Vojna i mír

Podstata konfliktu

Situace na Ukrajině se táhne už sedmý rok a řešení se žádné nenalezlo. Ukrajina zřejmě nemůže dobýt násilím východ země, protože Rusko dává najevo, že ruskou menšinu v povstaleckých republikách, a vůbec na východě Ukrajiny, nenechá zlikvidovat. Vládnoucí ukrajinští nacionalisté se domnívali, že zlikvidují ruský jazyk na celém území. Dokonce prohlašují, že Rusové nejsou národ. O to se snaží na území, které není pod kontrolou povstalců, takže si můžeme představit, co by dělali se zbytkem území. Evropa a USA k tomu mlčí a ukrajinské nacionalisty podporují. Je to jen další důkaz pokrytectví v požadavcích lidských práv (náš přední bojovník za lidská práva v Číně také mlčí). Podle Minských dohod měl ukrajinský stát změnit ústavu a udělat referendum na východě země tak, aby tato oblast dostala nějakou autonomii. Ten to však doposud neudělal a nikdo ho k tomu nenutí. To je základ současného stavu napětí. Ukrajinští nacionalisté vědí, že na své straně mají zámořskou velmoc a světového hegemona, a proto si mohou vyskakovat. Je otázka jestli jsou ve svém fanatismu schopni rozeznat míru. To by potom mohlo být katastrofické. Je tristní, že se stala Evropa rukojmím nezodpovědné moci, která se hlásí k fašistické historii Banderovců a podle toho koná. Jak tuto situaci řešit, když není v Evropě jasně deklarovaná vůle?

Obyvatelé Krymu, taktéž převážně Rusové, musí si asi každý den ráno sami sobě blahořečit, že se v referendu rozhodli připojit k Rusku. Představa, že by se s nimi zacházelo stejně jako s jejich bratry na východě Ukrajiny jim asi není příjemná. Nemluvě samozřejmě o ruské základně v Sevastopolu, která by už zcela jistě ruská nebyla. Nelze ovšem tvrdit, že získání Krymu Ruskem bylo zcela legální. Za těchto okolností je taktéž zablokované jednání ohledně Krymu a odblokovat ho je samozřejmě také nutné. Na začátku se musí pravdivě konflikt vysvětlit.

Ale nejvlastnější podstata konfliktu je boj velmocí o trhy a o zdroje. Momentálně nejspíše o zastavení dodávek ruských surovin do Evropy. To ovšem závisí na Evropanech. Pokud se nechají zmanipulovat, potom budou mít plyn významně dražší, ale nebude ruský. Také výstavbu Dukovan musíme mít od západní firmy, nikoliv od ruské. Politika byla použita k hospodářským cílům. Právě proto se domnívám, že se neřeší ani problém Ukrajiny, rozdělaný konflikt se vždy použije k nějaké provokaci Ruska, aby mohly závislé sdělovací prostředky spustit sérii propagandistických frází, masírovku Evropanů, ve které se už ztrácí jakákoliv racionalita. Hrozba z ruské strany, že konflikt dostane rozhodný ráz, by mohla přerůst v realitu a byl by samozřejmě konec toho neustálého tak pro USA výhodného přetahování. Jaké stanovisko zaujmou USA v dohodách uvidíme, ale je jasné, že USA musí ustoupit více, Rusko nemá kam ustupovat. Hrozí mu americké rakety na dostřel od Moskvy.

Zafixované mýty

Nemyslím si, že rozšiřování NATO na východ je nějaká zlovolná politika USA. Státy střední Evropy do NATO chtěly dobrovolně a velice o to stály. Vzpomínám, že dokonce původně ani nebyla nějaká velká vůle nás do NATO vzít. Obranný pakt nikoho nijak nesvazuje, podívejme, co dělá Turecko, které mimochodem dvakrát provedlo útok na cizí území (Kypr, Sýrie) aniž by někdo proti tomu něco vážně poznamenal. Obecná situace se ovšem bezpečnější nestává členstvím v NATO, jak vidět člen NATO může útoky na cizí území dělat, ale opačně nelze. To samozřejmě zvyšuje nebezpečnost NATO a Rusko je si toho vědomo. Na druhé straně nelze Baltským zemím a Polsku vyčítat, že mají z Ruska strach. Mají svoje historické zkušenosti.

