dlouho. Byl to téměř stálý program ministerstev zahraničí ve Vídni a Berlíně. Habsburkům šlo v jejich tradičním soupeření s ruskými cary především o jejich moc na Balkáně.

Klíčovým lobbistou pro toto zahraniční vměšování do Ruska byl muž narozený v Minsku, Izrael Lazarevič Helphand, který si později nechal říkat Alexandr Parvus. Jako publicista a především jako finančník různých revolučních kruhů v Evropě a v Osmanské říši tahal od 90. let 19. století za mnohé nitky. Na jeho šachovnici se pohybovaly osobnosti jako Lenin a Trockij, ale také revoluční mladoturci.

Hereschová na základě důkladně prozkoumaných dokumentů popisuje intriky evropské diplomacie na počátku 20. století, jejichž cílem bylo zastavit vývoj v Rusku a skrze anarchii zničit zemi i její obyvatele. Nebylo to tedy žádné ad hoc rozhodnutí poslat odstaveného extrémního bolševika Lenina do Ruska, kde pragmatičtí menševici získali převahu. Bylo to spíše poslední polínko na hranici, která rostla již dlouhou dobu a pak vzplála jako válečný požár v Evropě a nakonec i v Rusku.

Německý generál Erich Ludendorff v roce 1917 napsal: „Leninův návrat do Ruska byl úspěšný. Funguje přesně tak, jak jsme chtěli." Parvus se samozřejmě na této operaci podílel. Nejenže tahal za nitky a umisťoval své figurky na politické šachovnici, ale také na tom pohádkově vydělával. Jeho plán stát se ministrem v Leninově revolučním kabinetu však podle jeho představ nevyšel.

Vměšování v minulosti a dnes

"Ruským kolosem otřesou jen vnitřní nepokoje," napsal v září 1914 vídeňský diplomat Alexander Hoyos. Několik týdnů předtím poslal starý rakouský císař František Josef I. Srbsku vyhlášení války, které bylo odpovědí na falešné zprávy. A tak svět začal krvácet ve Velké válce.

Veškerá snaha ruského cara Mikuláše II. přimět německého císaře Viléma II., jeho bratrance, k nalezení diplomatického řešení vyšla vniveč.

Mikuláš marně navrhoval, aby okolnosti atentátu na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda v červnu 1914 byly objasněny precizním právním vyšetřováním. Mimochodem, oba bratranci, Niki a Willi, si často dopisovali v angličtině.

Rakouská diplomacie se také mimořádně aktivně angažovala ve prospěch revolučních hnutí v Rusku a vzniku ukrajinského státu. Hereschová ve své knize cituje následující zprávy: „Současně se začátkem války Rakouska-Uherska s Ruskem přijala rakouská vláda opatření k vyvolání revolučních nepokojů v Rusku. Za tímto účelem nabídli rakouští politici některým politickým emigrantům pobývajícím v Rakousku možnost vrátit se do Ruska - poté, co jim poskytli falešné pasy a nezanedbatelné finanční částky. Jejich úkolem bylo provádět v Rusku revoluční propagandu.“

Ve stejné době probíhala snaha Vídně a Lausanne propagovat odtrhnutí Ukrajiny od Ruska v publikacích, jako byl například německo jazyčný deník Der Bund. Údajně šlo o "osvobození ukrajinského lidu od ruského jha jednou provždy".

Hereschová dále uvádí, že tyto "proklamace byly ruskými socialisty přijaty velmi negativně, a to především díky tomu, že z nich zaprodanost jejich autorů přímo čišela".

V souvislosti se současnou situací týkající se Ukrajiny, v níž je téměř nemožné rozlišit, co je správné a co ne, nás mohou napadnout některé paralely. Mediální mašinérie se rozjela v říjnu zprávou deníku Washington Post o pohybu ruských vojsk na ruském území. Tato zpráva znepokojila Ukrajinu daleko méně než NATO.

Vládní představitelé v Kyjevě vyzvali ke klidu v souvislosti se zprávami Západu o hrozící ruské invazi na Ukrajinu a stažení diplomatů. Alexej Danilov, tajemník ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany, minulý týden prohlásil: "K dnešnímu dni nevidíme žádné důkazy, že se chystá údajný rozsáhlý útok na naši zemi."

Ministři zahraničí EU se naopak projevili jako větší katolíci než papež, když oznámili, že jakákoli další vojenská agrese proti Ukrajině by měla "obrovské následky a vážné náklady", což by podle nich znamenalo širokou škálu sankcí namířeným jak proti ruským hospodářským zájmům, tak proti jednotlivcům. Práce na přípravě těchto sankcí byly „urychleny“.

Nebezpečný okamžik

Jak už to tak bývá, ve vedení EU se nahromadila hora slov, kterou nyní všichni opakují jako mantru, aniž by se někdo odvážil reagovat nahlas a nezávisle. Takové tanečky známe z mnoha předešlých událostí, ať už na Blízkém východě nebo v jihovýchodní Evropě.

Zdá se, že jak v centrále NATO, tak v americkém Kongresu, kde se to hemží energetickými lobbisty - a ano, stále jde o plynovod Nord Stream 2 - nebo v EU se už mašinérie válečného zpravodajství rozjela naplno, mnohem intenzivněji než na Ukrajině nebo v Rusku. Tato směs propagandy, jako jsou zprávy britských médií o údajném ruském spiknutí s cílem dosadit "loutkovou vládu v Kyjevě" , hmatatelná ukrajinská mobilizace a přítomnost tisíců amerických vojáků na této nové, uměle vytvořené východní frontě, je vysoce výbušná.

Na rozdíl od doby před 100 lety zde za nitky netahá žádná proradná postava jako Parvus, jak popisuje Hereschová. Spíše mnoho bezohledných kuchařů vaří kaši, na které si mnozí mohou spálit ústa. Kombinace arogance a neznalosti vždy vytvářela jen chaos.

Dějiny Ruska mají své konstanty, které jsou dány mimo jiné geografickými faktory. Mají však také své proměnné - a ty jsou určeny lidmi, kteří se na nich podílejí.