Pověst Ruska jako agresora táhnoucí se jako mýtus ze sovětské éry stále obíhá svět. Země střední Evropy prožily komunistickou éru a zásahy SSSR do své suverenity mají v historii zapsané a propagandou zmytizované do rozměrů mnohdy srovnávaných s nacismem (samozřejmě záměrně pro převedení viny za II světovou válku z Německa na SSSR). Ruský zábor Krymu se považuje za útok na Evropu, probuzení spícího démona někdejšího SSSR. Všechno je to ovšem na úrovni pohádky proložené fabulacemi o „věčně zlém Rusku“. To všechno je umožněno světovými médii šířícími jen málokdy pravdu, stále se držícími mýtů. Zatímco u nás většina lidí ví, že na Krymu žijí převážně Rusové a Krym k Rusku dříve patřil, v USA, ale i v západní Evropě to v takovém povědomí není a mediální masáže mají daleko větší možnost vyvolávat různé představy, které se budou tak dlouho omílat, než opravdu povedou k válce.

Šíření pravdy v celém rozsahu a v celé šířce sdělovacích prostředků, je předpokladem míru. Napřed musíme říkat pravdu. Jednání musí být na základě pravdy. Jaké úmysly, kdo má, prozradí, zda je schopen pravdu snést, uznat a lež zamítnout. Pokud se to nestane, není dohoda možná.

Na ruské straně se plédují neustálé obavy a historické mýty. Rusko byla napadeno minimálně dvakrát tragicky z Evropy a jeho nedůvěra k takovým formacím jako je NATO z toho pramení. Neschopnost ve státech NATO říkat pravdu, neustálé štvaní a zveličování, nepravdy šířené o Rusku, to vše přece nemůže přesvědčit Rusy o tom, že NATO je čistě obranný blok a že nechystá útok. Přitom většina řečí a tzv. „informací“ se proti Rusku dělá jaksi z furiantství, ono je velice snadné do Ruska kopat, když to nic nestojí a když oportunisté a vazalové si myslí, že tím získávají body u svého velkého zámořského donátora.

Zámořský donátor včetně evropských států ovšem nestojí o naše kopání do Ruska, neboť jim to jen komplikuje situaci. U nás od jisté doby vznikla garnitura jakýchsi štváčů a provokatérů, začalo to pomníkovou válkou, naprosto nesmyslnou: když pomníky, které třicet let nevadily, najednou se musí odstranit, náměstí či ulice se musí přejmenovat i když má historický název na jméno jakéhosi problematického politika jen proto, že byl proti Putinovi. Nakonec nejasná Vrbětická kauza, která ve vyšetřování nepostupuje pro nedostatek důkazů, ale jen na základě podezření proti všem právním zvyklostem se žádá odškodnění. O to nestojí ani státy EU, které vyjádřily, že jsme je nepřesvědčili, protože oni si přece Rusko nebudou proti sobě štvát na základě domněnek a fabulací. A navíc to k uzavření nějaké slušné dohody nepomáhá. Jak je možné si potom sednout k jednacímu stolu? Nebo snad mír nechceme? Skoro to tak vypadá, ale to potom znamená, že také můžeme být vinni válkou.

Červená čára

Myslím si, že Rusko si muselo dlouho nechat líbit různé sankce a diskriminaci ruských menšin i jednotlivců, pomlouvání a lži, západní nabubřelou představu, že se nesmí vůbec míchat do záležitostí bývalých republik SSSR (když jiné velmoci klidně zasahují na druhé straně světa). Ale také si myslím, že právě teď přetekl pohár. Tím je nebezpečí amerických raket na Ukrajině. Námitka, že Ukrajině nelze zakázat vstoupit do NATO, je stejně stupidní jako většina protiruských argumentů. Ukrajina může sice cokoliv žádat, ale nemusí se jí vyhovět. Takové ohrožení, jaké zažívá nyní Rusko, by si asi nikdo líbit nenechal a zašlo už hodně daleko. Budeme pozorovat, jestli takové obavy druhá strana uzná, nebo už opravdu bude Rusku všechno jedno a riskuje i supersankce.